Hlavní obsah

Komentář: Kolaps se blíží. Nehledejme viníky, ale cestu z krize

Martin Čaban
Komentátor
Foto: David Neff

Nemocnice volají SOS. Momentálním úkolem vlády je zajistit, aby fáze překročení kapacit byla co nejkratší.

Reklama

23. 2. 18:15

Ministerstvo zdravotnictví fakticky přiznalo nevyhnutelnost přeplnění nemocnic. Reaguje bohužel zatím jen slabými a špatně napsanými rozkazy.

Článek

Slova náměstka ministra zdravotnictví Vladimíra Černého o tom, že stávající situace v českém zdravotnictví „není ničí vina“, se zařadí k nejnešťastnějším výrokům posledních měsíců. Má to tři navzájem provázané důvody.

Ten první je, že věcně jde o nesmysl. Nemocnice praskají ve švech zrovna v Česku, které má v Evropě čtvrtý nejvyšší počet nemocničních lůžek v přepočtu na obyvatele, a podle březnové prezentace samotného Černého dokonce o polovinu vyšší počet lůžek intenzivní péče na obyvatele než Německo. Těžko přitom hledat evropskou zemi, která by dnes měla takový problém uložit pacienta na jipku jako Česko. To prostě není nějaký nevyhnutelný průvodní jev přírodního procesu. To je jedna z mnoha objektivních známek toho, že v české kotlině je epidemie pod mnohem menší kontrolou než jinde.

Druhý důvod, proč jde o výrok, který neměl zaznít, spočívá v tom, že přímo vybízí k rozsáhlým polemikám, jež se naopak ponesou v duchu intenzivního hledání a označování viníků. To je sice proces, který může být důležitý pro určitou společenskou katarzi po prodělané krizi, ale v takové fázi rozhodně nejsme. Jsme naopak v nejhlubší fázi krize, v níž hledání viníků zbytečně odvádí pozornost od hledání řešení.

S tím souvisí třetí důvod, proč měl profesor Černý místo mudrování o vině raději naprázdno polknout. Ten výrok totiž svou silou vstoupil do nežádoucí soutěže o pozornost s hlavním sdělením celé úterní tiskové konference, které přitom mělo zůstat holé a syrové bez jakéhokoli rozptylování. To sdělení zní, že je vymalováno.

České zdravotnictví v nejbližších dnech ztratí schopnost se postarat o všechny, kdo potřebují intenzivní péči, a lidé, kteří by měli ležet na jipkách, se ocitnou na standardních lůžkách jen s nejnutnější přístrojovou podporou. Rezerva intenzivních lůžek se dnes počítá v symbolických číslech a situace se v dalších dvou třech týdnech nezlepší. Funkce nižšího zdravotnického personálu budou vykonávat pracovníci Českého červeného kříže, aby se alespoň trochu ulevilo přetíženým sestrám. Bude aktivována zahraniční pomoc, s níž se dosud otálelo. Vzniknou příjmová místa jako jakýsi předběžný filtr, který má odklonit od nemocnic lehčí případy v sanitkách. Teprve přes něj bude možné se dostat na urgentní příjem do nemocnice.

Nic z toho nemusí nutně znamenat katastrofu, ale jsou to už zcela zoufalá opatření, která se snaží ze zdravotnictví vyškrábnout poslední zbytky kapacit a sil. A zároveň opatření, která bez dalších řečí okolo přesouvají celou českou zdravotní péči do sféry medicíny katastrof, jež bývá jinak vyhrazena krátkodobým, lokálním a jednorázovým hromadným neštěstím.

Ještě nikdy nezaznělo z oficiálních míst sdělení, že tento vývoj je v příštích dvou třech týdnech fakticky nevyhnutelný. Až teď. Jelikož z dosavadních zkušeností z řízení epidemie celkem dobře víme, že změny ve vývoji počtu nakažených se v nemocnicích odpovídajícím způsobem projevují se zpožděním zhruba deseti až čtrnácti dnů, můžeme směle předpovědět, že minimálně v příštích dvou týdnech se situace v přetíženém zdravotnictví zcela určitě nezlepší. Naopak očekávejme další zvýšení náporu na nemocnice, protože počty nakažených postupně rostou.

Tak drastický obraz dnešních a následujících dnů by měl velmi rychle a velmi silně zapůsobit na každého, v první řadě ovšem na vládu. Jakékoli opatření, které vláda nyní přijme, už sice zřejmě nezabrání přetížení zdravotnictví podle nastíněného scénáře, ale pořád může ono kritické období alespoň zkrátit.

Smutné je, že vláda, ač si je hrozícího vývoje velmi dobře vědoma, se zatím nezmohla na nic, co by do vývoje šíření nákazy mohlo vnést skutečně znatelnou změnu. Takovou sílu by měla jedině opatření, která skutečně zásadně omezí mobilitu a počty kontaktů. Jediné, co vláda zatím udělala, je zavedení povinných respirátorů v uzavřených prostorách. To může dávat dílčí smysl, ale kontaktů kvůli tomu nijak neubude. A co je snad ještě smutnější, i toto nařízení vláda napsala špatně.

Respirátor je podle vládního nařízení možné nahradit dvěma chirurgickými rouškami nasazenými přes sebe. V odůvodnění návrhu se ministr zdravotnictví odvolává na studii amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), která se nošení dvojí roušky týká. Bohužel se zdá, že si ministerští úředníci nepřečetli ani název této studie, natož její obsah.

Název zní „Maximalizace utěsnění látkové a chirurgické roušky pro vylepšení účinku a redukci přenosu a expozice SARS-CoV-2“. Vědci se v ní zabývali simulací šíření kapének při nasazení látkové roušky přes chirurgickou. Takto zdvojená rouška zastavila při simulaci kašle 85 procent kapének, zatímco samotná látková či chirurgická jen něco přes polovinu. Ve studii se výslovně píše, že „experimenty se nezabývaly žádnou jinou kombinací roušek, jako je látková přes látkovou nebo chirurgická přes chirurgickou nebo chirurgická přes látkovou“. Celý princip dvojité roušky spočívá v tom, že látková rouška dokáže „utěsnit“ chirurgickou na obličej nositele, což vede ke zlepšení ochrany okolí, ale i nositele samotného.

CDC následně publikovala mnohem lidštěji formulované doporučení, v němž se výslovně uvádí, že kombinace dvou chirurgických roušek je pro techniku „dvojité roušky“ nevhodná, protože chirurgické roušky nejsou svým designem určené k tomu, aby na obličeji těsnily, a použití dvou těchto roušek proto nemá kýžený těsnicí efekt.

A na tuto studii a na tyto poznatky se české ministerstvo zdravotnictví odvolává, když odůvodňuje povinnost nosit (jako náhradu respirátoru) dvě chirurgické roušky přes sebe.

Z širšího hlediska boje s epidemií a vzhledem k tragičnosti současné situace je to spíše drobná epizoda. Ale jestliže ministerstvo s podobnou pečlivostí přistupuje i k přípravě jiných opatření, pak není příliš divu, že naráží na odpor veřejnosti i soudů.

Vážnost nastávajícího vývoje vyžaduje od každého mimořádně odpovědný přístup k vlastnímu fungování, maximální omezení kontaktů a opatrnost. Požadavky je ale potřeba klást i na vládu. Ne jako na možného viníka současného stavu, ale jako na jedinou instituci, která má v dané chvíli sílu a možnost podpořit individuální úsilí rozumným a promyšleným rámcem opatření, která omezení kontaktů zjednoduší a zatraktivní. To se zatím bohužel vůbec nedaří. A zpackaný rozkaz k nošení dvou roušek může sloužit jako odstrašující příklad přístupu, který nás posouvá jen hlouběji do problémů.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované