Hlavní obsah

Komentář: Náš starý mindrák z angličtiny, dejme si s ním už pokoj

Miloš Čermák
komentátor
Foto: vlada.cz

Neznalost angličtiny je něco, co naše generace prostě nerada přiznává.

15. 5. 12:00

Ach, ta naše angličtina. Tak dlouho ji umíme špatně, až jsme z ní udělali fetiš.

Článek

Jestli něco legrační nahánění ministryně Schillerové potvrdilo, tak to, jak velký komplex pořád máme z naší neznalosti angličtiny. Ano, týká se to hlavně generace paní ministryně a starších. Naší šancí jsou generace mladší, které snad zaprvé anglicky už obstojně umí a zadruhé nemají k znalosti tohoto jazyka až posvátný vztah.

Slovy Václava Klause můžeme vytknout před závorku, že neznalost angličtiny v Česku je problém, který nám „navařila“ historie. Zaprvé komunistický režim, který nás od čtvrté třídy nutil učit se nesmyslnou ruštinu. A pak i historie starší, kdy z logiky věci byla i českým intelektuálům bližší němčina či francouzština. Můj děda uměl německy a z klasického gymnázia měl základy latiny, a když jsem mu řekl, že se na základní škole budu učit kromě němčiny také anglicky, bylo to zcela mimo jeho chápání. „Naprostá hloupost,“ zavrtěl hlavou a odmítl se o tom dál bavit.

Tolik fakta před závorkou. Přesuňme se teď do roku 1989. Doslova ze dne na den se nám otevřel svět i možnosti. A velká většina z nás zjistila, že se v něm neumíme domluvit. Středoškolské nebo i vysokoškolské znalosti angličtiny se ukázaly trapně nedostatečné. Na rozdíl od Poláků jsme neměli v televizi anglické či americké filmy s rychlodabingem nebo titulky. I ti, co jazyk uměli, neměli s jeho používáním žádnou praxi a dokázali se tak nanejvýš domluvit. Nikoli mluvit.

Kdo z mé generace v devadesátých letech uměl bezvadně anglicky? Dva druhy lidí. Ti, kteří se vraceli z emigrace (a mělo to legrační konsekvence, protože nám to často dávali najevo hraným „anglickým“ přízvukem své češtiny, byť třeba v cizině strávili jen pár let), a pak ti, kteří naopak do zahraničí rychle odjeli, ať už studovat, nebo pracovat. Nebo tam aspoň pravidelně začali jezdit, pracovali pro zahraniční firmy atd.

Co se stalo? Logická věc. Znalost angličtiny se stala jakousi neformální „maturitou“, prostě určitým znakem úspěchu a vzdělanosti. Ono to v těch letech mělo logiku. Když někdo uměl anglicky (a studoval v osmdesátých letech anglistiku), znamenalo to, že mezi ostatními trochu „vyčuhuje“. Že má víc ambicí a odvahy, že mu nechybí tah na bránu, a jestliže se naučil v cizině (a kde jinde se naučíte opravdu dobře?), pak i víc zkušeností. Zná svět a to se cení.

Když se na jednu pozici hlásili dva uchazeči a jeden se mohl prokázat výbornou angličtinou a druhý čtyřmi roky středoškolské výuky téhož jazyka, personalisté vždycky sáhli po tom prvním. A neudělali chybu. A angličtina celkem logicky – ve většině oborů – otvírala cestu ke kontaktům a informacím. Po nástupu webu v polovině devadesátých let to bylo nezpochybnitelné.

A stalo se nevyhnutelné, lidi s vynikající angličtinou jsme začali přeceňovat. Je to typický příklad psychologického „biasu“ neboli zkreslení. Když někdo ukázal, že neumí „pípnout“ anglicky, hleděli jsme automaticky s despektem i na jeho další kvality, byť nezpochybnitelné. Jinými slovy, začali jsme angličtině dávat větší důležitost, než znalost cizího jazyka má.

Jen si vezměte: zkuste někomu, kdo se splete v běžném výpočtu, říct, že mu nejde matematika. Drtivá většina lidí nad tím mávne rukou. A někteří s tím budou se smíchem souhlasit a řeknou vám, že „na matiku byli vždycky blbí“. Bez nejmenšího studu. Nemají pocit, že by to jejich postavení a intelekt mohlo nějak zpochybnit.

Ale opravte někomu výslovnost nějakého anglického slova či jména a hned je oheň na střeše. „Počkej, ty mně chceš říkat, jak se mluví anglicky? Dej si odchod, já tvoje lekce nepotřebuju.“ Atak na angličtinu bereme jako zákeřný útok vedený přímo do nitra ega. Chcete někomu zkazit den? Řekněte mu, že mluví anglicky jako východoevropský hotentot.

Mám k tomu osobní historku. Syn studoval v Americe střední a vysokou školu a pravidelně jsme za ním jezdili na jarní prázdniny. Jednou mi ve steakhousu řekl, že tentokrát jídlo objedná on. „Nechci, aby si mysleli, že jsme Rusové,“ dodal žertem. Nejhorší urážka, kterou mi v životě řekl! Dodnes to tomu malému šmejdovi vyčítám.

Prostě je to tak: lidé mé generace, kteří v cizině dlouhodobě nestudovali ani nepracovali, nejsou a nikdy nebudou v angličtině silní v kramflecích (samozřejmě až na výjimečné talenty, kterým jde všechno). Máme z toho komplex a kompenzujeme si ho tím, že děláme „strážníka“ angličtiny ostatním.

Smějeme se angličtině Dominika Haška, jako by bylo důležitější, že se nenaučil v Buffalu bezchybný přízvuk, než to, že se stal jedním z nejúspěšnějších brankářů v historii NHL. Když měl loni v Karlových Varech premiéru nový dokument o Miloši Formanovi se spoustou ukázek rozhovorů v angličtině, měla spousta lidí potřebu zmínit, že byli překvapeni tím, že jeho angličtina není bezchybná. Miloše Formana!

Neříkám, že Alena Schillerová je Dominikem Haškem, nebo dokonce Milošem Formanem české politiky. A souhlasím i s tím, že měla jednoduše říct: „Ano, neumím anglicky moc dobře, a když si zrovna nečtu knížky Nassima Taleba nebo nesedím u kadeřnice, tak se s tím snažím něco dělat.“ Ale nezapomeňme: neznalost angličtiny je něco, co naše generace prostě nerada přiznává.

Ale jedno vím. Jazykový handicap je u ministryně Schillerové to poslední, co mi na ní vadí. Ano, nemůžu si pomoct a i já se potměšile chechtám u videí, kde mluví naší poločeskou a poloanglickou hotentotštinou (politického mistra tohoto jazyka Bohuslava Sobotku stejně nepřekoná!), avšak zároveň tvrdím: o tohle opravdu nejde.

Jistě by bylo fajn, kdyby všichni ministři mluvili plynule a bez nerváků. Co, ministři, kdybychom tak všichni mluvili! Jako skvělí Holanďané, kterých je podobně jako Čechů a jejichž vlastní jazyk je skoro podobně marginální jako čeština. Ale nejsme Holanďané. Moje generace a všichni starší rozhodně ne. Bohužel. Mimo jiné i proto jsme stále tam, kde jsme, i po třiceti letech. Vlečeme si kouli minulosti, jakkoli jsme si mysleli, že jsme ji v roce 1989 odstřihli.

Jak jsem napsal na začátku, je to dočasný problém. Díkybohu. Generace našich dětí ho nemá. Angličtinu se všechny učily odmala, jezdí do ciziny, znalost jazyků berou jako samozřejmost. Anglické idiomy a dobrý přízvuk nejsou součástí jejich sebevědomí. Jsou tím, čím mají být: jednou z mnoha kvalit a dovedností, které musíte mít, když chcete uspět.

Možná je načase, abychom si s tím naším mindrákem z angličtiny dali i my už pokoj.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené