Když dědina utichne, chce se vám plakat, zní od lidí týden po tornádu

Antonín Lukavský se před mikulčickým kulturním domem proplétá mezi elektrocentrálami. Na zemi u vstupu jich leží několik desítek. Možná nejžádanější artikl. Provizorní zdroje elektřiny teď místní řeší nejvíc. „Dívám se po něčem silnějším. Máme slabou centrálu a vařič nám to vyhazuje. Říkali nám, že nové elektrické vedení bude možná až za dva měsíce,“ říká muž ve středních letech.

Ač desítky plynařů a elektrikářů dělají, co mohou, týden po řádění živlu stovky rodin na jihu Moravy nemají teplou vodu ani přívod plynu. Mikulčice patří k nejzasaženějším obcím. Jsou tu poškozené a úplně zničené stovky domů.

Páteřní elektrické sloupy je třeba znovu postavit. Elektřinu lidé berou jen z rachotících „krabic“.

Je to jediný zdroj energie. A na místních je znát, že po týdnu dřiny, strachu a fůry starostí dochází i ta tělesná. „Sháníme řemeslníky. Řešíme, kdo udělá všechny ty odborné práce. Zničených domů je strašně moc. Potrvá to dlouho,“ hlesne Lukavský. I jeho rodinu drží nad vodou, že v trápení nejsou sami. „Přijde parta třeba deseti lidí a pomáhá. Dneska jsme přesklili okna. Solidarita je super. Moc děkujeme,“ říká dojatě.

Kulturní dům a prostor před ním se proměnily v obrovský sklad věcí. Hromady lopat, smetáků, krabic s hřebíky. Uvnitř oddíly s potravinami, drogerií, výdejem jídel nebo veterinárními potřebami. Jedno velké tržiště bez cenovek, dojemný obraz pomoci z celé republiky.

Venku se pod červeným stanem sbíhají dvě fronty. V jedné z nich lidé pomoc a techniku nabízejí, v té druhé poptávají. „Už jsme systém zorganizovali. Máme tu úseky stravování, zásobování, koordinátory, kteří přebírají požadavky a nabízenou pomoc,“ vypráví starostka Mikulčic Marta Otáhalová.

Pochvaluje si, že dobrovolníků přibývá. „V pondělí jsme vydali 650 jídel, v úterý 1650 a ve středu dokonce 2100,“ předčítá z listu papíru.

Otáhalová za týden naspala jen pár hodin, ve středu byla blízko kolapsu, přesto ostatní nabíjí optimismem. „Vzali si mě tu do parády psychologové. Tak jsem to ze sebe vysypala. Zavezli mě k vnoučatům a dobré,“ říká s úsměvem.

Krizové centrum slouží jako ostrůvek naděje v těžko popsatelných kulisách.

Tisíce lidí za týden udělaly obrovský kus práce. Ze silnic zmizely trosky a suť. Procházka ulicemi ale pořád nejvíc připomíná obrázky míst, jimiž právě projela válečná fronta.

Střešní plachty na krajích obtěžkané plastovými lahvemi z domů, rozbitá okna. Zborcené zdi. Zašlé fasády prostřílené kusy úlomků. Stovky domů jsou obsypané dělníky a bagry.

Někde však zůstaly jen hluboké jámy po zbouraných domech. „Úředníci dál vyřizují demoliční výměry. Momentálně je určeno ke zbourání 51 domů. Asi jich bude víc,“ popisuje starostka.

Když se rypadla zakusují do zničených domů, bývá to pro místní nejtěžší. „Máme tu pána, který se z domu určeného k demolici, nechtěl hnout. Už má zbouráno, znovu vydlážděno a zatím vystačí s mobilním domem. Zatím jsme jich vyjednali pět k zapůjčení,“ popisuje starostka.

Desítkám lidí hučící živel nevzal „jen“ střechu nad hlavou, ale také místo, kde podnikali. Poničil vinařství, dílny, květinářství a spoustu dalších provozoven.

Stejně jako penzion Mikulecký Kutloch. Jeho majitel Filip Stöhr sedí zkroušený před poničenou budovou. „Rozjížděli jsme to po covidu. Měl jsem objednané hosty na celé léto. Ani jsem je neobvolával s tím, že rezervace ruším. Neměl jsem energii. Stejně už věděli, jak to tu vypadá,“ přibližuje Stöhr. Zatím stihl zajistit střechu a další nutné opravy. Teď vyklízí různé věci z domu. Podle něj potrvá, než začne s větší rekonstrukcí, protože potřebuje nabrat síly.

Uvnitř je nepořádek. Na zemi se válí kusy omítky, okna jsou vymlácená. Ze stropu visí rozbitý lustr. V době pohromy tam byli ubytovaní čtyři hosté. Nikomu se nic vážného nestalo, na jednoho z nich spadl kus střechy. „Schoval jsem se pod postel a už jsem jen cítil, jak se sype omítka,“ líčí provozovatel penzionu. Počítá s tím, že bude dlouho trvat, než se do turistické oblasti opět začnou sjíždět hosté. Má ale obavy, jestli vůbec.

Stejný strach má i majitel rodinné firmy Radek Bartoník. Kromě penzionu v Mikulčicích provozuje také informační centrum. „Region se po tornádu diametrálně změní. Nejsou tady stromy. Nebude to tady vypadat tak, jak byli návštěvníci zvyklí,“ obává se muž.

Firma podniká zároveň ve vinařství a produkci sirupů. „Máme částečně poškozené technologie, nic nevyrábíme. Momentálně řešíme prioritní věci, jako je zabezpečení majetku,“ přibližuje Bartoník. Výrobu chce znovu rozjet do týdne.

Tornádo mu navíc zničilo asi dva hektary vinic. S dobrovolníky je půjde v nejbližších dnech čistit. Majitel firmy si váží nejen jejich práce, ale i toho, že lidé nakupují jeho produkty, aby ho podpořili. „Solidarita je obrovská, musím všem poděkovat. Národu patří velký dík,“ oceňuje Bartoník.

Vinař Petr Marada ukazuje poničený dům i sklad vína naproti přes cestu. „Rozbilo se asi tisíc lahví. Dalších tisíc litrů jsme museli zlikvidovat. A patnáct set litrů zůstává s otazníkem,“ popisuje.

Tornádo vysálo ze skladu přes vrata i jednu z obřích tunových nádob. Známý vinař a člen cimbálky odhaduje škody na pět milionů korun. Také jeho rodině lidé prostřednictvím jedné z charit přispívají. „Už jsem někde řekl trochu neurvale, že bych se styděl brát od jiných, když po covidu na tom republika nebude dobře. Jsme známí i díky muzice. Lidé se nám ozývají. V momentě, kdy budeme mít dost, pomoc poskytneme někomu jinému. Všichni to štěstí nemají,“ hlásí dojatě a na chvíli se odmlčí.

Hned po bouři přišla řada objednávek. Pracovníci ve čtvrtek balí lahve vína. Na krabicích jsou smajlíky a nápisy „Děkujeme“.

O pár stovek metrů dál si devět let piplal vinařské centrum Lubomír Dvořáček s rodinou. „Podkrovní sál pojme 120 lidí ve volném uspořádání stolů. Zajišťovali jsme vše od školení, porad až po svatby, křtiny, pohřby,“ vyjmenovává Dvořáček.

Moderní podkrovní prostory dříve oplývaly televizemi, audiovizuální technikou, superrychlým internetem. Zbyly jen holé zdi a díra k nebi, kterou už zakrývá provizorní plachta. Dvořáček tam bojoval o holý život.

Nejdřív pozoroval, jak se ve vichru točí těžké kamenné náhrobky. „Byl jsem na dvoře. Viděl jsem, jak pomníky ze hřbitova létají vzduchem. Utíkal jsem se schovat, ale vír mě začal vtahovat. Nebyl jsem se schopný udržet. Myslel jsem, že je to můj konec,“ líčí a ukazuje rozsáhlé pohmožděniny. Nakonec jej zachránily padající trámy, které přibouchly dveře. Schoulený v koutě tornádo přečkal.

Hned vedle centra na hřbitově od rána pracují asi dvě desítky místních i dobrovolníků. Většina náhrobků leží ulámaná na zemi. Nad spouští ční pahýly starých stromů, s nimiž si tornádo také pohrálo. Nepořádek odklízí Slovenka Lenka z firmy IBM. Přijela pomáhat s patnáctkou kolegů z Bulharska či Alžírska. „Je to tady velmi dobře zkoordinované. Poslali nás sem z kulturního domu. Jednoho místního pána mile překvapilo, že tu pomáhají i lidé ze zahraničí,“ líčí mladá žena.

Trosky z pietního místa odklízí Jakub Fichna z Hodonína. V zasažených obcích má spoustu přátel. A tak jim už hned od pátku pomáhá. „Úklid se posunul nehorázně dopředu. Počítám s tím, že sem budu tři měsíce jezdit víceméně nonstop. S přítelkyní jsme pozastavili stavbu sklepu a po práci míříme sem,“ říká odhodlaně.

Místním se stále víc vracejí obrazy čtvrteční zkázy. Některé už z paměti nikdy nevymažou. Když tornádo udeřilo, Petr Marada hrál s cimbálkou nedaleko ve Velkých Bílovicích. Na mobilu si všiml desítky nepřijatých hovorů. Když se ozval zpět, manželka křičela do telefonu, nebylo slyšet souvislého slova. O pár minut později byl zpět doma v Mikulčicích. Auto museli nechat na kraji obce, dál je nepustily trosky. „Lidi vycházeli z domů. Duchem nepřítomní. Vytřeštěné oči. Ozývalo se: zavolejte rychlou. Šli jsme s kolegou v té zkáze ve vyšívaných košilách s těmi houslemi a jeden strýc volá: Pojďte nám zahrát Blíž k tobě, Bože můj,“ líčí dojatě.

Pohřební píseň údajně hrál ansábl Titanicu. „Hned jsem říkal, že to nebude potřeba,“ dodává odhodlaně.

Přesto jim bývá úzko. „Ráno, když je dědina utichlá, tak se vám chce plakat. Když po šesté začnou pracovat dobrovolníci a přijede nová směna hasičů, tak vás to nabíjí ohromnou energií,“ doplňuje Marada jedním dechem.

I v té nepopsatelné spoušti místní cítí, že z trosek znovu udělají útulný domov. „Považuji za nejdůležitější zachovat klid. Všechno vyřešíme, peněz bude dost. To mi teď vůbec nedělá starosti. Lidi znovu vidí, že si musí vážit hlavně svých vztahů, které se podařilo upevnit,“ říká starostka.