Více peněz do školství na dluh? Ano, pokud projde reformou

Předávání vysvědčení bývá pro politiky časem symbolických gest. Letos k nim ministr školství Plaga přidal i osobní příslib výrazného navýšení školských výdajů v řádu desítek miliard. Otevřel tím debatu, která výrazně přesahuje hranice jeho resortu. Má smysl, aby si stát v době již tak rekordních rozpočtových schodků začal kvůli dlouhodobě nedostatečnému financování školství půjčovat ještě více?

Jen pro základní představu: aby se finanční situace českého školství v roce 2027 dále nezhoršila, bude vláda muset rozpočet MŠMT navýšit o zhruba 20 miliard korun. Pokud se bude chtít Česko dostat zpět na průměr zemí OECD a dostát svým slibům, bude muset rozpočet navýšit až o zhruba 50 miliard.

Tváří tvář řadě dalších finančních závazků a dárků to rozhodně snadné mít nebude.

Česká společnost ve volbách opakovaně před školstvím upřednostňuje nižší daně. Důsledkem je jeho dlouhodobá podfinancovanost. K blýskání na lepší časy došlo pouze kolem covidového období. Tehdy politiky i voliče přestaly trápit výše deficitů státního rozpočtu a s tím se svezlo i výrazné navýšení školských výdajů.

Na své si tehdy ale přišel i národní apetit po nízkých daních, a to výrazným snížením daně z příjmů. Výsledkem byl obrovský výpadek příjmů státního rozpočtu a do té doby nepředstavitelně vysoké deficity. Právě pod jejich tlakem spustila v roce 2022 vláda Petra Fialy rozpočtovou konsolidaci. Spíše než cestou navrácení daní šla cestou škrcení výdajů. A jednou z obětí se stalo právě školství.

Výpadek příjmů státního rozpočtu trvá dodnes a dělá už přes 130 miliard korun ročně. Přibližně třetina této částky, tedy zhruba 45 miliard, by mohla intenzitu veřejné podpory školství posunout téměř na průměr zemí OECD.

Ze zbylých zhruba 90 miliard by bylo k dispozici 10 miliard slíbených Hospodářskou strategií na vědu, což je další velmi podfinancovaná oblast, a další desítky miliard k naplnění závazku obranných výdajů a ke snížení deficitů. To jsou však zatím jen hypotetické úvahy akademického teoretika.

Při přípravě rozpočtu na rok 2027 stojí vláda před trilematem: nadále držet relativně nízké daně, dále nezvyšovat podíl deficitu na HDP, nebo výrazně navýšit výdaje na podfinancované školství? Dosáhnout všech tří cílů najednou bohužel nelze.

Zvýšení podpory školství za cenu vyšších daní nemá voličskou podporu. Jít cestou rostoucích deficitů, jako v době covidu, se jeví jako riskantní. Nabízí se prostředky do školství posílit ve víře, že se to veřejným rozpočtům ve vzdálené budoucnosti vrátí skrze vyšší růst ekonomiky a výběr daní. Lze však dodatečné výdaje na školství považovat za tak výnosné? Těžko říci, ale návratnost by byla jistě výrazně větší, pokud by zvýšení rozpočtu doprovodily dlouho odkládané školské reformy.

O tom, že je školství dlouhodobě podfinancované, svědčí například relativní platy učitelů, které opět patří k nejnižším v zemích EU i OECD. Relativní platy učitelů přitom výrazně spoluurčují kvalitu vzdělávání. Ta se totiž odvíjí od kvality práce učitelského sboru, kterou dlouhodobě formují ti, kdo se na učitelskou profesi připravují, do učitelské profese průběžně přicházejí a také ti, kdo jí posléze předčasně zklamaně opouštějí.

Lepší vzdělání mladé generace má potenciál zvýšit budoucí produktivitu práce, výdělky, daňové výnosy i snížit sociální náklady. Pokud jde o školství vysoké, to je v mezinárodním srovnání ještě podfinancovanější než školství regionální.

Nelze zastírat, že české školství trpí řadou strukturálních problémů. O většině z nich se mluví dekády. Provozujeme extrémně fragmentovanou síť základních a středních škol se zbytečně vysokými provozními náklady. Vedení škol dusíme administrativou. Oborová struktura středního školství dávno neodpovídá potřebám společnosti a budoucí globalizované ekonomiky.

Systém přijímaček a maturit dlouhodobě přispívá k frustraci žáků a rodičů. Kariérní systém učitelů zatím není ani na papíře. Vzdělávací systém od nejnižších úrovní až na vrchol pyramidy výrazně znevýhodňuje žáky a potenciální studenty se slabším sociálně–ekonomickým zázemím a ignoruje talenty.

Míra neúspěšnosti vysokoškolských studií je obrovská a stále se zvyšuje. Průměrná doba studia na VŠ je zbytečně dlouhá a systém produkuje mnohem méně absolventů, než je dnes ve většině vyspělých zemích běžné. Řízení vysokých škol a organizace výzkumu jsou neefektivní a dostatečně nereagují na měnící se společenské potřeby a podmínky.

V každé z uvedených oblastí ale působí více či méně skryté zájmové skupiny s dobrými důvody bránit změnám. Mnozí starostové obcí a ředitelé škol nemají chuť ke slučování malých škol. Většina krajských samospráv přistupuje laxně ke změnám oborové struktury středních škol. Školské odbory se brání zavádění kariérního systému, který by dal vedení škol více pravomocí na úkor rovnostářských tarifních tabulek a formálních pravidel.

Dokonce i změny prokazatelně špatně nastavených přijímaček dosud mají vlivné odpůrce. Reprezentace vysokých škol nechce vidět zásadní nedostatky současného systému řízení a hledá veškeré důvody proti modernizačním změnám. K obecné potřebě reforem se sice většina aktérů hlásí, ale nikdo nechce začít se změnami u sebe. Spíše než problematičnost status quo je vnímána nejasná hrozba důsledků změn. A právě ve snížení tohoto latentního odporu by mohl příslib výrazného navýšení financí pro školství sehrát důležitou roli.

Pokud mají být školské reformy průchodné, měly by jistou kompenzaci poskytnout i těm, kteří na ně doplatí. Vyšší finance pro školství pak lze vnímat i jako cenu za posun k vyšší efektivnosti a návratnosti peněz z kapes daňových poplatníků. Vláda by proto mohla, a podle mě i měla, výrazné navýšení školského rozpočtu podmínit pokrokem v přípravě a zavádění klíčových reforem. Voliči, o jejichž preferencích již byla řeč, by snáze přijali navýšení výdajů na účet vyšších rozpočtových deficitů, když uvidí, že dodatečné peníze nepůjdou jen do vyšších platů, ale také do systémových změn.

Debata proto dnes nutně nestojí mezi dvěma extrémy, zda na školství šetřit či nešetřit. Spíše si položme otázku, zda lze vyšší investice do školství využít i k prosazení tolik potřebných reforem, na které tak dlouho čekáme? Pokud by se to podařilo, 50 miliard pro školství navíc i na vrub vyššího zadlužení by bylo spíše investicí než pouhou spotřebou.

Více peněz pro české školství, i za cenu vyššího dluhu, se jako dlouhodobá investice Česku vyplatit může. Musí to ale doprovázet i zásadnější reformy.