Olympiáda je víc než fotbalové MS. Kejval líčí budoucnost her v létě i zimě

Sjezdovky bez sněhu, zmenšující se ledovce, vyšší teploty. Tentokrát ale nejde o to, kdo má na měnící se klima jaký názor, nýbrž o ryze praktický pohled. Protože bez sněhu zkrátka zimní olympiádu neuděláte.

„Proto už se objevují návrhy, že se vybere osm až deset světových středisek, která jsou dostatečně připravená - a tam budou zimní hry rotovat,“ říká Jiří Kejval.

Předseda Českého olympijského výboru a jeden z nejvlivnějších mužů tuzemského sportovního prostředí v první části velkého rozhovoru pro Seznam Zprávy hovoří nejen o tom, co očekávat od letošních zimních her Milano Cortina. Probíral také, zda mají vůbec olympiády na sněhu budoucnost a jak vybalancovat staleté olympijské ideály s jejich čím dál silnější komerční stránkou.

Součástí toho je i skutečnost, že Český olympijský výbor má od loňského podzimu za hlavního partnera největší tuzemskou zbrojařskou společnost, CSG miliardáře Michala Strnada.

„Ještě před několika lety bych si to neuměl představit ani já. Ale svět se mění,“ vysvětluje Kejval.

V roli předsedy českých olympioniků vás čekají již sedmé olympijské hry. Co je stejně a co je jinak? Svět se od roku 2014 změnil k nepoznání.

Máte pravdu. Spousta věcí pořád vychází ze stejných principů: děláme olympijský festival, děláme olympijský dům, připravujeme misi, zajišťujeme transport. Na druhou stranu jsou každé hry úplně jiné. Letos máme šest různých olympijských vesnic rozprostřených po celé severní Itálii, dojezdové časy jsou obrovské. Vždy musíte vycházet i z pořadatelských národů. Když jste v Číně, mentalita, s níž si vše objednáváte a s níž jednáte s místními, bude diametrálně odlišná například od jednání s Francouzi. I když musím říct, že ti mě minule překvapili.

Paříž 2024 proběhla nad plán?

Myslel jsem si, že Francouzi budou organizačně podobnější spíš Italům než Němcům, ale opak byl pravdou. Pařížské hry pro mě znamenaly obrovské překvapení a velké vzedmutí francouzského národa, nejen fyzicky, i mentálně. Italové nezklamali, protože jsou opravdu jako… Italové.

Co si pod tím představit?

Nechávají věci na poslední okamžik, ale na druhou stranu nám říkají, ať nepropadáme germánskému plánování, že jim to už několik tisíciletí takhle dobře funguje, tak ať je nepřeorganizováváme. (úsměv)

Věříte, že se vše stihne, hokejovou halou v Miláně počínaje?

Jelikož sedím v koordinační komisi Mezinárodního olympijského výboru, vidím opravdu do střev - hry se začínají organizovat sedm let před zahájením a je potřeba říct, že Italové první čtyři roky do velké míry prospali, jakkoli na jejich omluvu byl covid. Ale poslední tři roky je to poměrně sprint a posledního půl roku podávají nadlidské výkony. To taky musím říct.

V Miláně jsem slyšel, jak arénu pro Pastrňáka a spol. za dva dny změnili k nepoznání.

Umím si představit, že u nás by některé věci z toho, co teď dělají, byly jen obtížně realizovatelné. V tomto ohledu klobouk dolů. Takže je potřeba nenechat se příliš unášet a nevycházet z našich zkušeností. Musíme pochopit, že je to malinko jiný svět.

Je model, kdy sporty rozstrkáte stovky kilometrů od sebe, správný?

My optimální model hledáme. Ke globálním změnám počasí se vyjadřují tisíce lidí od alarmistů po skeptiky, ale shodneme se, že se dějí. My je řešíme hlavně proto, aby hry byly udržitelné z ekologického i z ekonomického pohledu, tedy diváckého zájmu. Navíc jsme pod kritikou různých států, například z Afriky.

Afričanům se nelíbí zimní olympiáda?

Kritizují, že když na ní téměř neparticipují, tak proč za to MOV utrácí peníze, že to není pro všechny. Podle nich tam tedy není dostatečně zakotven princip univerzality.

A jak to souvisí s italskou logistikou?

Po určitých zkušenostech, hlavně z Atén 2004 nebo i z Ria 2016, nechceme dělat sportoviště pro sportoviště. Myslíme na odkaz: Co bude se sportovišti po olympiádě? Pomůžou místním komunitám, rozvoji sportu a zdravého životního stylu? No, a Italové přišli s myšlenkou, že budou využívat jenom sportoviště, která už stojí pro Světové poháry a velké sportovní akce.

Znovu - je to dobrý nápad?

Nechci předbíhat, máme na to na MOV speciální komisi a vše vyhodnotíme, až olympiáda skončí. Ale jsou tu už návrhy, že se vybere osm až deset světových středisek, která jsou v dostatečné nadmořské výšce a dostatečně připravená pro to, aby mohla hostit olympijské hry. A tam budou zimní olympiády rotovat jednou za čtyřicet let.

To by byla revoluce.

No, a do toho je tu obrovský tlak na letní olympiádu. Zvlášť příště v Los Angeles 2028 bude tolik sportovců, že si televizní a mediální společnosti stěžují, že to už nejsou schopny odvysílat a jejich diváci mentálně pojmout. Do LA si Američané nadiktovali obdobu amerického fotbalu, budou tam baseball, lakros, squash nebo kriket, což je zase velký sport pro země Commonwealthu. I tady se díváme na trvalou udržitelnost a některé letní sporty pojaly podezření, že by měly expandovat do zimních sportů.

Hlavně ty míčové, že?

Ano, že basketbal, volejbal nebo házená jsou vlastně zimní sporty, protože se hrají v zimě.

Teoreticky mají pravdu.

Trochu ano, ale za mě je to malinko přitažené za vlasy. Nota bene zimní sporty jsou definované „buď sníh, nebo led“. Pro příští zimní olympiádu ve francouzských Alpách se řeší, zda tam nemít cyklokros nebo cross-country. To by asi hlavně afričtí běžci byli dost překvapení, kdyby měli závodit v půl metru sněhu…

Chápu, někdy to má úsměvné rozměry.

Jsou to návrhy a nápady, ale my se i na to musíme dívat, svět se mění. V něčem pozitivně, například moderní možnosti výroby umělého sněhu nabízejí obrovské úspory energií a takový sníh je daleko odolnější vůči změnám počasí. Vede se velké množství diskuzí na všemožná témata - akademicky, funkcionářsky, politicky. A do toho jsme na stropu u letních her a bavíme se, co dál s nimi.

Co nakonec rozhodne?

Popravdě řečeno, rozhoduje pro nás slovo univerzalita, tedy jak dostaneme do světa všechny přenosy, celkový fanouškovský zážitek. Pořád je možné, že až to v Itálii skončí, vyhodnotíme jejich koncept jako dobrý a vhodný.

Několikrát padlo slovo udržitelnost. Nevyprázdnilo se už? Neschová se za něj téměř cokoli?

Souhlasím, má negativní konotace. Je to nadužívaná věc, která pak ztrácí na obsahu a my nechceme dopadnout jako Jára Cimrman, jenž chrlil nápady jako sopka, která nakonec zasypala sama sebe.

No, a jak to udělat?

Relativně nejjednodušší je ekonomický pohled „má dáti, dal“, načež vidíte, jestli to v číslech dává smysl, nebo ne. Ale olympismus není účetní osnova, je to filozofie. Důležitých parametrů je spousta. Vždyť jsme největší světová sportovní akce.

Pardon, větší než mistrovství světa ve fotbale?

To má velké pokrytí, zřejmě i větší příjmy, ale my jsme o symbolech a oni jen o fotbale.

Jak to myslíte?

Když Národní sportovní agentura dělala průzkum o nejpopulárnějších sportech, svému oblíbenému sportu jste mohli dát plus a neoblíbenému minus - fotbal takto skončil na 17. místě, spousta lidí ho nemá ráda. Lidí, kteří nemají rádi olympiádu, bude podle mého názoru podstatně méně. Fandí svému národu, sledují sporty, které kolikrát nikdy v životě neviděli. A jsou pyšní, když sportovec získá olympijské zlato.

Národní vzepětí přece umí i fotbal.

Jasně, ale já to myslím tak, že úkolem FIFA je popularizovat fotbal všude na světě a pořádat vrcholné soutěže - a tečka. My máme Olympijskou chartu, fundamentální principy. Vycházíme z řeckého principu kalokagathia, souladu duše a těla.

Ale když budu ďáblův advokát, komerční stránka her je už stejně silná, ne-li silnější. Jak to vybalancovat?

To nejste ďáblův advokát, to je fakt - a mým úkolem je tuto tenkou linii hlídat. To je moje práce. Protože můžete mít krásné ideály, jenže bez peněz se neprosadíte, nikdo o vás neví a vaše práce pak není vůbec efektivní. Byznysový svět stojí z velké části na tom, že filozofií je vydělat peníze, ovšem i komerční firmy dnes chtějí mít své hodnoty, svůj étos. Proto my jako ČOV ani MOV nemáme nikdy sponzory, jen partnery.

V tom je takový rozdíl?

Velký. Sponzorství je dohoda o tom, že si dvě strany budou pomáhat a obě na tom budou profitovat, ekonomický deal. U partnerství se primárně musíme shodnout na hodnotách. My jsme třeba vedli velkou diskuzi, když jsme se poprvé dohodli s firmou z obranného průmyslu. Což rozhodně byla věc k diskuzi.

Ano, hlavním partnerem je od podzimu CSG Michala Strnada. V čem jste tedy našli hodnotovou shodu?

V CSG říkají, že pokud se naše republika má bránit i teoretickému a v dnešní době bohužel už dost reálnému nebezpečí invaze jiného národa, potřebujeme mít zbraně a zdatnou mládež. Já jsem ostatně veslař a na štítu pro vítěze Primátorek stojí: Silné mládeži, opoře vlasti. Navíc to celé koreluje s vaší první otázkou, v čem je ta olympiáda stejná - a v čem jiná.

Třeba v tom, že v časech míru v Evropě by zbrojní firma byla mimo hru?

Naší zásadou je, aby se děti víc hýbaly a byly zdravější - vycházíme ze základní definice, že největší hodnotou života je život ve zdraví. V CSG to mají postaveno malinko jinak, když použiju Nerudovy Písně kosmické, jejich vizí je: Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů. Když si dáte vedle sebe takové principy a nástroje, jak jich docílit, jsou ve své podstatě identické. Ale ano, většina lidí včetně mě v oněch diskuzích připouštěla, že ještě před několika lety by k takové dohodě bylo daleko. Jenže svět se mění.

Je pravda, že než na dohodu došlo, řešili jste to i se sportovci?

Velmi - a nejen s nimi. Ptal jsem se všech. Bavil jsem se dlouho s Michaelem Žantovským jakožto se životopiscem Václava Havla. Bavil jsem se o tom s panem prezidentem. S mnoha významnými lidmi, například i s Markem Ebenem a s lidmi z Karlových Varů, kteří měli na filmovém festivalu v minulosti s takovou dohodou špatnou zkušenost.

S kým byly debaty nejvášnivější?

Třeba Vávra Hradilek (stříbrný olympijský medailista ve vodním slalomu) je člověk, s nímž jsme nebyli úplně jako na stejné notě a dlouze jsme si povídali, jestli ano, nebo ne. Zároveň jsem u nikoho z lidí, kterých si vážím a jejichž názory jsou pro mě důležité, nenarazil na absolutní a zásadní NE. Jakkoli zrovna u Vávry tam byl velikánský vykřičník a opravdu velká diskuze.

Michal Strnad bude dost možná brzy nejbohatším člověkem Česka, až jeho firmu ocení vstup na burzu. Je to výhodné partnerství i z tohoto pohledu?

Nikdy bychom neudělali takovou věc z kalkulu, z handlu. Nikdy. Pro nás jsou důležité jiné věci. Partnerem ČOV je třeba Billa a bavili jsme se s nimi: Co chcete, aby si vaši zákazníci kupovali? Sladké vody a čokolády? Oni nám odpověděli, že chtějí jít cestou kvality, proto jsme udělali společné série jídel, která doporučují naši olympionici. Vždycky do toho chceme vtahovat sportovce samotné, protože máme úžasné osobnosti. A oni jsou vzory pro příští generace.

Chápu, zároveň nahlas přemýšlím, zda partnerství s tak silnou firmou dává vaší organizaci pragmaticky vyšší ekonomickou sílu.

Popravdě, já jsem ještě s panem Strnadem nemluvil. Sedli jsme si s lidmi, kteří to u nich mají na starosti, chtěli jsme slyšet, jaké mají hodnoty, proč to chtějí dělat, na tom jsme partnerství postavili. Vím, že to asi nebude znít uvěřitelně, ale mojí zásadou je se jen minimálně montovat do věcí, do kterých nám nic není - to znamená větší byznys a větší politika. Myslím, že tam nemáme co dělat, v tom mám dost rozdílný názor hlavně oproti některým svým bývalým kolegům.

Jde to, když váš rozpočet z velké části tvoří veřejné prostředky?

Je samozřejmě nesmysl se tvářit, že jsme apolitičtí, zároveň je mi jedno, kdo je zrovna premiér, ministr nebo prezident. Pro mě je to funkce a člověk v ní zastupuje tuto zemi - a jestli si s ním vnitřně rozumím víc, nebo míň, je moje osobní věc. Když se bavíme o prezidentech, historicky jsem si našel nějakou formu cesty ke všem, které jsem ve funkci zažil. Některé jsem volil, jiné ne, k některým jsem měl hluboký obdiv a respekt a u jiných jsem s některými názory nesouhlasil, ale vždycky to pro mě byli lidé zvolení do funkce, prezidenti České republiky, a naprosto jsem je respektoval. A navíc všichni byli výraznými osobnostmi.