Článek
Už jako kluk snil ve velkém. „Že budu závodit ve Světovém poháru, že by bylo skvělé jet na olympiádu. Bylo mi tehdy úplně jedno v čem,“ usmívá se Jakub Hroneš. „A můj táta mi to teď pořád mlátí o hlavu. Že je to fakt hustý.“
Hustý je slovo, které k němu pasuje.
Jednadvacet let a disciplína tak cool, jak jen to jde: freestylový snowboarding a Big Air. Již brzy v životním závodě - ve čtvrtek večer v Livignu. Ještě v předvečer oficiálního zahájení olympiády půjde do kvalifikační akce jeden z nejpozoruhodnějších medailových adeptů české výpravy pro hry Milano Cortina 2026.
Proto, že Jakub Hroneš už vymyslel a hlavně skočil trik, jaký nikdo před ním nezvládl.
Proto, že i jako čerstvý dvacátník působí klidně, vyspěle, připraveně na úspěch.
Proto, že snowboarding je pořád „hustý“, přitom co do objemu dřiny a odhodlání dávno zcela srovnatelný s jinými sporty.
„V Naganu 1998 spousta lidí závody bojkotovala, nechtěli se ztotožňovat s tím, že by snowboardová komunita měla mít pravidla od mezinárodních výborů. Od té doby se to ohromně posunulo,“ líčí Hroneš. „Lifestyle zůstal stejný, ale snowboarding je určitě víc sport. Všichni tak k tomu přistupujeme.“
Big Air na olympiádě | Sport SZ
Český snowboardista Jakub Hroneš.
Kvalifikace disciplíny, v níž Jakub Hroneš náleží mezi světovou špičku, se rozjede ve čtvrtek 5. února v 19:30, tedy ještě před slavnostním zahájením zimní olympiády Milano Cortina. Finálový závod je pak v plánu v sobotu 7. února opět od 19:30, jede se v Livignu.
Nejslavnější olympiádu české historie zná pochopitelně jen z vyprávění, Hroneš je ročník 2004. V Naganu prožil snowboarding premiéru opepřenou faktem, že kanadský šampion Ross Rebagliati přišel o zlato kvůli pozitivnímu testu na marihuanu (byť nakonec jen dočasně).
Zvlášť freestylové disciplíny, v nichž vyniká právě Hroneš, měly divokou pověst. Joint pro naganského šampiona působí jako největší možné klišé, jenže přesně to se stalo. Dávno tomu, stejně jako někdejšímu pohrdání akcí s pěti kruhy v logu.
„Sport se posouvá vpřed tak rychle, že abychom konzistentně podávali výkony, které nás udrží ve špičce, musíme se tomu přizpůsobit,“ říká Hroneš. „Pořád máme i další velké akce typu X-Games, které mají pro snowboardový svět spíš kulturní hodnotu. Ale v závodním snowboardingu je olympiáda úplně nejvíc.“
Jako v jeho dětské představě, která se stává realitou.
Hrál i fotbal a šachy
Pokud jsou rodilí Pražané „křtění Vltavou“ opravdu vzácným úkazem, Hroneš to ještě povyšuje. V Česku je úplnou raritou, aby se někdo z vrcholových sportovců ze zimních disciplín narodil a vyrůstal ve Špindlerově Mlýně.
„I taťka je rozený Špindlák,“ usmívá se. „Takových nás moc není, jsem rád, že můžu být jedním z nich. A myslím si, že je jen málo hezčích míst než Špindl.“
Nejprestižnější tuzemské horské středisko se mění k nepoznání, Hronešovo dětství naopak jako by šlo v čase zpět. Žádná brzká specializace. Žádný dril. Žádní ambiciózní rodiče.
Lyže se ve Špindlerově Mlýně samozřejmě nabízely. „Všichni kámoši lyžovali. Hodně jich hrálo hokej, ten jsem s nimi byl schopný si dát někde na kluzišti, ale nedělal jsem ho závodně. Hrál jsem fotbal, hodně chodil na běžky, v létě na přespolní běhy, kde jsem rychle zjistil, že nejsem vytrvalec… Také jsme jezdili na kole, jednu dobu jsem hrál šachy,“ vzpomíná.
Dobrá inspirace pro ty, kteří také chtějí vést potomstvo ke sportu.
V disciplíně Big Air se závodí hned na začátku olympiády.
„Naši mě nechali, ať si vyberu. Lyžování jsem se chytl, přišlo mi hustý, docela mi šlo,“ líčí Hroneš. „Snowboard jsem měl spojený s tím, že jsme na něj jeli dvakrát za rok na ledovec s mamkou a taťkou. Že jsem nemusel brzo ráno vstávat, nemusel jsem závodit. Byl to víkendový sport, ale pořád tam byl, protože mě bavil trošku víc.“
A tak se mezi 13. a 14. rokem, kdy už nešlo stíhat všechno, rozhodl. Pro mnohé nečekaně.
„Neměl jsem ve snowboardingu rozjetou žádnou závodní kariéru, bylo to spontánní,“ vysvětluje.
Spontánní - a šťastné rozhodnutí. Vždyť díky němu si oblékl olympijskou kolekci a vyrazil do Livigna.
Olympiáda? Další tréninková jízda
Součástí Hronešova týmu je i Jakub Flejšar, muž spojující zdánlivě nespojitelné světy. Umělecký sochař přezdívaný Flaška patřil mezi klíčové spolupracovníky Evy Adamczykové, když ještě pod rodným příjmením Samková vyhrála olympiádu v Soči 2014.
S vyladěním mysli pomáhá rovněž Hronešovi.
Český unikát. Jak Hroneš překvapil svět | Sport SZ
Switch boardslide switch triple underflip 1170. Co si pod tím představit? „Trojité salto ze zábradlí dozadu, to se vysvětluje jednodušeji,“ říká Jakub Hroneš o svém příspěvku světovému snowboardingu.
Což není přehánění: na jedinečném triku, který před ním nikdo nezvládl, makal dva roky. Za podpory Red Bullu, tradičního patrona podobně smělých kousků napříč adrenalinovými a freestylovými sporty. „První rok jsem si dvakrát pořádně dal při pádu. Druhý rok to vyšlo snad na desátý pokus, ale to už jsem předtím padal lehce kontrolovaně,“ usmívá se.
Jeho počin vzbudil pozdvižení.
„S Kubou si hodně povídáme o věcech tak, jak jsou,“ říká. „Snažím se nebýt v extra stresu, přemýšlet nad snowboardem co nejjednodušeji. Ohromně mi pomáhá, že dělám všechno nejlíp, jak můžu. Když se pak postavím na start, říkám si: Ty jo, už jsem nemohl udělat víc, nemám v hlavě žádnou výčitku, žádnou negativní myšlenku. Jsem vyklidněnej. Všechno, co jsem do této chvíle udělal, jsem udělal správně, tohle už je jen další tréninková jízda.“
Přesně takové věty pronášejí sportovní hvězdy na vrcholu kariér. Věnujte se jen tomu, co máte opravdu pod kontrolou. Neunášejte se úspěchem, nepadejte do depresí z porážek.
„Já jsem tak nastavený celkově, nejen ve snowboardu. Okoukal jsem to i od rodičů, jsou v tom silní, umím si ve věcech najít jednoduchost,“ vysvětluje Hroneš. „Někdy se může zdát, že mi je spoustu věcí jedno, ale… Ono ve finále spoustu věcí je jedno.“
Rádoby moudří osobní kouči by okamžitě vytáhli výrazy typu mindfulness, ale na rozdíl od ryzích teoretiků Hroneš tyto zásady žije. Už od teenagerských let.
„I s Evkou (Adamczykovou) a dalšími svými sportovními kámoši a vzory jsem měl možnost probírat věci, které jsou s olympiádou spojené a které kolikrát hodně odvádějí pozornost od reality,“ tlumočí Hroneš. „Lidé okolo mě mi to hodně ulehčují. Beru věci tak, jak přicházejí, nepředbíhám. Mám na to soutěžit na olympiádě o nejvyšší příčky, ale nejedu tam s tím, že cokoli kromě velkého výsledku bude selhání.“
Na jedenadvacetiletého mládence má Hroneš neobvyklý nadhled, v tomto směru ale vychází i z pragmatického pohledu okolo.
Jakub Hroneš.
„V mojí disciplíně je největším úspěchem kvalifikace, ze sta kluků ze Světového poháru se nás na olympiádu dostane třicet. Stačí mít dobrý den a může to vyhrát kdokoli z těch třiceti,“ tvrdí.
Tím pádem i on. Natrénováno má, významným faktorem bude trať, ale ještě významnějším to, na čem při dlouhých rozhovorech i třeba při meditacích pracují s Flejšarem.
„Hlava dělá straně moc, za mě 80 procent,“ přitaká. „Triky umíme všichni, rozhodne to, kdo umí svůj nejlepší výkon podat ve chvíli, kdy za něj rozhodčí dávají body.“
Obloukem - jen ne na sněhu, ale ve vyprávění - se vracíme k tomu, že jeho mysl není unavená, naopak. Snowboardingem žije, i když má za sebou těžké chvíle, třeba když si při letní přípravě v Austrálii roztrhl ledvinu i slezinu.
Ani to Hroneše nezastavilo. Ví, že šlo o jeho volbu, nikoho jiného.
„Dostal jsem od našich k dispozici všechny karty a mohl jsem si vybrat svoji oblíbenou,“ vystihuje to. „Znám kluky a holky, u nichž si rodiče v jejich pěti šesti letech řekli: Tak jo, budou nejlepší na světě. Jsou to strašní drileři, ale prostor pro chybu je v našem sportu tak malý, že z patnácti takových budeme rádi za jednoho olympijského snowboardistu - a zbytek bude mít zkažené dětství a zkažený vztah s rodiči.“
Jak jsem potkal miliardáře
Olympijský spektákl v Livignu je pro Hroneše kariérním vrcholem, ale neznamená to, že by po něm snad mělo nastat prázdno. Vůbec ne!
„Žiju si splněný dětský sen a vím, že to není normální,“ říká. „Mám skvělé kámoše, skvělou rodinu, skvělý tým na snowboard. Potkávám nové lidi, na závodech a na cestách zažívám věci, které mě dotvářejí a posouvají dopředu. A můžu se snowboardingem plnohodnotně živit, nemusím chodit na žádné brigády.“
V jeho případě totiž hlavní sponzor představuje synonymum pro celé odvětví. Nápojový gigant Red Bull postavil image z velké části na podpoře adrenalinových sportů. Zatímco mladý fotbalista většinou neřeší, od které firmy má jeho oblíbený klub dres, Hroneš nabízí jinou vzpomínku: „Já jsem se vždycky kreslil na snowboardu Burton a v helmě s logem Red Bullu. V našem světě akčních sportů je to nejvíc.“
Do toho je v programu pražského Olympu, má podporu od lyžařského svazu i od projektu Allwyn Champs (dříve Sazka Champs), v němž loterijní gigant spolu s Českým olympijským výborem hledá nejnadějnější budoucí šampiony.
Jak rodák ze Špindlu vidí své město | Sport SZ
„Má to dvě stránky. Postupně si uvědomuju, že osobně mám radši Špindl v létě, ne v zimě. Ale vyrostl jsem tady a samozřejmě vnímám to, že turismus je důležitý - Špindl existuje kvůli tomu, že sem lidé jezdí, protože je u nás krásně. Což patří k věci, vidím to i u dalších horských středisek všude ve světě. Jen maloměstsky a bez turistů by to fungovat nemohlo, to musíme přijmout. A také se Špindl díky tomu všemu hodně rozvíjí. Já navíc v zimě, kdy to je nejšílenější, většinou doma nejsem, takže mě to nijak neomezuje.“
„Skvělá možnost na poznávání nových lidí, nových míst a nových věcí, které by mi do budoucna mohly otevřít další dveře,“ líčí Hroneš.
Díky tomu měl šanci potkat se s jedním z nejbohatších Čechů a majitelem (nejen) Allwynu Karlem Komárkem. „Můj taťka vždycky tvrdí, že přesně s takovými lidmi je nejzajímavější mluvit, protože toho mají nejvíc co říct. Bylo to fajn a doufám, že i takových setkání bude víc,“ přeje si.
Mezi Hronešem a dolarovým miliardářem Komárkem proběhl klasický small talk, přitom by mladého sportovce zajímala i spousta detailů. Vždyť souběžně studuje byznys na University of New York in Prague.
Jakub Hroneš v akci.
„Vždycky mi přišlo důležité nebýt hloupej,“ pronese. „Naši byli u mě i u bráchy důrazní v tom, že sport není všechno. Zvlášť ve snowboardingu není kariéra nejdelší, většinou se končí kolem třicítky a pak se lidé přesouvají mimo závodní sféru, k natáčení, k videoprojektům. Mým zaměřením je sportovní marketing. Je dobré o tom do budoucna vědět víc, protože bych chtěl zůstat u sportu, který mám rád.“
I proto, že mimo závodní trať se dějí kolikrát ještě zajímavější věci.
„Snowboard má ohromnou výhodu v tom, že není jednotvárný. Můžete být brutální profíci, co se drilem nijak neliší od alpských lyžařů, tak to mám teď nastavené i já. Můžete jezdit jen pro radost - anebo natáčet neuvěřitelné projekty na obrovských štítech v Aljašce, tihle kluci jsou mnohem hustší než my,“ nastiňuje Hroneš i svoji možnou budoucnost.
Jisté je jen to, že si ji bude chtít zvolit sám. Jako kdysi snowboard, který ho dovedl až na olympiádu.
„Pořád nevím, co přesně od toho čekat,“ pokrčí rameny. „Ale těším se hrozně moc. Vždyť jsem tam vždycky chtěl.“
