Hlavní obsah

Komentář: Druhá migrační krize se nekoná. Evropa zcyničtěla

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: EPA-EFE / Profimedia.cz, Profimedia.cz

Lidé míří k řecko-turecké hranici u tureckého města Edirne, snímek z 5. března 2020.

5. 3. 13:45

V okamžiku, kdy nemalou část spoluobčanů vznešené řeči o potřebě lidskosti nezajímají, kdy jsou schopni volit extremisty ztělesňující ty nejhorší pohnutky z evropské historie 20. století, pak zkrátka nezbývá než tuto skutečnost cynicky akceptovat a zařídit se podle ní. Více v komentáři Daniela Zemana.

Článek

Turecko minulý týden za relativně malého zájmu českých i světových médií neformálně vypovědělo dohodu, kterou s ním v březnu 2016 uzavřela německá kancléřka Angela Merkelová. Tehdy se ujednalo, že Turecko na svém území strpí stovky tisíc syrských uprchlíků a dostane za to na oplátku stovky milionů eur. Evropa si zase oddechne od přílivu zoufalých bezprizorných lidí.

Dohoda zafungovala, počet uprchlíků přicházejících balkánskou trasou se snížil o 90 procent. Bylo však zřejmé, že se jedná jen o dočasné řešení a Evropa musí zásadně přehodnotit svou migrační politiku. Nebo začít řešit válku v Sýrii. Nebo prostě něco začít dělat.

Střih. O čtyři roky později. Evropské státy samozřejmě žádnou zásadní změnu migrační politiky nenavrhly a neschválily, žábou na prameni bylo kromě jiných i Česko. Jak jinak. Problém se zkrátka nechal vyhnít, trpěly pouze nárazníkové státy, jako je Řecko. Tomu je teď konec.

Mnozí lidé se domnívají, že současné vyhrocené události na turecko-řecké hranici by ještě před rokem plnily titulní stránky novin. Vše je totiž akčnější, spektakulárnější než před pěti lety. Do lidí se střílí slzným plynem nebo gumovými projektily, do toho protestují Řekové na ostrovech proti dalšímu rozšiřování uprchlických táborů. Krev, násilí, drama.

Za malé mediální pokrytí a nezájem evropských státníků údajně může nový koronavirus. Na řešení další velké krize není prostor.

To je pravda jen zčásti. Bezprostřední ohrožení nyní představují spíše nakažení nemocí, o níž toho ještě mnoho nevíme, než tisíce lidí někde daleko u Bosporu. Stejně tak je mediálně vděčnější a zajímavější karanténa stovek a tisíců lidí ve vaší těsné blízkosti.

Evropské vlády rovněž chápou, že jde jen a pouze o uměle vytvářený nátlak tureckého diktátora Erdogana, který uprchlíky nechává přivážet na místo v autobusech. Propaganda jede na plné obrátky a čeká se, kdo jako ve hře na kuře uhne první.

Vedle toho všeho však neopominutelnou roli hraje i vyčerpání všech, od evropských politiků po evropské voliče. Přiznejme si, nejednoho z nás napadla kacířská myšlenka: „Díky bohu za COVID-19, další kolo úmorných debat o migraci bychom už nerozdýchali.“

Ještě v roce 2015 se zdálo, že voliči, minimálně ti západoevropští, berou pomoc lidem v nouzi jako samozřejmost. Jako něco, nad čím není potřeba dlouze diskutovat. Jako něco, co se zvládne. Po hrůzách druhé světové války byl přece evropský humanismus pilířem společné evropské identity.

Zbytek minulé dekády vyvedl všechny podobně smýšlející občany i voliče z omylu. Internetové diskuse se zaplavily dezinformacemi a v mnoha našich sousedech se probudily menší genocidní tendence. Přibývalo populistů a politických hochštaplerů, kteří si osvojili jedno hlavní téma – ochranu evropské identity. Dříve nemyslitelné se stalo skutečností – Marine Le Penová vedla před prezidentskými volbami v průzkumech, do Bundestagu se dostala strana, jejíž členové běžně popírají holokaust. O tehdejším dění v zemích Visegrádu se dodnes ve slušné společnosti nemluví.

Situaci samozřejmě nepomohly ani koordinované teroristické útoky členů Islámského státu nebo osamělých vlků. Můžete obyčejné lidi přesvědčovat, že mezi vrahy nebyli prakticky žádní uprchlíci, že se vesměs jednalo o zradikalizovanou druhou nebo třetí generaci přistěhovalců. Ale je vám to houby platné, jednoduché vysvětlení z řetězového e-mailu nepřebijete sáhodlouhým historickým a sociologickým výkladem.

Téma uprchlíků rozdělilo Evropu na dva nesmiřitelné tábory. Kompromis přitom nebyl možný. Skutečnost, že se podařilo ve vypjatých týdnech uprchlické krize udržet existenci Schengenu, jakož i celé EU, je dodnes malým zázrakem.

Evropští lídři, tedy ti příčetní, si už uvědomují, že zázraky se málokdy opakují. Proto by nás neměl jejich postoj v těchto dnech překvapovat. Obzvláště to platí u Angely Merkelové. Německo se na sklonku jejího čtvrtého kancléřského období nachází v podivném katatonickém stavu signalizujícím kancléřčinu únavu. Merkelová už nemá náladu ani energii řešit uprchlíky, o to ať se postará její nástupce.

Za rok jsou v Německu volby, do nichž půjde CDU/CSU po patnácti letech u moci ve velmi oslabené pozici. Spolkové kancléřce je jasné, že opakování událostí z roku 2015 by naděje na přijatelný výsledek snížilo. Naopak by došlo k posílení radikálů z AfD. Proto nyní kancléřka tvrdí, že cesta do Evropy není volná. Je to kruté? Nejspíše ano. Je to nutné? Rozhodně.

Jakkoliv to může znít ve světle posledních dní kuriózně, když se zdá, že definitivně převážilo volání po pevnosti Evropa, zastavení uprchlíků na evropských hranicích je jedinou cestou, jak může v Evropě přežít to lepší ze společných hodnot. Tím, že druhá strana získá pocit, že vyhrála.

V okamžiku, kdy nemalou část spoluobčanů vznešené řeči o potřebě lidskosti nezajímají, kdy jsou schopni volit extremisty ztělesňující ty nejhorší pohnutky z evropské historie 20. století, pak zkrátka nezbývá, než tuto skutečnost cynicky akceptovat a zařídit se podle ní. Odpůrci migrace vědí, že názor druhé strany nezmění. Ta se s tím musí smířit rovněž. Je to ryzí machiavellismus, nejsme na něj už zvyklí, ale i ten patří k Evropě.

Pragmatický přístup k nové etapě uprchlické krize s sebou logicky přinese i posílení apatie k utrpení lidí prchajících před válkou. Lze se domnívat, že jde o daň za to, že extremisté a populisté ztratí munici a téma migrace se stane opět okrajovým. Jen se musíme připravit na to, že historie tyto okamžiky asi nepochválí a našim dětem to stěží vysvětlíme.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené