Kejval: Máme nejhorší fyzičku v historii, už roky bijeme na poplach

Hokejista v maximální rychlosti změní směr a ještě u toho ladně kontroluje puk. Biatlonista po sprintu na lyžích zastaví a trefuje střed terče. Skokan ustojí moment, kdy dopadne na zem po dvousetmetrovém letu.

To vše uvidíme již za týden na Zimních olympijských hrách Milano Cortina 2026, i od nejlepších Čechů. Jenže v Česku - a zdaleka nejen tam - jde souběžně o něco úplně jiného.

Aby děti uměly kotoul. Aby vydržely o něco déle s dechem. Aby nezakoply po pár krocích.

To není přehánění, jen popis reality.

„Jsme v situaci, kdy máme zdaleka nejhorší fyzickou kondici nejen v historii našeho národa, ale nejspíš civilizace jako takové,“ říká ve druhé části velkého rozhovoru pro Seznam Zprávy předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval.

A hovoří jak na základě nezpochybnitelných dat, tak své osobní vášně. Mluvíme spolu ostatně v loděnici pražské Slavie, kde celoživotní sportovec a někdejší vrcholový veslař přemítal, jak může olympijské hnutí pomoci neblahou situaci změnit.

Je to pro vás důležité téma?

Vidím to jako principiální věc, i když sport představuje jen špičku pyramidy. Pokud se díváme na děti a mládež, nezmění se to přes víkend. Spíš než otázku dekád to dokonce vidím jako otázku generací.

To nezní optimisticky.

Jsem pozitivní člověk, snažím se vždycky na vše dívat z lepší stránky. Ve sportovním prostředí už to nějakých patnáct let bereme za velké téma. Trenéři vidí, že děti, které jim chodí do oddílů, jsou každým rokem méně šikovné, méně fyzicky zdatné, jsou na tom hůř koordinačně. Už dlouho bijí na poplach: Pozor, něco se děje! Jenže to jsou lidé zevnitř. Ostatní opáčili: Ale vždyť je to docela dobré.

To si pak pletou pojmy s dojmy, ne?

Jsem moc rád, že Česká školní inspekce v roce 2023 udělala velký výzkum u dětí a mládeže a vyšlo z něj, že desetiletá děvčata před třiceti lety měla stejnou fyzickou kondici jako dnešní desetiletí chlapci. Jednoduchá zkratka: dnešní maminky měly stejnou fyzičku jako jejich synáčkové. Jistě chápeme, že tohle srovnání není dobré.

A bez zkratek?

Když se díváme na výzkum a tabulky podrobně, je to tragické. Třeba takový skok z místa - dítě v první třídě na tom bylo ve srovnání s výsledky před třiceti lety třeba o dvě procenta hůře, to je statisticky téměř zanedbatelné. Ale u šestnáctiletých děvčat ve skoku do dálky spadly výsledky z 2,9 metru na 2,3 metru. Rozdíly jsou extrémní.

A v čem tedy hledat pozitivní pohled?

Nová vláda poprvé zavedla funkci ministra sportu. Všichni jsou nadšení, já se na to dívám střízlivě. Je to vždycky víc o lidech a o přístupu než o funkcích. Jsem rád, že sport má svého člověka na vládě, ale co mi udělalo absolutně největší radost - že je to ministr pro sport, zdraví a prevenci. To je úžasné.

Proč?

Poprvé vidím, že na vládní úrovni se u vrcholové funkce propojil sport a prevence, což považuji za klíčovou věc. Těsně před naším rozhovorem jsem seděl s předsedou Německé olympijské akademie a bavili jsme se o stejném tématu. Němci na tom začali dělat už před patnácti lety. Měli podobné statistiky a řekli si: Musíme to změnit.

Co udělali?

Zaštítil to jejich olympijský výbor, tehdy ještě pod vedením Thomase Bacha, předchozího šéfa Mezinárodního olympijského výboru. A udělali soutěž jménem Německý odznak, která funguje dodnes. S tabulkami pro deset disciplín a rozdělením podle věku, což ukazuje, jakou byste měli mít výkonnost. Získat jste mohli buď bronzový, stříbrný nebo zlatý odznak. Jako hlavní tvář vše zaštiťoval někdejší německý prezident Richard von Weizsäcker, sám velký sportovec. Mimochodem, až do smrti v 95 letech měl pokaždé zlatý odznak, což je nádherné. Když se ostatně díváme do naší historie na pana prezidenta Masaryka, také byl i v pokročilém věku ve výborné fyzické kondici a vždycky zdůrazňoval, jak celý život sokoloval.

Ale zpět k německé cestě.

Největším sponzorem Německého odznaku se stala druhá největší zdravotní pojišťovna v zemi - a po pěti letech fungování začala dávat těm, kdo měli třikrát po sobě zlatý odznak, slevu v řádu několika procent ze zdravotního pojištění. To už jsou velké peníze. Rozhodli se na základě ekonomických studií, neboť zjistili, že fyzicky zdatní lidé méně využívají veřejný systém zdravotní péče, a tudíž se to Německu vyplatí. A dělají to dodnes.

Mělo by se Česko inspirovat?

Když byl Leoš Heger - veslař a můj kamarád - tamhle přes řeku na Ministerstvu zdravotnictví, sedávali jsme spolu dlouhé večery a říkali si: To přece musíme udělat taky. Když u pojišťování aut funguje, že řidiči, kteří nebourají, mají nižší havarijní pojistku, což dává dost smysl, tak proč lidé, kteří sportují a trénují, mají platit stejně jako ti, co vykouří šedesát cigaret denně a vypijí dvacet piv? Proč nemotivujeme ty první?

Protože ze zákona vyplývá, že na zdravotní péči má nárok každý bez ohledu na to, o čem mluvíte?

Ano, ukázalo se, že máme takový zákon. Zákon o zdravotních službách se změnil loni a mimochodem, ten původní z roku 1964 začíná preambulí, kde se ve třech bodech ze čtyř zdůrazňuje, že nejdůležitější je primární prevence. Tedy že žijete zdravě, vyhýbáte se rizikovým faktorům a tak dále. V novém zákoně taková preambule chybí.

Odráží to změnu, kterou celá západní civilizace prošla? Že jsme nejen v péči o vlastní tělo téměř úplně upozadili příčiny a pořád jen řešíme následky?

V PDF zákona si můžete snadno vyhledat slovo prevence. Vyskytuje se ve 26 případech, ale ani jednou ve smyslu primární prevence. Místo toho tam třeba stojí: Prevence proti zranění hlavy - noste helmu. Ale to není prevence, jak ji vnímáme my. Já se trochu bojím, že v tomto smyšlení se může obecně projevovat síla farmaceutického byznysu, který je globálně jedním z největších vůbec.

Jak to myslíte?

Že si dneska můžete píchat injekce a budete hubený.

Narážíte na Ozempic, Wegovy a další prostředky, původně určené pro cukrovkáře?

Také už vidíme první soudní procesy, že se s jejich užíváním pojí nežádoucí účinky, které narušují vaši nervovou soustavu, ale já tomu nerozumím celkově - přijde mi lepší se pohybovat a žít zdravě, než to řešit takto. Zaplaťpámbů za moderní farmacii a skvělé zdravotnictví, které máme. Ale nezneužíval bych toho. Je potřeba jít zdravému životu naproti jinak.

Jenže lidé by nejraději místo cvičení chtěli zázračnou pilulku, zdaleka nejen v Česku. Co to může změnit?

Sám jsem byl dlouhá léta v depresi a téměř okoralý z toho, že když ráno vstanu a jdu trénovat, vypadám jako exot a všichni se tím baví. Snažím se o těchto věcech nejen mluvit, ale hlavně je reálně žít. Chci, aby tak žily i moje děti, jde o celkový přístup k životu. Ale něco se mění. Vláda najednou jmenuje ministra sportu a prevence. A hlavně - když se bavíme s našimi partnery, tak chtějí mít zdravé zaměstnance. Opravdu.

Co je jinak?

Dřív to bylo ve stylu: Jo, tak něco udělejte, hlavně ať si to napíšeme do výkazů. Ale teď je najednou k dispozici málo kvalifikovaných lidí, firmy o ně musí bojovat a vidí, že když máte chronicky nemocného člověka nebo třeba někoho se silnou nadváhou, tak se dřív nebo později dostane do zdravotních problémů. Moc nevěřím na CSR modely a certifikáty, které získáte vyplněním velkého množství formulářů, ale moderní firmy to vážně řeší. Hodně na to dají, platí zaměstnancům sportovní a pohybové benefity, podporují lidi, aby sportovali. Přejí si, aby žili zdravě.

Takže obrat přes peněženku, přesněji přes ekonomiku? Zní to banálně, ale bez zdravých lidí nebude mít kdo pracovat, a tím pádem ani platit daně, ne?

Jsem rád, že to zmiňujete. Já se vždycky dívám na to, co se dá prosadit z hlediska vlády a parlamentu, my delší dobu chceme prosadit zdravější životní styl a zatím se nám to moc nedaří. Ale použiju jiný příklad - snahu prosadit práva homosexuálů. Sleduju to zpovzdálí, není to moje téma ani můj případ, nikterak to, prosím, nehodnotím, jen glosuju. Protože jsem viděl, jak to fungovalo ve světě a jak v naší hodně konzervativní společnosti.

A jak?

Sám nevím, jak se to stalo, ale před několika lety se dala dohromady silná ekonomická lobby firem, například Vodafone, a řekli: Takhle to dál nejde, nemůžeme být jinde než zbytek světa, musíme to prosadit. Začali mluvit, začali tlačit - a podařilo se. A to přece není o tom, že by někdo někoho uplácel, vůbec ne. Jsem dalek takových představ.

Jde tedy o společenský tlak, o shodu významných hráčů?

Ano, je to o tom, že s daným tématem přijde někdo silný. A pokud za vámi nejsou peníze, z pohledu společnosti, ve které žijeme, silný nejste. Tak to je. Když jste se mě v první části našeho rozhovoru ptal na olympismus a tenkou hranici mezi olympijskými hodnotami a komercí, tohle je přece totéž. I olympismus může být sebekrásnější myšlenka, ale pokud nebudete mít peníze, jste bezvýznamní.

A vy cítíte, že tohle se v Česku mění? Že kondice dětí a obyvatel celkově je důležité téma už proto, že má tato úvaha silný ekonomický základ?

Ano, cítím. My jsme dlouho říkali, že sport je v háji, protože někde v Horní Dolní nemají na dresy, jenže my jsme v tématu zanoření a až později jsme pochopili, že takový problém nikoho netrápí. Ale když začneme zdůrazňovat, že naše děti jsou na tom objektivně fyzicky hůř než jejich rodiče, je to jiné. K tomu se přidávají další statistiky: nejhorší nemocí z hlediska zdravotní péče je cukrovka, která je neléčitelná, a udržování zdravotního stavu stojí obrovské peníze, a to ani přesně netušíme, kolik zaplatíme na sekundárních následcích. Když se podíváte na výskyt cukrovky, jde nahoru exponenciální řadou - v 50. letech neměl cukrovku prvního typu téměř nikdo. Což se netýká jen Česka, ale celého západního světa.

Na následky obezity už umírá globálně více lidí než u podvýživy.

Je to velký problém, lidé to kolem sebe vidí a uvědomují si to. Když jsem byl malý, největším televizním hitem byl seriál Tři kamarádi, kde hrál Marek Eben postavu Válečka. Vygooglujte si schválně, jak vypadal Váleček. Vždyť to byl kluk, co měl akorát kulaté tváře, jinak byl z dnešního pohledu hubeňoučkej.

A do toho neřešíte nejen tělo, ale i mysl, že?

To je na ještě delší povídání, aspekty duševního zdraví jsou možná ještě horší, což vychází globálně z problémů především sociálních sítí. Stavte se někdy v Opařanech v jižních Čechách v největší dětské psychiatrické nemocnici, kterou vede pan docent Goetz - a nechte si od něj vyprávět.

Co uslyším?

Děti se dnes nesetkávají. Ve škole k tomu není přirozené prostředí, máte tam určitý režim a po vyučování sednou do auta a rodiče je odvezou domů. Znají se tedy jen ze sociálních sítí, ale tam si přece nedáváte fotky, jak vám to dneska nesluší a co se vám dneska nepovedlo. Jen že jste dostali dárek, byli na krásné dovolené a ještě si dáte tři filtry, aby to vypadalo daleko lépe. Děti propadají obecně pocitu, že všichni jsou skvělí, jen ony ne.

Nejen děti.

Jasně, ale když se bavíme o dětech, tak mají skutečně pocit, že všichni jsou úspěšní, jen vy jste lúzr. A pan doktor Goetz říká věc, která mi přijde geniální: Vezměte ty děti a dejte je na sport, optimálně na kolektivní. Už jen proto, aby se viděly navzájem ve sprše. Vypadá to legračně, ale ony to neznají. Nebo když uvidí, že někdo běží a zakopne, že pořádně netrefí míč - najednou pochopí, že jejich nedokonalost žádnou nedokonalostí není, že tohle je život, že to v něm takhle funguje. Jenže ony nejsou konfrontované s normálním životem, ale se sociálními sítěmi, kde žádný normální život neprobíhá.

Sám si pamatuju, jak vás sport naučí i dalším věcem. Spoluhráči z házené mohli být o dost horší ve studiu, ale když mě zválcovali a dali násobně víc gólů než já, jak bych se jim mohl smát?

Moje dcera dělala parkur a platilo to i tam. Kluci, co do školy moc nechodili a na parkuru byli od rána do večera, byli zase srostlí s koňmi a cítili se tam jako doma. Máte pravdu. A sport vám navíc vytváří komunitu na celý život. Ve škole a v zaměstnání se většinou obklopujete lidmi z podobného sociálního zázemí, to znamená, že jste vyčlenění z obecné populace. Kdo například není intelektuálně nadaný, ale je šikovný na sport, najednou získává ve společnosti svoji hodnotu a vy ho respektujete kvůli tomu, co umí na hřišti. Najednou máte důvod si ho vážit, což pak nesmírně pomáhá i jemu.