Češi, kteří se dostali na prestižní britské univerzity, nemají kvůli brexitu na školné

Představte si, že vám právě přišlo vyrozumění od jedné z nejprestižnějších univerzit. Po měsících příprav, přijímacích pohovorů a testů vám píší, že jste přijati. Následovat by měla radost, hrdost a jásání. Jenže místo toho se po hlavě vrhnete do šílené honby za získáním dostatečného množství peněz, abyste byli schopni náklady na studium vůbec pokrýt. A na konci toho všeho dost možná zjistíte, že vaše schopnosti a inteligence sice mohou být zcela výjimečné, ale přesto váš sen končí kvůli financím.

Po odchodu Británie z Evropské unie vzrostlo školné pro studenty z Evropské unie na milionové částky a zmizela i možnost výhodných státních půjček. Řada českých studentů tak řeší paradoxní situaci: elitní univerzita je přijme, ale oni si ji nemohou dovolit. Částky, které vybírají na webu www.oxbridgestipendium.org, se pohybují od 17 do 67 tisíc liber podle délky, formy a oboru studia.

Zatímco dříve představovalo přijetí na univerzitu hlavní cíl, dnes je často pouze začátkem dalšího boje. Příběhy studentů se přitom nápadně podobají.

Veronika Mašíčková se odmalička umísťovala na stupních vítězů matematických olympiád. Za své úspěchy získala plné stipendium na roční pobyt v USA. Díky zahraničnímu studiu předstihla své vrstevníky, a tak společně se střední školou začala studovat na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Teď by své znalosti chtěla prohloubit v Oxfordu. Daniel Middleton nebo třeba Eva Tichánková uspěli v přijímacím řízení na právnickou fakultu Oxfordu.

Dalším studentem je Jiří Grosman, který je přijatý na výzkumný program na Cambridge. Program je vlastně intenzivní průpravou k doktorskému studiu. V rámci něj chce zužitkovat pracovní zkušenosti z britské státní správy, aby zlepšil chápání a analýzu inflačních vln v Česku.

Titul magistr získal na pražském CERGE-EI, kde jako výzkumný asistent profesora Štěpána Jurajdy zkoumal reformu financování vysokých škol. Nyní pracuje jako ekonom britské Vládní ekonomické služby na Department for Work and Pensions. Bez podpory však ke studiu z finančních důvodů nenastoupí.

Všichni (a několik dalších) splnili náročné akademické požadavky a byli přijati na prestižní univerzity. Přesto nad jejich studiem visí stejná otázka: Kdo to zaplatí? Podobných případů podle organizátorů projektu Oxbridge stipendium, odkud jsme příběhy některých uchazečů citovali, po brexitu výrazně přibylo.

I když mají Oxford a Cambridge (souhrnně přezdívané Oxbridge) pověst téměř nedobytných institucí, každoročně na ně úspěšně složí přijímací řízení desítky českých studentů. Přijímací řízení je náročné, ale není podle Jakuba Surgy, předsedy spolku českých a slovenských studentů na Oxfordu nedosažitelné.

„Každý rok jsou přijímáni studenti z velmi různých prostředí a rozhodující není to, odkud uchazeč pochází, ale jeho akademický potenciál a skutečný zájem o obor. Na rozdíl od amerických univerzit se Oxbridge soustředí především na akademické předpoklady. Samotné výborné známky ale zpravidla nestačí, protože ty má většina uchazečů. Důležité je prokázat hluboký a autentický zájem o zvolený obor. Například tím, že se mu student věnuje i nad rámec školních povinností, čte odbornou literaturu, zapojuje se do soutěží, olympiád nebo dalších aktivit souvisejících s danou disciplínou. Právě schopnost přemýšlet do hloubky, argumentovat a projevovat opravdovou intelektuální zvídavost bývá jedním z klíčových faktorů úspěchu v přijímacím řízení,“ říká Jakub Surga.

„V letošním roce jsme zaznamenali nejvíce přijatých studentů v oborech matematika, právo, ekonomie a archeologie. Je ale důležité dodat, že jde zatím o relativně malý vzorek a preference uchazečů se mohou rok od roku měnit,“ dodává.

Ve stejné situaci jako zmiňovaní studenti se každý rok ocitá řada českých studentů, kteří uspějí v náročném přijímacím řízení na Oxford nebo Cambridge. Nikoli proto, že by jejich zájem a studijní předpoklady byly menší než u ostatních, ale proto, že na studium nestačí jejich rozpočet.

Přitom ještě před několika lety byla situace výrazně příznivější. Čeští studenti byli, coby občané Evropské unie, považováni za „domácí uchazeče“. Platili stejné školné jako Britové a mohli využít státní studentské půjčky, které začali splácet až po dosažení určité výše příjmů. S brexitem však tento systém skončil.

Dnes jsou Češi považováni za zahraniční studenty se vším, co k tomu patří. „Roční školné se u mezinárodních studentů nejčastěji pohybuje přibližně mezi 30 a 60 tisíci librami v závislosti na studovaném oboru. Obecně platí, že humanitní a lingvistické obory bývají levnější, zatímco přírodovědné, technické nebo medicínské obory patří mezi nákladnější.

Vedle školného je potřeba počítat také s životními náklady, které se zpravidla pohybují mezi 10 a 20 tisíci librami ročně. Ty se liší například podle koleje, na kterou je student přijat,“ říká Jakub Surga. Za tříleté bakalářské studium se tedy celkové náklady mohou přiblížit například pěti milionům korun. U medicíny nebo některých přírodovědných oborů mohou být ještě vyšší.

Školné pro domácí britské studenty oproti tomu činí 9250 liber na rok (cca čtvrt milionu korun). Důvodem obrovského rozdílu v ceně školného je především ztráta evropských grantů, ke které došlo po brexitu. Aby si univerzity udržely špičkové profesory a nejmodernější laboratoře, musí chybějící peníze vybrat právě na školném od cizinců.

Statistiky pro britské vysoké školy HESA (UK higher education student numbers fall for second year in a row | HESA) zveřejněné na začátku letošního tak upozorňují, že počet studentů na britských vysokých školách klesl druhý rok po sobě, především kvůli úbytku zahraničních studentů v navazujících magisterských programech.

Na první pohled se může zdát, že jde jen o zdražení studia. Ve skutečnosti se změnil celý systém. Před brexitem totiž čeští studenti nemuseli mít připravené statisíce či miliony korun. Náklady pokrývala britská státní půjčka, kterou absolvent splácel až ve chvíli, kdy začal vydělávat dostatečně vysokou mzdu. Pokud jeho příjmy zůstaly nízké, část půjčky mohla být po určité době odpuštěna. Tato možnost ale po brexitu také zmizela.

Studenti a jejich rodiny proto dnes musí hledat jiné zdroje financování. Univerzitní stipendia existují, jenže cílí převážně na vyšší úrovně studia a jen málokdy pokryjí celé školné i životní náklady. České nadace mají omezené rozpočty a konkurence mezi uchazeči je obrovská. Mnozí studenti proto žádají současně na několika místech a často neuspějí ani přes mimořádné studijní výsledky.

Příkladem složité cesty za získáním financí na studium může být příběh mladé biochemičky Báry Cihlové, která svou cestu na Oxford líčí i na svém webu (www.cihlova.cz). Od patnácti let se věnovala laboratorní práci a výzkumu. V roce 2020 pracovala na vyvinutí metody pro levné testování potenciálních léků proti RNA virům, která je byla publikována v mezinárodním vědeckém časopise Molecules.

„V roce 2021 jsem byla přijata na Oxfordskou univerzitu ke studiu molekulární a buněčné biochemie. Po brexitu jsem školné nemohla pokrýt bez pomoci. Dnes však dokončuji první rok studia,“ uvádí na svém webu. Aby mohla financovat studium na Oxfordu, obrátila se na crowdfunding. Po úspěšném absolvování na Oxfordu nyní pokračuje v doktorském studiu biochemie.

Právě na základě těchto zkušeností vznikla iniciativa Oxbridge stipendium. Založili ji sami čeští a slovenští studenti Oxfordu a Cambridge, kteří viděli, že se stále častěji opakuje stejný scénář. Talentovaný uchazeč projde jedním z nejnáročnějších přijímacích řízení na světě, ale nakonec nabídku odmítne, protože jeho rodina jednoduše nemá dostatek financí.

Platforma funguje jako prostředník mezi studenty a dárci. Přijatí uchazeči zveřejní svůj profil, představí svůj obor i plány do budoucna a mohou oslovit jednotlivce, firmy nebo nadace, které jsou ochotné na jejich studium přispět. Podpora nemusí mít podobu klasického daru.

Může jít také o bezúročnou půjčku nebo takzvaný řetězový model, kdy se student zaváže, že po získání zaměstnání pomůže financovat další generaci uchazečů. Dárci mohou podporu podmínit například návratem absolventa do Česka nebo několikaletou spoluprací s konkrétní firmou.

„Několik fundraisingových kampaní stále probíhá, proto je zatím předčasné zveřejňovat konečná čísla. Už nyní ale můžeme říct, že dvěma studentům se díky platformě podařilo zajistit financování studia a věříme, že v nejbližší době přibude alespoň jeden další. Vzhledem k malému počtu dosud podpořených studentů zatím nezveřejňujeme průměrnou výši podpory. Mezi našimi dárci dnes převažují lidé a organizace, které mají s filantropií dlouhodobou zkušenost,“ uvádí Jakub Surga.

Vznik podobných iniciativ zároveň otevírá širší debatu. Je správné, aby financování studia na nejlepších světových univerzitách záviselo především na filantropii? Nebo by měl existovat systém, který talentovaným studentům pomůže bez ohledu na to, z jaké rodiny pocházejí?

Podle Jakuba Surgy je podpora českých studentů mířících na celé vysokoškolské studium do zahraničí ve srovnání s některými evropskými zeměmi poměrně omezená. Zatímco program Erasmus+ podporuje především krátkodobé studijní pobyty, systémové řešení financování celých bakalářských nebo magisterských studií v zahraničí v Česku prakticky neexistuje. Inspirací by podle něj mohly být například skandinávské země, kde studenti běžně kombinují granty s výhodnými nízkoúročenými státními půjčkami.

Podobné modely fungují i v dalších státech. Některé země poskytují podporu automaticky studentům přijatým na špičkové světové univerzity, jinde se výše pomoci odvíjí od příjmů rodiny. Český systém zatím nic podobného nenabízí a studenti jsou odkázáni především na univerzitní stipendia, nadační granty nebo vlastní iniciativu. „Právě dostupnější financování by podle nás mohlo otevřít cestu na špičkové univerzity většímu počtu talentovaných studentů bez ohledu na jejich rodinné zázemí,“ dodává Jakub Surga.

Jakmile se začne mluvit o veřejné podpoře studia v zahraničí, objevuje se pravidelně i námitka, že stát by financoval lidi, kteří po škole zůstanou pracovat v cizině.

Podle Jakuba Surgy je ale realita složitější. Zkušenosti spolku podle něj ukazují, že mnoho absolventů se po několika letech vrací do Česka. Někteří ihned po dokončení studia, jiní až po získání zkušeností v zahraničních firmách nebo výzkumných institucích. Právě tyto zkušenosti pak mohou využít doma.

„Z naší zkušenosti se většina z nich do Česka vrátí. Z dlouhodobého pohledu proto zahraniční studium nevnímáme jako odliv talentů, ale jako investici do lidského kapitálu. Absolventi si ze špičkových světových univerzit přinášejí zkušenosti, které mohou následně uplatnit ve prospěch České republiky, ať už se vrátí bezprostředně po studiu, nebo až po několika letech profesní praxe v zahraničí,“ říká.

Tento argument potvrzují i samotní studenti. Mnozí plánují návrat do České republiky, ať už do vědy, školství, veřejné správy nebo byznysu. Na Oxford či Cambridge neodcházejí proto, aby z Česka odešli natrvalo, ale proto, že hledají prostředí, které jim umožní rozvíjet jejich potenciál na nejvyšší možné úrovni.