Hlavní obsah

Být tlustý je v pohodě, vzkazují režisérky filmu o obézních ženách

Dokument Pěkně tučná sebeláska (Fat Front).

22. 1. 19:03

„Být tlustý je v pohodě,” vzkazují představitelky dánského dokumentu Pěkně tučná sebeláska (Fat Front), který právě vstupuje do české distribuce. Představit ho pražskému publiku přijely režisérky Louise Detlefsenová a Louise Kjeldsenová. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluvily o zažitých představách společnosti, diskriminaci tlustých lidí nebo o tom, jak si přestat říkat: „Až zhubnu, tak…”

Článek

Dokument Pěkně tučná sebeláska (Fat Front) vypráví příběhy žen, které se zapojily do aktivismu za „tlusté lidi”. Pomocí sociálních sítí se snaží změnit pohled společnosti na ideál krásy a svůj vlastní přístup k tělu. „Kouknete se na tlustého člověka a vidíte nezdravý životní styl. Ale když se podíváte na někoho hubeného, otázka zdraví vás vůbec nenapadne,” říkají o společnosti dánské dokumentaristky.

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam.cz

Dánské režisérky Louise Kjeldsenová a Louise Detlefsenová (vpravo).

První, co mě po zhlédnutí vašeho filmu napadlo, že zcela opomíjíte to téma, které se pojí s nadváhou, a to je zdraví. Jen v jedné scéně se novinářka ptá jedné z ústředních postav, zda na to myslí, když „propaguje” tloušťku. Proč se na to neptáte vy?

Louise Detlefsenová: O tom jsme přemýšlely opravdu hodně. Vždycky, když v médiích vidíte cokoliv o tlustých lidech, vždycky je to spojené s otázkou zdraví. My chtěly udělat něco jiného. Nechtěly jsme publiku říct, jak špatné je být tlustý a jaká zdravotní rizika to přináší. My se na to podívaly jinýma očima. To, že jsme do filmu daly krátkou část s novinářkou, která se na zdravotní rizika ptá jedné naší představitelky, je proto, že jsme tím chtěly říct přesně to, že na tuto otázku vždycky dojde.

„Rodiče jsou přesvědčení, že nejhorší věc, která se jim může stát, je, že jejich dítě bude tlusté.”

Však to také byla i moje první otázka.

LD: Je to tak, a je to v pořádku. Ale je to přesně pohled, který vidí společnost. Kouknete se na tlustého člověka a vidíte nezdravý životní styl. Ale když se podíváte na někoho hubeného, otázka zdraví vás vůbec nenapadne. Třeba sedí celý den doma, kouká na Netflix a cpe se pizzou a kouří jednu za druhou! I hubení lidé mohou žít velmi nezdravě. O tom se ale nediskutuje. Naopak tlustého člověka si právě představíte, jak leží na sofa a jí tučné jídlo. Ale třeba právě takový člověk cvičí, tančí, jí hodně zeleniny…

Louise Kjeldsenová: Chtěly jsme ty zažité představy vytrhnout a zasadit do jiného kontextu. Jako režisérky máme tu svobodu. Proto vyprávíme o někom, kdo chce změnit pohled na ideál krásy. Je to film o překonání studu. Naše hlavní představitelky jsou tlusté. A jsou možná tlusté právě kvůli nezdravému životnímu stylu, ale také kvůli rodičům, učitelům a doktorům. Ti jim odmala říkali: „No ty jsi ale oplácaná, zkus se držet.” Protože očividně nejhorší věc, která se rodičům může stát, je, že jejich dítě je tlusté. Takže jim vytváří různé diety, které jim často naopak způsobí poruchu příjmu potravy. Děti pak často naberou ještě daleko více proto, že se chtějí vzepřít systému. Jsem přesvědčená o tom, že lidé naberou váhu právě proto, že se snaží držet diety.

Je pravda, že ve filmu vyprávíte i příběh Pauline, která se rozhodla držet drsné diety a zhubla až nezdravě příliš, dva roky poté ale měla svou váhu zpět, a to minimálně s dvaceti kily navíc.

LD: Přesně tak. To je ono. Všichni mají pocit, že „být tlustý” je hrozně nebezpečné. My tu nejsme proto, abychom vám tvrdily, že to tak není. Musíte si ale uvědomit, že třeba kouření je v tom žebříčku ohrožení zdraví číslo jedna. Na druhé příčce je pasivita, žádné cvičení a pohyb. Jako třetí je psychická záležitost, a to když jste sami a izolovaní, když nespíte a jste ve stresu. Nadváha je až třeba na devátém místě.

LK: Je ale pravda, že se to propojuje. Mnoho tlustých lidí je mimo společnost, mají problém najít si práci, mají deprese, nechtějí chodit do tělocvičny, protože na ně všichni civí. Je to komplexní problém. To všechno se do filmu nevešlo. V dokumentu nemáme vyjádření expertů a odborníků. Chtěly jsme jednoduše strávit čas s těmi ženami a poznat, jak žijí.

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam.cz

Louise Kjeldsenová, jedna z režisérek dokumentu Pěkně tučná sebeláska.

Tím se dostáváme k tomu, co je ve filmu neuvěřitelné, a to je důvěra, kterou jste si s hlavními představitelkami vybudovaly. Nechávají vás natáčet velmi intimní scény, polovinu filmu se ukazují nahé nebo velmi spoře oděné, v jejich domácím prostředí, kde se chovají přirozeně a uvolněně. Jak se vám to podařilo?

LK: Pro dokument je samozřejmě důvěra naprosto zásadní. Potkávaly jsme se s nimi spoustu měsíců a budovaly vztah. Ale co se týče té nahoty, vybraly jsme schválně dívky, které jsou aktivní na Instagramu, kde velmi otevřeně ukazují svá těla. Tak jsme je vlastně našly. Pro ně je tedy prezentace před kamerou jen rozšíření jejich aktivismu. Často nám i během natáčení řekly: „Můžu si sundat tričko?” Nechtěly se nijak schovávat a zakrývat. Chtějí být samy sebou a nestydět se za to.

„My máme vymyté mozky, mladá generace se ale ideál krásy snaží změnit.”

Celé to téma jste tedy objevily na Instagramu?

LD: Přesně tak. Narazily jsme na video slečny, která tančila a ukazovala všem svoje velké břicho a zadek, kde se všechno třáslo. Byla z ní ale cítit neskutečná energie. Povídaly jsme si o tom spolu jako kamarádky. Kolik zbytečného času jsme strávily studem za svá vlastní těla, řešením, jak shodit kila, diskutováním o dietách, tím, že jsme si zakazovaly pečivo v restauracích, a já nevím, jaké šílenosti. To je ale taková ztráta času! Byly jsme proto hrozně překvapené, že mladá generace s tím začala něco dělat.

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam.cz

Louise Detlefsenová, další z dánského režisérského dua.

A pomohlo vám to? Změnily jste samy pohled na svá těla poté, co jste natočily dokument?

LD: No, v něčem rozhodně. Přestaly jsme se třeba vážit. Ale jinak s tím stále máme problém, myslím, že jsme příliš „poškozené” těmi zažitými představami a frustracemi. Máme vymyté mozky.

Je tedy vůbec společnost připravená na nějaké velké změny, které se týkají ideálu krásy?

LK: Mezi mladými se věci skutečně mění. I v popkultuře je spoustu mladých zpěvaček, které otevřeně ukazují svoji nadváhu. Neexistuje, aby se ve filmu dělala legrace z tlustých lidí proto, že jsou tlustí. Dřív byla postava tlusté dívky vždycky jako vedlejší postava, nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, a seděla někde na gauči a jedla koblihy. A když už byla hlavní postavou, děj se odehrával kolem toho, že váhu shodila a změnila se. Dneska už se takové filmy netočí. Na Netflixu jsou seriály postavené na ženské postavě, která má nadváhu, a ten fakt se tam vůbec neřeší.

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam.cz

Režisérky dokumentu Pěkně tučná sebeláska.

To ale mluvíte jen o kultuře, v běžném životě tu změnu moc nevidíte. Když vejdete do obchodu s konfekcí, nenajdete oblečení, které by bylo větší než číslo 42 nebo XL.

LK: To je hrozně zvláštní. Žijeme v kapitalismu a tlustí lidé mají peníze, tak proč se pro ně nevytvoří nabídka? Ale ne, obchody neprodávají oblečení pro tlusté lidi. Nebezpečí „zničení” brandu tím, že budete vyrábět oblečení pro tlusté, je větší než výdělek z možné poptávky. A to je diskriminace tlustých. Je to absurdní. Na světě si můžete koupit cokoliv. Jen ne velké oblečení v obchodech.

„No, to musí být fajn kluk, když chodí s tlustou holkou.”

Je to sdělení, které chcete svým filmem předat? Přece jen se nedokážu zbavit pocitu, že se z vaší strany jedná trochu více o aktivismus než dokumentaristiku.

LD: My rozhodně nejsme aktivistky. Jen jsme chtěly popsat to, co jsme se naučily jako režisérky. Film má být popis hnutí a příběhů dívek. Nemá to být aktivismus.

LK: Sdělení má být o vztahu k vlastnímu tělu a lidem v okolí. Že nemáte být kvůli svému tělu objektivizováni. Tak o vás společnost nemá přemýšlet. A to je podle mě univerzální myšlenka.

LD: Ano, i naše jiné dokumenty mají společného jmenovatele. Vypráví o lidech, kteří se snaží být takoví, jací jsou. Neodkládají své životní kroky jako „najdu si přítele, až zhubnu, pojedu k moři, až zhubnu”. Myšlenka se dá ale přenést na jiné oblasti ve společnosti.

LK: Film je o osvobození sám sebe.

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam.cz

Dánské dokumentaristky v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Co bylo pro vás osobně úplně nejtěžší během práce na dokumentu?

LK: Asi nejtěžší byla úplně konečná editace a diskuze s producenty. Vždycky totiž vyvstalo téma zdraví. Na projekcích se nás editoři ptali, jestli je opravdu nutné, aby v jedné scéně jedna z představitelek jedla muffin. My se ale hádaly, ptaly jsme se, jestli kdyby viděli hubenou postavu, která jí pizzu, připadalo by jim to v pořádku. O takové detaily jsme vedly velké boje. A je to právě kvůli společenskému mindsetu.

LD: I v průběhu natáčení občas nastaly těžké situace, a to když se některá z představitelek dostala do složité životní situace. Jedna z nich navštěvovala psychology kvůli poruše příjmu potravy. Bály jsme se, aby nespadla do depresí. A vy nechcete, aby vaše postavy končily špatně. Přejete jim happy end. Jenže v určitém okamžiku musíte přestat natáčet a uzavřít téma. Přece jen, čas jsou peníze.

LK: A také náš vlastní pohled a vlastní nastavení mysli občas naráželo s tím, co jsme viděly. Na spoustu scén jsme se musely podívat s odstupem. Pauline začala randit s klukem a naše první úvaha byla: „No, to musí být ale fajn kluk, když začal chodit s tlustou holkou.” Potom se zastavíte a žasnete, odkud se takové myšlenky berou.

K této myšlence se také musím přiznat…

LK: Ale to všichni! Kolik večeří s přáteli jsme strávily diskuzemi o našich ústředních postavách. Všichni mi říkali, že musím uznat, že kdyby se dívky víc snažily, nebyly by tak tlusté. A to jsou neskutečně tolerantní a otevření lidé, kteří například nesnášejí rasovou diskriminaci. Když ale přijde na „tlusté” téma, udělá se jim taková ta podmračená rýha mezi očima. Tyto diskuze nás hodně překvapily.

LD: Hádala jsem se o tom s manželem a synem. Říkali mi, že holky z filmu přece nemůžou přijmout, že jsou tlusté, že s tím nemohou být tak v pohodě.

Pro mě to asi nebyl moment, kdy bych si řekla, že by se dívky měly „snažit víc”, ale jsem přesvědčená o tom, že nejsou opravdu šťastné a spokojené s tím, kolik váží.

LD: My neříkáme, že jsou šťastné. Mají v sobě hrozně traumat. Jsou na dlouhé cestě k nabytí sebevědomí.

LK: Už teď jsou ale o hodně šťastnější, než kdy byly. Možná nejsou stoprocentně spokojené s tím, jak vypadají, ale konečně začaly žít. Jdou na pláž, jdou do tělocvičny, tančí, snaží se získat partnery. A to by bez Instagramu nezvládly. A to je zcela čerstvý pohled na sociální sítě.

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam.cz

Autorky dokumentu Pěkně tučná sebeláska v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené