Hlavní obsah

Hrdinové nejsou batmani a supermani. Vznikl film o fotbalistech v jeskyni

Foto: Oficiální plakát filmu

Plakát filmu Jeskyně irsko-thajského režiséra Toma Wallera.

Reklama

22. 8. 23:00

Thajská událost, kterou žil celý svět - před dvěma lety dvanáct dětí z fotbalového týmu a jejich trenér zůstali uvěznění v jeskyni po bleskových záplavách. Irsko-thajský režisér Tom Waller přijel do Prahy představit film Jeskyně.

Článek

Vzal jste událost z nedávné minulosti a natočil o ní film. V čem se u takové práce objevují problémy?

Když děláte film o opravdové události, zvlášť té, která se stala nedávno, musíte být obzvlášť opatrný, co ukazujete publiku. Jako kdybyste dělali druhou verzi historie. První je ta, kterou jsme viděli online skrze média, sociální sítě. Já jsem ale vzal událost, která se odehrávala osmnáct dní, a převyprávěl v dvouhodinovém filmu. Samozřejmě spoustu věcí musíte vynechat, upravit, často se vám stane, že to, co dělali tři lidé, ve filmu dělá jen jedna postava, nebo událost, která v reálu trvala tři hodiny, má ve filmu tři minuty.

Z jakého úhlu pohledu jste tedy vyprávěl příběh fotbalistů uvězněných v jeskyni?

Můj film je hlavně o záchranářích, především o těch, které nikdo neprosil, aby tam byli, prostě dobrovolně sami přijeli pomoct. To je příběh, který jsem chtěl vyprávět. Občas jsou lidé zklamaní, nemysleli si, že uvidí příběh člověka, který vyrábí vodní čerpadla. Takhle ale vypadají praví hrdinové. Nejsou to supermani, batmani, mají normální práci. Chtěl jsem být autentický a držet se faktů. Lidé ten příběh hodně znají z médií. V Thajsku to bylo nonstop celodenní vysílání. Ale i v Irsku, kde jsem byl a viděl to odtamtud, to mělo obrovskou prioritu. Vysílalo se přímo od jeskyně, BBC tam měla štáb…

Fotbalisté v jeskyni Nang Non

Na konci července 2018 se skupina dvanácti thajských fotbalistů společně s trenérem vydala do jeskyně Nang Non. Než se stihli vrátit, jeskyni zaplavily silné monzunové deště. Než se záchranářům a potápěčům podařilo všech třináct lidí z jeskyně dostat v pořádku, uplynulo 14 dní. Jeden z členů thajského námořnictva během akce zemřel.

No jasně, i tady v Česku to bylo ohromně sledované…

Neuvěřitelné! Jedna z největších celosvětových mediálních událostech v moderní historii, až teď na covid. První myšlenky, když jsem se rozhodl o tom natočit film, mě absolutně pohlcovaly - jak seženu souhlas lidí, o kterých chci vyprávět? Došlo mi, že nikdy nezískám svolení mluvit s těmi dětmi ani trenérem nebo s armádou. A nakonec práva na příběh těch dětí získal Netflix. Řekl jsem si ale: No počkej, jak moc je vlastně zajímavé vyprávět film o tom, jak dvanáct dětí sedí na skále? Jasně, víme, jak přežili, že pili vodu kapající ze skály a meditovali. To ale můžu ukázat během deseti sekund. Já chtěl ale vědět, jak se ty děti dostaly ven. Takže výsledný film odpovídá na moji vlastní zvědavost. Možná to publikum nezajímá, ale já to chtěl vědět - jak odčerpávali vodu, jak je dostali ven, co se stalo farmářům, kterým odčerpaná voda zaplavila pole.

Jak události vnímali samotní Thajci? A jak teď reagují na film?

V Thajsku ta událost táhla všechny, staré, mladé. Všichni to sledovali v televizi a na internetu. Všichni se o ty děti báli. Je potom hodně těžké splnit očekávání těchto diváků. Každý má nějakou svoji vzpomínku, kterou by ve filmu rád viděl, ale to prostě není možné. Já chtěl být autentický. Neznervózňovat se otázkami okolí typu kdo bude hrát Elona Muska? Ten ale není vůbec relevantní pro můj film. Člověk, který by pravděpodobně ani neukázal Thajsko na mapě, najednou nasedl do letadla a vydal se pomáhat. Ale asi jako u každého filmu - někomu se to líbí a někomu ne. Stalo se i to, že lidé viděli jen trailer a řekli si, že na to ani nepůjdou, že se jim to nelíbí.

Je možné, že je to i tím dokumentárním stylem, kterým je to natočené. Možná to v lidech vyvolává pocit, že je to opravdu jako realita, že nemohou čekat žádný hollywoodský trhák plný efektů. Tohle je téma, které by totiž podle mě v USA aspirovalo na Oscara…

No jasně. Jenže tohle je realita, kterou já nechci přepisovat. Nějaká umělecká licence tam samozřejmě je, ale vy znázorňujete historickou událost. Lidé si za deset let vzpomenou na to, že viděli film a v paměti jim vyvstane to, že ty děti nadrogovali, aby je dostali ven. Musíte být opravdu opatrní. To je jako u seriálu Černobyl. První převyprávění historie byla ruská propaganda. Seriál ale byl vlastně přepsáním této historie. A my teď máme pocit, že víme naprosto přesně, co se stalo - kdo lhal, kdo pracoval pro koho a proč.

Foto: Tom Waller

Režisér Tom Waller při natáčení filmu Jeskyně.

Na filmu je ale právě i skvělé to, že lidé mohou znovu prožít historickou událost a pochopit ji daleko lépe. Jako například s tím, že děti v jeskyni dostaly ketamin, aby zvládly proplout vodou ven. To byla věc, o které jsme ve chvíli, kdy se to odehrávalo, nevěděli. Vzbudilo by to spoustu morálních a etických otázek. Ale v tom momentu nebylo na výběr - takto se jim podařilo je zachránit. Sám jsem se ale potýkal s tím, kdo ve filmu chtěl něco mít, nebo nemít. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl to natáčet zcela bez finanční podpory státu.

Také je fakt, že se mi zdálo, že první polovina filmu byla jasně tematizovaná státní byrokracií a politikou. Že vlastně skoro házeli klacky pod nohy těm, kteří se snažili ty děti zachránit…

Přesně proto se příběhy zachránců začínají vyprávět ve filmu až později. Děti byly v jeskyni deset dní, než je našli. První plán byl dostat co nejvíc vody ven a to se pojilo s obrovským množstvím byrokratických detailů - to mi ale přijde důležité ukázat, to se ve zprávách neukazovalo, o tom jsme nevěděli - někdo se pokoušel odčerpat vodu, ale úřady mu to nedovolily.

Možná někdo čeká, až příběh natočí Hollywood. Moje filmy se ale snaží přidat jiné elementy. Například celá buddhistická linie. Lidé se u jeskyně modlili a měli za to, že takto dětem pomohou nejlépe. To celé je dáno do kontrastu s vědeckým přístupem potápěčů, kteří se snaží vymyslet, kolik potřebují kyslíku, aby propluli jeskyní. Spousta lidí se ale především modlila k bohyni Nang Non, byli přesvědčeni, že je zachrání.

To byl pro mě vůbec jeden z hlavních motivů filmu - spiritualita a mysticita…

Jasně. A to je zajímavé, že pro thajské publikum to není nic zvláštního. My známe celou legendu, že hora, ve které je jeskyně, se jmenuje po bohyni Nang Non. Vlastně i film v thajštině se tak jmenuje. Je to víceméně mainstreamová legenda. To také vysvětluje, proč si chlapci ve filmu ten příběh vyprávějí. Thajci si ale řeknou: To ale přeci známe. A rozděluje to pohled západního publika a Thajců.

Není to i trochu cíl a poselství celého filmu? Setkání dvou naprosto rozdílných přístupů - racionálního západního myšlení, které chtělo všechno hned teď, a východního mysticismu, rozvážného dlouhého dumání, jak pomoct?

Naprosto. Hrozně dlouho trvalo, než si thajská armáda nechala pomoct. Až ve chvíli, kdy jeden z vojáků zemřel, řekli - dobře, teď nám můžou pomoct ze zahraničí. Vláda nechtěla, aby vypadalo, že nezvládnou dělat svoji práci. Vojáci z námořní pěchoty byli vlastně hrozně stateční, vůbec netušili, co dělají, nebyli kvalifikovaní, neměli zkušenosti a také u toho jeden z nich zemřel.

Když jsem o tom mluvil s potápěčem Jimem a ptal se ho na tu mystickou stránku věci, vůbec netušil, o čem mluvím, absolutně si nevšiml, že by to hrálo nějakou roli. On tam prostě přijel, soustředil se na svou práci a o tom, že se tam místní bez přestání modlí k bohyni, neměl ani ponětí.

Možná je to také jediný způsob, jak takovou extrémní práci můžou dělat. Soustředit se na výkon a nevidět doprava doleva…

Nesmí mít žádné emoce. To je vidět i v jedné z posledních scén filmu, kdy jdou členové rodin chlapců těm potápěčům poděkovat. Jsou hrozně plaší a trochu odtažití a hrozně překvapení, že jim někdo vyjadřuje tak obrovskou vděčnost tak bezprostředním způsobem. Samotným se vlastně emoce tímto probudily. Když přijel Jim znovu přehrát to, co se mu jednou dělo, byl z toho úplně naměkko.

Jaké bylo vlastně natáčení s někým, kdo to reálně prožil? Právě například potápěč Jim Warny hrál ve filmu sám sebe…

Bylo to náročné. Znovu prožívat tak vypjatou situaci je složité. Těžké to ale bylo i pro děti, které v tom filmu hrály, musely točit pod vodou. U natáčení se spoustu scén musí přehrát několikrát, strávily 14 dní ve vodě.

Co bylo tedy úplně nejnáročnější na celém natáčení?

Asi nejtěžší bylo najít jeskyni, ve které bychom mohli natáčet. To, co vidíte ve filmu, je reálná thajská jeskyně, ne ta, ve které se to odehrávalo ve skutečnosti, ale je velmi věrná. Bylo to v přírodě, byla tam spousta velkých hadů a jiné havěti všeho druhu. Museli jsme si na to přivolat odborníky, abychom hady dostali z místa, kde jsme chtěli natáčet. A stejně se i v rámci natáčení vždycky nějaký někde vynořil. Nebyli jedovatí, ale přeci jen není úplně příjemné potkat hada, navíc kousali.

Foto: Tom Waller

Natáčení filmu Jeskyně.

Práce s dětmi pod vodou byla hodně náročná. My jsme je samozřejmě nedrogovali, jen to předstíraly, ale jsou tam náročné scény, kdy mají přivázané ruce k sobě za zády, aby se nezranily při průplavu jeskyní. Herec, který hrál trenéra, si vyžádal, abychom mu ruce svázali opravdu, protože by to nedokázal dobře zahrát. Pořád jsem se ho ptal, jestli to vážně mám udělat, že se u toho může utopit. On na tom ale trval.

Hodně komplikované bylo pohybovat se s celým štábem v tak malém prostoru. Při běžném natáčení máte dva lidi u kamery a za nimi dalších asi padesát členů štábu. To v jeskyni nebylo možné.

Když se zeptám na vaši režisérskou profesi - jak vás ovlivnila pandemie covidu?

Absolutně. Svět filmu se doslova přestal točit. My jsme Jeskyni v kinech představili v listopadu a přišlo dost lidí, teď ale nepřijde ani 10 procent. A nemyslím si, že se to vrátí do normálu. Lidé změnili svoje návyky ve sledování filmů. Skoro pět měsíců všichni koukali na filmy na streamovacích platformách. Tady se lidé do kina vrátili a je to skvělé, v Thajsku ale, když mají možnost zůstat doma, zůstanou doma. Ono je to vlastně i dost drahé, koupit lístky pro celou rodinu, colu, popcorn… Je to smutná doba pro thajskou kinematografii. Thajský film umírá.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené