Francie v hluboké krizi. Padla vláda a stabilitu Macron jen tak nezajistí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Francouzský prezident Emmanuel Macron bude po pondělním pádu vlády vybírat už čtvrtého premiéra za poslední dva roky. Kabinet centristy Françoise Bayroua skončil po pouhých devíti měsících a některá zahraniční média začínají nestabilitu někdejšího motoru Evropy přirovnávat k situaci v Itálii před několika lety.

„Samotní Francouzi to nesrovnávají ani tak s Itálií nebo jinými zeměmi, ale spíše se strašáky historické nestability Čtvrté republiky (rychle střídající se vlády v 50. letech minulého století, pozn. red.),“ řekla Seznam Zprávám Eliška Tomalová, expertka na Francii z Katedry evropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Připomíná, že rozchod se systémem dvou dominantních stran, kterého se Francie desítky let držela, zemi stabilitu nepřinesl. Podle ní se teď nerýsují žádná dlouhodobá spojenectví či koalice ani tam, kde by to člověk čekal.

Bayrouově vládě srazila vaz snaha o úsporný rozpočet, ze stejného důvodu padl i předchozí kabinet konzervativce Michela Barniera.

Bayrou neprosadil plán na úspory ve výši 43,7 miliard eur, který zahrnoval například zrušení dvou státních svátků nebo zmrazení výdajů. Premiér rozpočet prezentoval jako otázku „národního přežití“, ani alarmistický tón ale nezabral.

Rozpočtový schodek už přitom dosáhl rekordních 168,6 miliard eur, což je 5,8 procent HDP. Tak hluboký schodek Francie neměla od druhé světové války, rozpočtová pravidla Evropské unie přitom požadují pouhá tři procenta HDP. Až k nim by nedosáhly ani Bayrouovy reformy, i s nimi by se schodek snížil jen o procento.

„Máme tu politické síly, které se v ničem neshodnou, jsou proti sobě v otevřené občanské válce, a dají se dohromady jen kvůli svržení vlády,“ lamentoval nedávno Bayrou. Narážel tak na fakt, že proti vládě jsou nyní i tak odlišné politické formace, jako jsou socialisté a krajně pravicové Národní sdružení.

„Osobnosti, jako je Bayrou, selhaly v propojování sil na politické scéně, konkrétně se mu nepodařilo navázat dialog se socialisty,“ poukazuje politoložka Eliška Tomalová na jednu z dříve dominantních politických stran v zemi.

Prezidenta Macrona po pádu vlády nečeká lehká volba. Jak krajní pravice představovaná lepenovci, tak i krajní levice zastoupená hnutím Nepoddajná Francie daly najevo, že neumožní vznik další vlády vedené centristickým kandidátem.

Nepoddajná Francie Jeana-Luka Mélenchona se navíc chystá vyvolat parlamentní hlasování o svržení hlavy státu. Macron odmítá spolupráci s oběma extrémy, ty ale mají v Národním shromáždění silné zastoupení, a pokud by prezident vypsal nové parlamentní volby, což lepenovci požadují, zřejmě by jejich síla ještě vzrostla.

Politická krize už sice panuje ve Francii déle, loňským rozpuštěním parlamentu a vypsáním předčasných voleb ji ale Macron ještě prohloubil. „Věřím, že se Macron už předchozí zkušeností vystrašil, rozpuštěním parlamentu si způsobil řadu obtíží a myslím, že by to teď nebylo o nic lepší,“ myslí si Eliška Tomalová.

Připomeňme, že loňské volby vyhrála levicová koalice Nová lidová fronta, v níž hraje prim Nepoddajná Francie. V dolní komoře parlamentu se ale vytvořily tři silné bloky, nikdo nezískal většinu a země je politicky paralyzovaná. A to až do té míry, že se objevují hlasy volající po Macronově rezignaci - takový scénář ale už prezident opakovaně vyloučil, a je proto krajně nepravděpodobný.

Další možnou variantou je vláda odborníků - ve Francii by byla bezprecedentní, vyloučit ji ale nelze. „Tentokrát jsou úvahy o ní hlasitější než kdy dříve. Mluví o ní některé osobnosti, například komentátor Alain Duhamel, a poukazují na to, že ústava takový scénář nezakazuje,“ upozorňuje politoložka Tomalová, jež se nedávno vrátila z pracovního pobytu v Bordeaux.

„Čím dál větší část populace sleduje stanici CNews, která šíří vzkaz, že politici lidem nerozumějí, a šíří i strach, který se už zabydlel v usazené střední třídě,“ všimla si expertka.

„Charles de Gaulle přežil pokusy o atentát, byla válka v Alžírsku, v květnu 1968 vládl slogan ‚Francie se nudí‘. Dnes je ale Francie frustrovaná, naštvaná a plná nenávisti k elitám,“ citovala televize CNN Dominiqua Moïsiho, analytika Institutu Montaigne.

V této atmosféře bude Macron vybírat nového premiéra. „Prezident se potýkal s mnohými krizemi, jako byl covid nebo energetická krize, ale nedokázal vystupovat tak, aby to bylo blízké francouzskému lidu. Mezi ním a veřejností existuje příkop. On se víc a víc obracel k zahraniční politice, snažil se budovat prestiž Francie, leadership. Byl to i únik od domácí politiky, pochopení u populace ale nenašel. Macron se o nás nezajímá, myslí si možná dvě třetiny Francouzů,“ uzavírá Eliška Tomalová.