Hlavní obsah

Komentář: Křiklavé fasády jako vřed na tváři Česka

Foto: Profimedia.cz

Vesničko má, nabarvená. Ilustrační snímek.

Reklama

25. 8. 9:00

Vkus je osobní věcí každého – ale na fasády domů se ve veřejném prostoru díváme všichni.

Článek

Během letošních prázdnin více než kdy v minulosti křižujeme v autech, vlacích, na kolech i pěšky Českou republiku. Ať už ale cestujeme po vlasti, či v cizině, všude pozorujeme okolní krajinu, města i vesnice a z letmých vizuálních vjemů si skládáme základní obrázek o místech, jimiž právě projíždíme, i o lidech, kteří tam žijí. O jejich činorodosti (nebo také nečinnosti), o životní úrovni, o úctě k historii nebo také třeba o smyslu pro estetiku a pořádek.

Česko nabízí turistům nepřeberné množství malebných míst, kde se člověčí výtvory s těmi přírodními skvěle doplňují. Je i radost sledovat, kolik památek bylo v posledních letech zachráněno a citlivě zrekonstruováno. Ale jsou zde i některé úkazy, nad kterými zůstává rozum stát, a je otázkou, co o nás Češích, Moravanech a Slezanech vypovídají zahraničním návštěvníkům.

Jako mor se v posledních letech po republice rozšířila móda křiklavých fasád. Začalo to na panelových sídlištích, jejichž obyvatelé tím měli být vymaněni z komunistické šedi. Úplně bizarně tento trend ale působí na tradičních venkovských domech, a to i ve spojení s plastovými okny. Z vesnic mizí původní bílá, smetanová či okrová, o to častěji jsou teď vidět zářivé tóny zelené, červené, oranžové či modré. Jako by majitelé chtěli celé dědině vzkázat: „Dívejte se všichni sem, máme to komplet opraveno!“ Neřeší, že jejich dům teď vypadá jako vykřičený.

Foto: Profimedia.cz

Omalovánkové sídliště, ilustrační snímek ze Sokolova z roku 2010.

Najde se asi řada lidí, která teď zlostně opáčí: do toho vám vůbec nic není, v jaké barvě kdo vyvede omítku svého domu, máme přece svobodu. Ano, tohle jistě není věcí nějaké celostátní regulace, nových zákonů, těch máme víc než dost. A jestli chtějí mít třeba někde na Slovácku bez ohledu na místní tradice Šmoulov nebo Hobitín, ať jej tam mají, nikdo z Prahy jim do toho nemá právo mluvit.

Ale přesto platí, že svou fasádou majitel nemovitosti - chtě nechtě - vždy vstupuje i do veřejného prostoru a měl by počítat s veřejnou reakcí. Je to téma nikoliv pro Parlament, nýbrž pro místní politiku, pro samosprávu, třeba i pro příští komunální volby. Svoboda, pokud nemá přeskočit v anarchii, musí být vždy spojena i s jistou mírou odpovědnosti, v tomto případě s odpovědností právě za veřejný prostor. Nechť se lidé v obci sami demokraticky dohodnou, v jaké míře chtějí zachovat její původní ráz. V městských památkových zónách to hlídají památkáři, mimo ně je to jen na zastupitelstvech a příslušném stavebním úřadu. Ale ten vesměs mluví jen do novostaveb a do velkých stavebních akcí…

Nejde vůbec o budování nějakých nových skanzenů, ale i kompletně zmodernizovaný dům, plný nových technologií, může přece respektovat okolí. Mnohdy by stačilo pouze to, kdyby obce víc spolupracovaly s architekty a stavebníkům třeba nabídly bezplatné poradenství.

Dost často totiž taková výrazná fasáda není ani výsledkem „zlého úmyslu“, nýbrž jistého tápání a špatného odhadu. Vybraný odstín vypadá jinak na vzorkovníku a jinak na stěně, ve velké ploše. Každopádně zde platí dvojnásob, že méně je vlastně daleko více a že střízlivost a umírněnost se vyplácí.

Ve většině obcí nikdo nikomu do fasád nemluví, starostové jsou rádi, že se lidé o své nemovitosti vůbec starají (ani to u nás bohužel stále samozřejmostí není a zvláště v bývalých Sudetech je pohled mnohde žalostný). Někde se ale už rozhodli jít i cestou takzvaných regulačních plánů, v nichž obec kromě jiného vymezuje i základní mantinely pro barevnost fasád (nebo střešních krytin). Agresivní odstíny bez návaznosti na okolní zástavbu mohou být takovým plánem úplně zakázané.

I to je cesta, byť poněkud direktivní, daleko cennější by byla samoregulace. Jde ale stále o to, že jeden nevzhledný dům může ve výsledku kazit celkový obrázek obce a třeba i vést i k znehodnocení ceny okolních nemovitostí.

Kupodivu naši předci žádnou psanou regulaci nepotřebovali. Nikoho by nenapadlo jít do barevných a tvarových zhůvěřilostí, kontext s okolní zástavbou brali jako samozřejmost. Snad i proto, že neměli příliš na výběr. Ani v západní, severní a jižní Evropě ale takové „výstřelky svobodomyslnosti“ tak často jako u nás nenajdeme, pokud vůbec.

Agresivní fasády jsou jedním z vředů na tváři Česka. Jistou útěchu můžeme spatřovat snad v tom, že estetické poklesky současné generace může ta příští poměrně snadno napravit. Snad se toho ještě dožijeme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené