Francouzi testují, kolik dluhu ještě Evropa unese

Francouzská ekonomika se dostala do pasti vlastní neschopnosti. Politici se nemohou dohodnout na nutných reformách, které by snížily deficit státního rozpočtu, a agentura Fitch snížila rating země na nejnižší úroveň v historii (A+).

Nový premiér Sébastien Lecornu, který je čtvrtým předsedou vlády Francie za poslední necelé dva roky, má před sebou téměř nemožný úkol, protože musí najít konsensus ve třech politických blocích. Vládnoucí centristické strana kolem prezidenta Emmanuela Macrona, levicový blok v čele se socialisty a pravice Le Penové spolu však nechtějí příliš spolupracovat.

Francie má v současnosti největší rozpočtový deficit v eurozóně 5,8 % HDP a současně se její zadlužení za posledních několik let vyšplhalo na 114 % HDP, což je třetí nejhorší výsledek po Řecku a Itálii. Druhý premiér letošního roku François Bayrou padl kvůli 44miliardovému balíčku úspor, který teď bude muset jeho nástupce výrazně okleštit.

Současná krize má jasné kořeny. Podle analýzy think-tanku OFCE z francouzské univerzity Sciences Po byla polovina nárůstu francouzského dluhu od roku 2017 způsobena daňovými škrty, druhou polovinu pak tvoří masivní státní výdaje během pandemie a následné energetické krize.

Emmanuel Macron byl v roce 2017 zvolen i kvůli svému slibu razantně snížit daně, podpořit hospodářský růst a zmenšit stát. Místo toho veřejné výdaje vzrostly a Francie se stala fiskálním problémovým dítětem Evropy.

„Macron za to nese jistou odpovědnost a udělal chyby,“ uvedl pro deník Financial Times bývalý úředník ministerstva financí François Ecalle, který je považován za odborníka na veřejné finance. Podle něj však má toto chování hluboké kulturními kořeny, jelikož Francouzi požadují od státu sociální ochranu a pomoc v nouzi, ale zároveň chtějí nízké daně.

Macron zrušil daň z bohatství a nahradil ji skromnější daní z nemovitostí. Dále snížil zdanění kapitálových příjmů na 30 % a korporátní daně z 33 na 25 %. Úplně pak zrušil jednu z nemovitostních daní, kterou platili nájemníci bytů či jejich majitelé (od roku 2023 se nevztahuje na trvalý pobyt). Tyto škrty nebyly vyváženy jinými příjmy. Francouzský prezident sázel na to, že reformy pomohou ekonomice růst rychleji a zvýší se výběr daní.

Macronův plán však zhatila série krizí, na které reagoval opakovanými výdaji financovanými dluhem.

První náraz přišel už v roce 2018 s hnutím žlutých vest, které protestovalo proti zvýšení daně z pohonných hmot. Následovala pandemie nemoci covid-19 s podporou 170 miliard eur (což odpovídá 10 % HDP), kterou Francie poskytovala déle než ostatní země. Energetická krize pak přinesla dalších 72 miliard eur fiskálních dotací na energie a pohonné hmoty.

Francie potřebuje snížit deficit o 4,3 % HDP, tedy o 130 miliard eur, aby alespoň stabilizovala dluh na současné úrovni 114 % HDP.

„Nezbytný primární rozpočtový přebytek (bez splátek dluhu - pozn. red.) by činil 1,1 % HDP, zatímco v roce 2025 má Francie primární rozpočtový schodek ve výši 3,2 % HDP,“ říká ve svém komentáři Patrick Artus, hlavní ekonom banky Natixis a profesor na Paris School of Economics.

Problém je v tom, že dlouhodobé úrokové sazby, které jsou kolem 3,5 %, převyšují nominální růst ekonomiky, jehož prognóza pro letošní rok činí 0,8 %. To znamená, že dluh roste rychleji, než ekonomika vytváří prostředky na jeho splácení.

Francie má nejvyšší veřejné výdaje v OECD - 57 % HDP v roce 2023. Na důchody, zdravotnictví a dávky v nezaměstnanosti míří 47 % všech výdajů, na místní samosprávu 20 % a na státní rozpočet 34 %.

Zvedají se proto poměrně varovné hlasy. „Musíme jednat teď. Musíme uspět, můžeme uspět. Naši sousedé… nejen Německo, ale také Portugalsko, Itálie a severské země, to dokázali. Opravdu není žádný důvod, proč by Francie měla být v dlouhodobém horizontu pozadu,“ uvedl guvernér francouzské centrální banky François Villeroy de Galhau pro rozhlasovou stanici France Inter.

V roce 2020 platila Francie úroky z dluhu 30 miliard eur, ale do roku 2030 bude platit téměř 100 miliard. To jsou peníze, které už nepůjdou na investice či veřejné služby.

Situace Francie rozbíjí dříve jasné rozdělení eurozóny na centrum a periferii, kdy nemocné země byly ty periferní jako Řecko, Portugalsko či Španělsko. Španělsku se na rozdíl od Francie rating zvýšil a jeho ekonomika roste kolem 3 % ročně. Itálie má spread vůči německým dluhopisům na 16letém minimu, Španělsko dokonce půjčuje levněji než Francie.

Možná však jen trhy ignorují rizika. Banka pro mezinárodní vyrovnání (BIS), která funguje jako zastřešující organizace světových centrálních bank, publikovala důrazné varování, že jsou finanční trhy „odtrženy“ od dluhových problémů řady států v čele s USA. Americké akcie dosáhly historických maxim i přes zpomalení světového obchodu a nejistoty kolem celních bariér.

Tento optimismus je však v rozporu s realitou dluhopisových trhů. „Takové optimistické hodnocení trhu je v rozporu s obavami o fiskální udržitelnost,“ upozorňuje BIS s tím, že dlouhodobé výnosy zůstávají vysoké a výnosové křivky se strmě zvedají na ultra-dlouhém konci, což odráží rostoucí znepokojení nad fiskálním výhledem některých zemí.

„Je třeba věnovat pozornost vývoji fiskální situace některých zemí, protože větší část emitovaných státních dluhopisů je stále více absorbována vysoce zadluženými investory jako jsou hedgeové fondy, a historické zkušenosti naznačují, že k finančnímu stresu na trhu by mohlo dojít dlouho předtím, než úroveň dluhu překročí učebnicové definice udržitelnosti,“ uvedl před pár dny Hyun Song Shin, šéf ekonomického výzkumu BIS na čtvrtletní konferenci.

Jinými slovy, může brzy vypuknout panika.

Francie nemá mnoho možností, jak se dostat ze svého fiskálního marasmu. Kdyby začala rychle osekávat své deficity, přivodí nejspíše hospodářskou krizi. Klíč k řešení patrně drží v ruce levicová socialistická strana, která chce zvýšit daně nejbohatším a pozastavit důchodovou reformu, která zvýšila věk odchodu na 64 let.

Francie nehospodařila s vyrovnaným rozpočtem od 70. let minulého století a mezi vyspělými ekonomikami byla rozsahem svých veřejných výdajů vždy výjimkou. Vzhledem k již tak vysoké daňové zátěži a nejisté produktivitě přitom ekonomové tvrdí, že zvýšení daní není řešením.

Nový premiér Francie Lecornu tak bude muset najít podporu pro postupné škrty, které budou probíhat několik let. Vzhledem k neshodám mezi hlavními politickými bloky však bude dosažení konsensu pravděpodobně nemožné až do prezidentských voleb v roce 2027.

Jestli francouzská ekonomika nezačne zázračně růst – což ovšem není příliš pravděpodobné –, čeká zemi galského kohouta snižování životní úrovně, protože stávající sociální stát není udržitelný. Francie tak musí přijmout bolestivé, ale nutné reformy, nebo k tomu bude donucena vnějším tlakem finančních trhů, které jí přestanou půjčovat za únosných podmínek.

Francouzský dluhový příběh však každopádně bude jedním z klíčových testů evropské integrace.