Článek
Když se Emmanuel Macron v roce 2017 stal vůbec nejmladším prezidentem ve francouzské historii, sliboval, že tamní politice vdechne nový život a uzdraví rozdělený národ, který postrádá sebevědomí.
Nyní po více než osmi letech u moci, je to právě on, koho část politické scény označuje za zdroj politické krize a ztělesnění toho, co je s Francií špatně.
Politický chaos v zemi odstartoval, když Macron v reakci na loňskou drtivou porážku jeho strany v evropských volbách rozpustil parlament a vyhlásil předčasné volby. Výsledek nepřinesl „jasno“, jak Macron doufal. Naopak vyústil v patovou situaci a Národní shromáždění roztříštil na tři hlavní bloky - levici, krajní pravici a Macronovu středopravou alianci - bez jasné většiny.
Macron se rozhodl jmenovat do čela menšinové vlády své spojence - nejprve Michela Barniera a později Francoise Bayroua. Ani jednomu se ovšem nepodařilo najít napříč politickým spektrem shodu ohledně podoby příštího francouzského rozpočtu. Nakonec tento týden pohořel i Sébastien Lecornu, který byl zatím posledním Macronovým koněm v boji o své politické přežití.
Politik, který platí za jednoho z nejbližších a nejvěrnějších spojenců prezidenta, oznámil svou rezignaci v pondělí ráno, necelý den po tom, co sestavil nový kabinet. S dvaceti šesti dny ve funkci se zapsal do historie coby nejkratší dobu sloužící premiér.
Kdo je Sébastien Lecornu
Frustrace je cítit už i v Macronově táboře
Během necelého roku tak odstoupil už třetí premiér vybraný Macronem. I kvůli tomu je prezident na francouzské politické scéně stále izolovanější. Tlak na to, aby odstoupil, sílí. Už tradičně jeho konec žádá Národní sdružení vedené Marine Le Penovou i krajní levice řízená Jeanem-Lukem Melenchonem, ale teď už tyto výzvy zaznívají také od Macronových bývalých spojenců.
„Dalších 18 měsíců je příliš dlouhá doba a škodí to Francii. Politická hra, kterou dnes hrajeme, je znepokojující,“ řekl stanici RTL Édouard Philippe, který byl prvním premiérem pod Macronovou taktovkou. Právě rok a půl zbývá do řádných prezidentských voleb, v nichž už Macron nesmí obhajovat mandát.
Podle expremiéra není nutné, aby prezident odstoupil okamžitě, měl by ale vyhlásit předčasné volby. Poslanci Philippovy strany Horizons jsou součástí Macronovy středové koalice, on sám se netají prezidentskými ambicemi.
Expremiér Édouard Philippe je zapojený do konzultací o řešení stávající politické krize. V úterý s ním jednal končící premiér Lecornu, jemuž dal Macron čas do středečního večera, aby navrhl východisko.
O rostoucí nespokojenosti svědčí i slova dalšího dalšího bývalého premiéra Gabriela Attala. I on kdysi patřil mezi nejvěrnější spojence prezidenta a v čele vlády stál v první půlce loňského roku, v té době s ním byl mladý politik vnímaný jako tvář, která by mohla Macronovu politickému táboru vdechnout energii.
Teď se ale Attal od Macrona distancoval. V pondělí vzkázal, že stejně jako řada dalších Francouzů i on už jeho rozhodnutím přestal rozumět. Podle něj je nyní „čas zkusit něco jiného“.
Attal pravděpodobně narážel na to, že všichni tři premiéři, které Macron od loňského roku jmenoval, zkoušeli politickou krizi ve Francii vyřešit podobnými prostředky. Za 15 měsíců nikdo nepřišel s kompromisním návrhem na řešení ekonomických potíží přijatelným pro většinu politické scény.
Jiný středový politik, který má blízko k rozhodovacím procesům, serveru Politico pod podmínkou anonymity řekl, že v Macronově vlastním táboře už panuje frustrace z počínání jejich lídra.
Podle něj má řada spřízněných poslanců za to, že prezident úmyslně vyvolává chaos, aby vydláždil cestu k moci krajně pravicovému Národnímu sdružení. Macron by tak měl získat šanci na politický comeback v roce 2032. Tedy za předpokladu, že by tábor Marine Le Penové ve vedení Francie také selhal.
Francie v potížích
Francie má největší rozpočtový deficit v eurozóně. Premiéři padají jeden za druhým a úvěrový rating klesl na historické minimum. Ekonomickou situaci Francie rozebral podrobně v analýze Seznam Zpráv Jiří Zatloukal:
Francouzské potíže se promítají i do vnímání Paříže na globální scéně. Macronův boj o politické přežití pozoruje s nervozitou zejména Německo, které je dlouhodobě považováno za stěžejního partnera Francie, jak popsala Eliška Rohánková.
Ústava Macronovi sice zakazuje kandidovat v příštích prezidentských volbách, které by se měly odehrát v roce 2027. Štěstí by ale mohl zkusit o dalších pět let později.
Nutno ovšem podotknout, že jeho veřejná podpora dlouhodobě klesá a v současné chvíli je na historickém minimu. Ze zářijového vydání databáze Statista, která kumuluje data z různých průzkumů, vyplývá, že francouzský prezident je s 15 % na úplném spodu žebříčku evropských lídrů.
Macron ovšem dlouhodobě slova o rezignaci odmítá a stojí si za tím, že Francii bude sloužit až do roku 2027.
Jaký bude další krok?
Se svým dalším tahem si proto dává na čas. Končícího premiéra Lecornua požádal, aby ještě dva dny vedl „závěrečná jednání“ se zástupci opozičních stran ve snaze prolomit patovou situaci. Ten úkol přijal a na sociální síti X vzkázal, že prezidentovi ve středu večer oznámí, zda je možné najít shodu či nikoliv, aby „z toho mohl vyvodit potřebné závěry“.
Macron slíbil, že pokud Lecournuovy snahy selžou, „převezme odpovědnost“. Co si pod tím představit, zůstává v tuto chvíli nejasné. Pokud pomineme rezignaci, kterou dosud odmítal, má Macron v zásadě dvě možnosti.
„Zdá se, že nejjednodušší by bylo jmenovat nového premiéra – což ostatně dělá tak často, jako si měním košile – a pokud nový premiér dlouho nevydrží, může jmenovat dalšího. Tím by využil svou institucionální výhodu,“ uvedl pro stanici CNBC americký politolog působící ve Francii Douglas Yates.
K tomu, aby politickou krizi zažehnal, by ale zřejmě musel jmenovat někoho mimo svůj seznam středových loajalistů, jako to činil doposud. Server Euronews zmiňuje, že Macron by si mohl vybrat třeba umírněného opozičního politika nebo úředníka.
Obě varianty s sebou ovšem nesou rizika. V případě výběru opozičního politika by hlava státu ztratila vliv, vláda by totiž razila vlastní a nikoli prezidentovu politiku. Například levicový blok, který je v parlamentu nejsilnější, dává najevo, že by chtěl zvrátit Macronovu těžce vydobytou penzijní reformu. Úředník by zase mohl mít potíž zajistit si politickou podporu.
Další možností je vyhlášení předčasných voleb. Ani to ovšem podle Yatese i dalších zahraničních pozorovatelů není pro Macrona zrovna schůdnou variantou. „Když to udělal naposled, dopadlo to katastrofálně,“ připomíná.
Ani dnes by volby zřejmě nedopadly pro prezidenta o moc lépe. „Lidé by opustili jeho stranu a hlasovali srdcem – buď pro levici, nebo pravici,“ myslí si Yates.
Předpokládá se, že z předčasných voleb by mohlo těžit především krajně pravicové Národní sdružení. To v současné době s 32 % vede ve veřejných průzkumech. Levicová aliance Nová lidová fronta mezitím dosahuje 25 %.
