A co vysvědčení vůbec nedávat? Známky stejně nejsou objektivní

Už tři roky dětem na začátku školní docházky nedávají známky. První klasifikace přichází až ve třetí třídě. Základní škola ve vyloučené lokalitě ústeckých Předlic tak může pomalu vyhodnocovat, co dětem přineslo, že si na vysvědčení přečtou slovní hodnocení.

„Změna se nám velmi osvědčila, takže určitě budeme pokračovat dál. Daří se nám zabránit tomu, abychom dítě demotivovali špatnými známkami hned na začátku jeho vzdělávací cesty. A taky pro rodiny jde o daleko lepší zprávu – nemusí okamžitě řešit neúspěchy svých dětí v prvním ročníku. Finančních nebo jiných starostí mají už tak nad hlavu,“ popisuje ředitel školy Martin Košnar.

A vysvětluje, že k nim nastupují děti, které třeba nedokážou popsat, co je na obrázku nebo nepoznají základní tvary, natož aby je uměly nakreslit. Protože neumí držet v ruce ani tužku. To ale neznamená, že se nedokážou zlepšit. Právě naopak. Za rok ve škole udělají ohromný pokrok, jenže nestačí na to, aby splnily všechny nároky kladené na běžného prvňáka na konci prvního školního roku.

„Našim učitelkám bylo dříve hrozně líto, že musí dát takovým žákům špatnou známku, ačkoliv se tak moc zlepšili. Teď vidíme, že během tří let manko doženou. Dříve jsme měli propadlíky, nyní ale na konci třetího ročníku nepropadá nikdo,“ dodává Košnar.

S koncem školního roku jde tak o jeden z celé řady argumentů, proč ze známek na vysvědčení nedělat velkou vědu. Ačkoliv úřední dokument s vodoznakem, na kterém jsou číslice vynesené, pořád vzbuzuje v široké veřejnosti skoro až posvátnou úctu. Z loňského průzkumu pro Seznam Zprávy vyplynulo, že známky chce většina společnosti jednoznačně zachovat.

Přitom paradoxně nejsou hlediskem, které by se dalo označit jako objektivní kritérium. Nejde o dojem, data to dokládají opakovaně. Už před čtyřmi lety poukázal think tank IDEA, že známkování stejně schopných žáků se napříč školami rozchází průměrně o celý jeden klasifikační stupeň.

Česká školní inspekce pak při testování dochází k tomu, že známky ne vždycky korespondují s výsledky dětí. Třeba chlapcům se daří průměrně lépe, ale mají pak horší známky na vysvědčení než dívky. Data společnosti Kalibro pak říkají, že stále stejné děti dostávají v průběhu studia pořád horší a horší známky.

„Jak žáci procházejí vzděláváním na základní škole, dostávají v průměru stále horší známky na vysvědčení, což je minimálně demotivující a pro mnohé až frustrující. V každém případě to však vede k úvahám o objektivitě takového způsobu hodnocení: Zhoršují se opravdu samotní žáci, anebo školy posouvají kritéria hodnocení?“ ptá se ředitel Kalibra David Souček.

V datech vidí i různé drobné fenomény, které dokreslují fakt, že by se známkám na vysvědčení neměl přikládat takový význam. Některé školy začnou známkovat žáky hůře s koncem prvního stupně, aby je odradily od odchodu na víceletá gymnázia. Naopak v šesté třídě se na části škol, odkud odešli jedničkáři, vyrábí noví, a to z dvojkařů.

„Známka jako taková nemá potenciál komplexně zhodnotit žáka a průběh jeho vzdělávání. Už i kombinace známky a nějakého slovního hodnocení je pro žáka daleko cennější. Stále více se ukazuje a bude nadále ukazovat, že měření dovedností a znalostí je jen jeden rozměr vzdělávání. Dalšími jsou, jak dobře se umí žák učit, jak dokáže prezentovat, jak dobrý je spolupracovník. A tyto aspekty se do prosté známky těžko dostanou,“ vysvětluje ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.

Školám by se naopak nemuselo líbit hodnocení, které jim dávají žáci. Známky totiž mohou fungovat velmi demotivačně. Když se dětí Kalibro opakovaně ptá, jestli se ve škole nudí, tak zatímco v první třídě to nebaví čtvrtinu žáků, v pátém ročníku už polovinu. Co je horší – nuda se za posledních 20 let z pohledu dětí ve školách stále prohlubuje.

To na druhou stranu neznamená, že by se známkování mělo snad zcela strhat a na školách zakázat. I když právě v první a ve druhé třídě se alespoň na vysvědčení bude muset povinně hodnotit slovně, a to už od září 2027.

„Považuji krok ministerstva za zcela správný, ale já osobně v dalších ročnících se sumativním hodnocením problém nemám. Život je tvrdý a pokud děti nebudou zvyklé na výkon, tak jim to podle mě spíše do budoucna ublíží,“ říká Rostislav Konopa, ředitel Bratrské školy, církevní základní školy v Praze.

Nejen on ale upozorňuje, že je třeba brát vysvědčení a obecně známky s nadhledem. Je to pouhá momentální zpětná vazba o posunu žáka – nic víc, nic míň.

„Panuje přesvědčení, že vysvědčení je vzdělávání. Ale tak to není. Je to pouze účet za určité období. A může se vám v něm dařit, ale taky třeba ne. A je potřeba ho brát jen jako zpětnou vazbu, ne žádnou tragédii. Trojka je dobrá, čtyřka stále dostatečná,“ komentuje to z odstupu Konopa.

A zároveň doplňuje, že by dokument, který si odnáší děti domů, mohl lépe vypovídat o jejich pokroku.

„Kdybych měl navrhnout vysvědčení od nuly, rozdělil bych ho na část akademickou a charakterovou, tedy jako dnes český jazyk, matematika, přírodní vědy, ale na druhé straně samostatnost, spolupráce, vytrvalost, komunikace, odpovědnost nebo respekt k druhým,“ dodává.

Ředitel Základní školy Dukelská v Kraslicích Jan Kuzebauch pak s koncem školního roku vyvolal mezi pedagogy debatu, jestli je vůbec potřeba, aby školy vysvědčení na zmíněném úředním dokumentu s vodoznakem vydávaly každý rok. Neznamená to, že by se vysvědčení mělo úplně rušit, ale otázkou je, jestli by nestačilo, kdyby rodiče a žáci dostali informaci o prospěchu elektronicky nebo na běžném papíře.

„K čemu mít doma uložené vysvědčení jako úřední dokument ze třetí třídy, když se na něj stejně už nikdy nikdo nepodívá? Nechci znehodnocovat tradici, ale stejně dnes i při přestupu žáka na jinou školu komunikujeme elektronicky. Stačilo by podle mě rozdávat úřední listiny v uzlových bodech, tedy v pátém a devátém ročníku,“ říká Kuzebauch.

Zároveň dodává, že by tak ubylo papírování a podle jeho odhadů by tak školy mohly mimochodem ušetřit napříč republikou klidně 10 milionů korun jen na tiskopisech.

„Nejsem proti zhodnocení celého roku. Ale tím, že vysvědčení přikládáme význam úřední listiny, ho bereme jako nějaký certifikát jakosti dítěte, které s tímto dokumentem jako nálepkou chodí do následujícího roku, dokud neproběhne další ohodnocení,“ nepřikládal by Kuzebauch rovněž vysvědčení takový význam.

Když se vrátíme do ústeckých Předlic a k jejich zkušenostem z posledních let, popisují, že se změnou v hodnocení je čeká ještě další práce.

„Pro část rodičů je známka stále srozumitelnější. Místo jasného čísla, u kterého vědí, co znamená, si najednou rodič čte slovní hodnocení a nemusí vždy dobře chápat, jak je myšleno,“ popisuje ředitel Košnar.

Už dnes tak dokážou zpětným pohledem říct, že slovní hodnocení pomohlo učitelkám a žákům. Tedy hlavně dětem, které nejsou ve škole tak úspěšné. Nejsou si ale tak jistí, jestli je slovní hodnocení zcela jasné pro rodiče, takže v komunikaci s nimi hodlají pokračovat.

Mimochodem právě na tento problém upozorňuje v souvislosti s přechodem od číselného na slovní hodnocení informační centrum o vzdělávání EDUin. Jeho ředitel Jan Vöroš Mušuta popisuje, že ministerstvo školství musí v následujícím školním roce zapracovat na podpoře škol a učitelů, ale také na vysvětlování přínosů této změny rodičovské veřejnosti. Jinak hrozí, že slovní hodnocení v prvním a druhém ročníku nebude dobře přijaté.