Dva roky bolesti. Jak se z nadaného kluka stane vrah? přemýšlí rodiče Majdy

„Jsem na tom lépe, jsem stabilnější, a to i přesto, že mi před rokem diagnostikovali onkologické onemocnění. Krom bolesti ze ztráty dcery ve mně ale postupně roste obrovský vztek. Vztek na vraha a na jeho rodinu za to, jak ho vychovala. A frustrace, že se společnost nezajímá o to hlavní v celém případu,“ popisuje své pocity Hana Křístková.

Před téměř dvěma lety vrah zastřelil její tehdy dvacetiletou dceru Magdalenu, studentku 1. ročníku filozofické fakulty oboru Jazyky a komunikace neslyšících. A s ní onen čtvrtek 21. prosince 2023 dalších 13 bezbranných lidí. Pětadvacet osob postřelil.

První rok prý Hana prožila jak na houpačce. Táhl se v emocích smutku, postonávání, přecitlivělosti, neschopnosti se soustředit. Provázel ji kašel, teploty, úzkosti. Střídaly se pocity překvapení, nevěřícnosti, strachu, zmatku, ponížení nebo absurdity.

„Vyplakala jsem víc slz než za celý svůj dosavadní život. Vrah mi byl úplně jedno. Měla jsem doma prázdnou postel po Majdě a chodila jsem se dívat, jestli tam náhodou neleží,“ svěřuje se žena.

Od rodiny, známých, příbuzných i přátel cítila a stále cítí silnou podporu. Současně v ní ale stále silněji klíčí pocity křivdy, vzteku a nepochopení.

„Trápí mě, že se o vrahovi nemluví jako o vrahovi, ale o střelci. Vadí mi, že nikdo veřejně nenazývá zlo zlem a sprostým, nízkým činem. Že se o něm nemluví jako o slabochovi a zbabělci. Že se hledají zástupní viníci, kteří mohli nebo nemohli ovlivnit důsledky jeho rozhodnutí vraždit, ale že se dostatečně neodsuzuje vrah sám,“ nechává plynout své myšlenky. Je jich plná.

Její manžel Lukáš Křístek přikyvuje. I on pozoruje, že z dlouhodobější perspektivy je to lepší a že čas pomáhá. Byť se jeho psychický stav pohybuje stále v sinusoidách. Přiznává, že od vraždy dcery začal pít víc alkohol a méně sportuje. O věci, které ho dřív bavily, přestal mít zájem. Je apatičtější. I v něm klíčí hněv a frustrace.

„Ten vrah byl hlavně srab, zbabělec a ubožák. Radši se zastřelil, než aby čelil následkům svých činů. Kolik bylo napsáno článků o možném pochybení policie, univerzity, lékařů a dalších? A kolik bylo napsáno článků o vrahovi? Někdy mám pocit, že se hodně rozebírají následky, ale společnost by měla vědět, proč vraždil, kde se to v něm vzalo,“ popisuje své myšlenky.

Kritikou nešetří ani média. „Novináři dělali chyby. Například když využívali úniky z vyšetřovacího spisu. Bohužel se mi přitížilo, když jsem se informace dozvěděl z médií. Protože já jsem v té době měl ještě zakázán přístup do vyšetřovacího spisu,“ stěžuje si Lukáš Křístek, byť se mu v tomto směru média nakonec omluvila.

Křístkovi mají za to, že se k vrahovi - který ještě před střelbou na fakultě zavraždil otce a  v Klánovickém lese další dvě oběti -, a zejména k jeho rodinnému zázemí přistupuje hyperkorektně.

„Chybí mi odsouzení toho vraha ze strany společnosti. To mě bolí. Společnost míří dobře, ale do špatného terče. Začal tím už arcibiskup Graubner, když položil růži za vraha,“ vzpomíná Hana.

V Křístkových stále rezonuje zádušní mše, kterou ihned po masové vraždě sloužil v předvečer Štědrého dne pražský arcibiskup Jan Graubner. Na oltář ve svatovítském chrámu položil osmnáct bílých růží. „Podle nás ale bylo zavražděno šestnáct nevinných lidí a vrahův otec. Dále zemřel svou rukou vrah,“ shodují se rodiče Magdaleny.

Jan Graubner tehdy vysvětloval, že je namístě myslet i na odpuštění. „To, že odpustím, neznamená, že omlouvám jeho chybu nebo že nevidím zlobu,“ řekl v rozhovoru pro Lidovky arcibiskup Graubner. „Bylo to gesto milosrdenství z naší strany. Myslím si, že je důležité takto uvažovat kvůli tomu, aby se ukázalo, že láska je silnější než nenávist a dobro bude vždy silnější než zlo,“ obhajoval vystavení osmnácté růže.

Pro Lukáše Křístka dodnes silný moment.

„Dávat vraha na úroveň obětí? Velmi se mě to tehdy dotklo a prodloužilo to mou léčbu,“ uvádí.

„Odpuštění by měla předcházet žádost. Mám odpouštět někomu, kdo o to ani nepožádal? Kdo se neomluvil a neučinil pokání? Žádný pozůstalý na mši nebyl pozván. Růže za vraha vedle růže za zavražděného stírá rozdíl mezi vrahem a obětí, stírá rozdíl mezi dobrem a zlem,“ vysvětluje, jak on vnímá tento symbolický akt.

A Hana dodává: „Za mě je to spíše gesto nepokory ze strany pana arcibiskupa. Kdo je on, aby vrahovi odpouštěl dva dny po vraždě lidí, které předtím v životě vrah ani neviděl,“ táže se.

Hana Křístková prostudovala policejní spis. Zejména pak znalecké posudky o vrahovi a jeho motivaci. Podle všeho měl poruchu osobnosti.

„Sama jsem psycholožka a zdá se mi, že veřejnosti uniká zásadní fakt, že porucha osobnosti je porucha svou povahou vývojová. Vzniká kombinací genetické dispozice a vnějších vlivů, výchovného stylu. Otázka tedy zní, jak se stalo, že se z nadaného kluka stal chladnokrevný vrah?“ táže se Hana a vzápětí sama odpovídá.

„Za mě jde jednoznačně o selhání rodiny. Jsem přesvědčena, že zlo se v jeho případě jmenuje citově chladná, sebestředná matka, která nečetla potřeby dítěte, a domnívá se, že ona ví vše nejlépe, a slabošský otec pod pantoflem. Dále komunikace založená na despektu a zneužívání moci, neschopnost sebereflexe,“ vyjmenovává, co vyčetla ze spisu.

Manžel jí vstoupí do řeči.

„Jak asi ty rodinné vztahy vypadaly, když vrah plánoval vraždy mnoho měsíců a rodina, se kterou žil v jednom domě, na něm nic nepoznala a nic nezpozorovala? Když otec nepoznal, že ho syn chce zavraždit? Vrah nevraždil v afektu. Mnoho měsíců plánoval,“ líčí, o čem celé měsíce přemýšlel a přemýšlí.

To samé i manželka Hana. „Dere mě, že na matku vraha se úředně pohlíží stejně jako na matky obětí, které její syn zavraždil,“ přibližuje pocity křivdy a nespravedlnosti, které v ní hlodají.

„Ona je považována za oběť trestného činu a má nárok na stejné odškodnění jako my. Přitom ona vychovala vraha, zatímco my jsme vychovali oběť,“ doplňuje jí Lukáš Křístek, sám vystudovaný právník.

Co by považovali za řešení?

„Nepochybuji, že mé onkologické onemocnění souvisí se ztrátou dcery, ale i z frustrace, že společnost vraha a jeho čin explicitně eřejně neodsuzuje. Pro své psychické, ale i fyzické uzdravení bych si hrozně přála označit jeho čin za čisté zlo a za čin slabosti, který si zaslouží jednoznačné morální odsouzení,“ sděluje svůj apel ke společnosti Hana Křístková.

„To by pomohlo nám oběma,“ přikyvuje její muž. Křístkovi mají za to, že pokud se bude pouze hovořit o tom, kolik chyb kdo jiný udělal, relativizuje se tím vina vraha. To je to poslední, co by si přáli. A co zároveň považují za nejdůležitější.

Blíží se Vánoce. Těžko si prý zatím u Křístků představit, že by pro ně tento nebo kterýkoli další advent byl očekáváním radosti.

„Vždy bude přimíchána velká bolest a smutek. Vrah si to naplánoval tak, aby ublížil co nejvíc. Samozřejmě, že si budeme Majdu připomínat, jenže jak asi budou tyto i ty další Vánoce u nás vypadat?“ Otázku nechává Lukáš Křístek nezodpovězenou. Jeho žena jen pokrčí rameny.