Hlavní obsah

Komentář: Koronavirus a půst. Tohle jsme si nedomluvili

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: ČTK, ČTK

Lidé na severu Itálie se zásobují v obavách před koronavirem a kvůli možným opatřením proti jeho šíření, snímek z 23. února 2020.

26. 2. 14:00

Už druhý měsíc se světem šíří nebezpečný koronavirus. Zatím jen málo nasvědčuje tomu, že by se jej podařilo zatlačit zpátky a dostat nemoc Covid-19 pod kontrolu.

Článek

Hlavní je samozřejmě starost o zdraví. Nová epidemie ale nabízí i zkušenost se životem „za časů koronaviru“ jako takovým.

Život začal – zatím ne moc, ale trochu přece – běžet obráceně, než jsme zvyklí.

Rozpíná se nepříjemnost. Provoz lidstva se naopak kvůli ní a v jejím jménu utlumuje. Jako bychom museli zařadit zpětný chod. Spousta činností, které jsme si pokrokem umožnili a dali jim znaménko plus, se najednou nesmí nebo neběží tak hladce. Typicky: přesuny z bodu A do bodu B, turistika, zásobování. Spousta něčeho ubývá nebo bude ubývat. Typicky: tržby, obchod, miliardy na burzách, růst HDP.

I tohle – nejen strach z nákazy samotné, nebo dokonce ze smrti – jsou spodní zdroje koronavirového stresu a neklidu. V ohrožení je zdraví, ale vedle toho i princip umožňování, který pohání svět. Nákaza působí proti němu, řadu věcí naopak „znemožňuje“ – a nejde jen o extrémní příklady, jako je zákaz cestování do uzavřených enkláv a z nich.

Místo oblíbeného „nově je možné“ nastupuje „nově se nesmí“.

Nemoc v důsledku zasahuje náš způsob života.

Navíc to můžeme (tady se umožňování meze nekladou) od rána do večera sledovat v médiích, která dělají svou práci.

Karanténa jako taková je nepříjemná vždycky – ale situaci karantény na obří výletní lodi nebo v hotelu na zimní dovolené v subtropech snášíme ještě hůř. Z paluby jsme sletěli propadlištěm do hladomorny.

Rozpor mezi tím, co jsme měli v úmyslu a co jsme právem stoprocentně očekávali, a tím, co jsme pod tlakem vyšší moci nuceni dělat, bývá v blahobytu ještě větší a bolí víc. Něco se v nás bouří: Jak se to mohlo stát? Tohle jsme si nedomluvili!

Srovnatelným, jen podstatně omezenějším zážitkem byla částečná prohibice z roku 2012. Kvůli tomu, že se na trhu objevil smrtelně nebezpečný pančovaný alkohol, musely z obchodů a hospod zmizet všechny nejméně dvacetiprocentní lihoviny. „Za časů prohibice“ se sice většině obyvatelstva žilo naprosto stejně jako předtím, ale příběh byl podobný – kvůli nepříjemnosti bylo nařízeno omezovat, najednou to „nešlo jako vždycky“. I když nákupní horečka zasáhla jen regály s alkoholem a ztráty počítali jen jeho výrobci a hospody.

Čistě teoreticky, zkuste si třeba představit, že z nějakého důvodu bude zaveden přídělový systém na mobilní telefony nebo na dostupnost signálu mobilních sítí. To by s námi asi dost zacloumalo.

Mnoho lidí – nemusí jít jen o věřící – si půst od dostupných požitků pochvaluje, případně ho přímo jako „detox“ nebo „suchý únor“ čas od času vyhledává. Ale to je půst dobrovolný. Kdežto půst vynucený nebo nadekretovaný představuje zlo. Vědomě nebo podvědomě ho odmítáme.

Důsledky koronaviru se dají brát i jako nevyžádaná postní lekce. Zaběhaný svět „více“ se najednou blíží do zatáčky „méně“. Vybere ji, o tom žádná, ale už samotný fakt, že musíme ubrat, nás dokáže rozhodit. Protože máme z čeho slevovat, chcete-li zchudnout, stává se představa nepohodlí a nouze rázem naléhavější. I proto skupujeme roušky a Italové zásoby potravin.

Epidemie může kromě jiného otestovat, jestli se úspěšně dokážeme mít hůř.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené