Hlavní obsah

Komentář: Německé volby odhalují historickou záhadu zvanou sociální demokracie

Pavel Kolář
Historik, působí na univerzitě v Kostnici.
Foto: Profimedia.cz

Kandidát SPD na spolkového kancléře Olaf Scholz (uprostřed) na předvolební návštěvě v ocelárnách ThyssenKrupp v Duisburgu.

Reklama

24. 9. 8:30

Možný úspěch SPD v nedělních německých volbách může doložit, že zcela na odpis není ani tradiční model politické strany a politického stranictví, píše pro Seznam Zprávy historik Pavel Kolář.

Článek

Zraky evropských socialistů se teď upírají na nedělní volby do německého Spolkového sněmu. Očekává se totiž překvapení: už dlouhou dobu odepisovaná sociální demokracie (SPD) se podle průzkumů může stát nejsilnější stranou a její kandidát Olaf Scholz by tak mohl obsadit kancléřský post po šestnáct let vládnoucí Angele Merkelové. Takový výsledek by výrazně zpochybnil pesimistické názory, které sociálnědemokratické hnutí odkazují na smetiště dějin. Podle (převážně neoliberálních) kritiků je sociální demokracie přežitkem dvacátého století, nostalgicky lpícím na nefunkčním sociálním státu, jenž údajně není s to čelit tzv. výzvám globalizace.

Z dlouhodobého hlediska ale toto zmrtvýchvstání sociální demokracie spíš zapadá do jejích neklidných, rozháraných dějin. Ty jsou skutečně především vršením vzestupů a pádů, klinických smrtí a nečekaných resuscitací. Vytrvalost, s jakou sociální demokracie dokázala v různých historických podmínkách hájit svůj účel, tedy sociální spravedlnost a důstojný život pro všechny, je svým způsobem záhadou, ale i příslibem.

***

V devatenáctém století vznikla sociální demokracie ve většině evropských zemí za velkých porodních bolestí, z rozhádaných dělnických skupinek, které se až po urputných bojích semkly v jednotné hnutí, přijavše Marxovo učení jako oficiální doktrínu.

Konflikty ale ani potom neutichly. Revoluční koncepce je brzy podkopána „revizemi“, zejména Bernsteinovým reformismem. Za Bismarcka čelí německá sociální demokracie otevřené státní perzekuci, která ale vychází naprázdno. Po zavedení všeobecného (mužského) hlasovacího práva zahajují sociálnědemokratické strany své vítězné tažení, stávají se symbolem masové demokratické politiky. Všude jsou baštou proti šovinismu, klerikalismu a antisemitismu. Jen za první světové války nedokázaly odolat svodům nacionalismu a postavily se za své „imperialistické“ státy.

Po válce následují další pohromy. Rozkol uvnitř strany ve vleku bolševické revoluce vede k odštěpení radikálního křídla, které se přetváří v komunistickou stranu podle sovětského vzoru. Do nejtemnějšího období svých dějin sociální demokracie sestupuje během nacistického a stalinského teroru.

Po válce ale znovu vstává z mrtvých, čile se podílí na poválečné obnově a budování sociálního státu. Zatímco na Východě jsou sociální demokraté vtěleni do komunistických stran zčásti násilným způsobem, zčásti dobrovolně, většina západoevropských stran dává sbohem marxistické ideologii, SPD tak činí v tzv. Godesberském programu z roku 1959. Pojmy jako třídní boj a revoluční převzetí moci definitivně mizí ze stranických prohlášení.

***

Právě v důsledku tohoto umírnění se socialisté dostávají do vlád, v Německu a Británii už v 60. a 70. letech, následně pak ve Španělsku, Itálii a Francii (nehledě na jejich takřka nepřetržité vládnutí ve Skandinávii). Paradoxně ale je toto období vzestupu zároveň předobrazem nadcházejícího úpadku. Poválečný boom střídá v 70. letech krize. Nastávající strukturální změny – demontáž průmyslu, rozpad tradičního dělnictva a pokles vlivu odborů – neblaze dopadají právě na sociální demokracii. V konzumní společnosti skomírají vize kolektivního pokroku, jsou vytlačovány individualistickým hédonismem. „Riziková společnost“, v níž je člověk vytržen z tradičních jistot a institucionálních vazeb, vzniká už před nástupem globalizace.

Do toho se sociální demokracii šikují noví protivníci. Z jedné strany nastupuje tzv. nová pravice, vyzbrojená jednak ideologií „volného“ trhu, jednak kmenovým nacionalismem. Z druhé strany se formují nová sociální hnutí s agendou feminismu, environmentalismu, antikolonialismu a lidských práv. Dávají vale kolektivním utopiím a namísto toho se soustřeďují na partikulární práva a identity. Z původně vítaného rozšíření sociálnědemokratické emancipační agendy se stávají hrozbou pro celistvost levice.

Pád reálného socialismu tak byl spíš jen symbolickým završením notnou dobu už postupujícího rozkladu. Rok 1989 znamenal víc než pouhý krach několika tragikomických režimů ve východní Evropě: zasadil ránu z milosti snu o kolektivní masové utopii, který provázel západní svět po celou moderní epochu.

***

Reakcí sociálních demokracií bylo zprvu jít s duchem doby, jímž byly neoliberální deregulace, privatizace a „zeštíhlování“ sociálního státu. Touto cestou se koncem 90. let vydali Blair v Británii a Schröder v Německu, ostatní je následovali.

Důsledky jejich politiky jsou z odstupu čtvrtstoletí zjevné. Socialistické strany se štěpí, masivně jim ubývá voličů, kteří přecházejí hlavně k tzv. populistické pravici. Jak upozorňuje levicová publicistka a politička Sahra Wagenknechtová, odcizení voličů vlivem neoliberální antisociální politiky, jež bylo příznačné pro 90. léta, doplnilo v novém tisíciletí odcizení nové, které nastalo v důsledku jednostranného zdůrazňování menšinových identit a individuálních práv.

Je paradoxem, podotýká Wagenknechtová, že neoliberální destrukce sociálního státu jde ruku v ruce s individualistickými požadavky nové liberální levice. V zásadě správné osvícensko-emancipační odmítání diskriminace se přeměnilo v dogma, které hrozí rozvrátit samou podstatu sociální demokracie, tedy program univerzální inkluze.

Úprk voličů od tradiční levice se zjevně neděje proto, že by v posledních letech nastal ve společnosti výrazný posun doprava. Průzkumy dokládají, že obecně „levicové“ hodnoty – solidarita, smysl pro pospolitost, odpor proti diskriminaci – zůstávají pro většinu lidí důležité. Hlasy pro tzv. populisty jsou podle Wagenknechtové hlavně protestem. Voliči se prý cítí zrazeni liberální levicí, která ovládla sociální demokracii i další levostředové strany a která upřednostňuje menšinová témata na úkor klíčových sociálních a ekonomických otázek.

Tato argumentace dává smysl, má ale i trhliny. Příčin úpadku sociální demokracie je více a přehnané hájení etnických a sexuálních menšin jistě neplatí například pro české socialisty.

Konečně i socialistické strany na Západě v posledních letech opět posílily sociálně-ekonomické akcenty, viz Jeremy Corbyn v Británii. I současné kampani SPD vévodí tradiční sociální témata, hlavně mzdy, bydlení a důchody. To však ještě nemusí automaticky zaručovat úspěch, jak ukazuje právě Corbynova porážka v posledních volbách.

***

Klíč k úspěchu sociální demokracie může spočívat právě v překonání do značné míry umělého protikladu mezi tzv. starou „sociální“ a novou „kulturní“ levicí. Vždyť nespravedlnost sociálně třídní se velmi často prolíná s etnickou a genderovou diskriminací. Například program amerického levicového demokrata Bernieho Sanderse, kterému je často předhazována starolevicovost, cílí právě na tuto provázanost sociálních a kulturních nerovností.

Vyloženým nerozumem je jednostranně se zaměřovat na „pracující“ v jejich boji proti „liberálním elitám“, po čemž i u nás volají stoupenci tzv. konzervativní levice. Spoléhat se na „pracující“ a „naslouchat jejich potřebám“ není ničím jiným než propadat bludné nostalgii za „proletariátem“ coby mytickým hybatelem dějin. Stejným nerozumem je přemrštěná identitární politika, která, jak upozornil přední politik SPD Wolfgang Thierse, ohrožuje nejen soudržnost společnosti, ale paradoxně i její pluralitu.

Dalším vážným problémem nejen sociální demokracie, ale i demokratické politiky jako takové je rostoucí vliv tzv. odborníků a domněle „expertních“ přístupů. Právě s touto strategií dlouhá léta bodovala Angela Merkelová a je pravda, že Olaf Scholz značnou měrou na tuto metodu navazuje. Jeho volební kampaň zahrnuje i hesla jako „Kompetence pro Německo“ a „Scholz si s tím poradí“. Je ovšem také pravda, že covidová krize nemilosrdně odhalila meze expertizace politiky a její dříve dominantní postavení pomalu odeznívá.

Scholzův vzestup zároveň potvrzuje význam toho, co by se dalo nazvat autentickým politickým leadershipem. Míním tím určitý soulad vlastní minulosti s prezentovaným programem a schopnost prokázat, že nejsem umělým produktem narychlo uhněteným mediálním marketingem; schopnost ztělesňovat svou prací osud, s nímž se ztotožňuje značná část společnosti. Právě na tom pravděpodobně pohoří kandidátka Zelených Annalena Baerbocková, která se před volbami nedokázala zbavit stigmatu „ženy bez minulosti“.

Možný úspěch SPD může konečně doložit, že zcela na odpis není ani tradiční model politické strany a politického stranictví. Připomeňme, že právě německá SPD se od 19. století stávala vzorem moderní politické strany v globálním měřítku, s tehdy inovativními principy masového členství a demokraticky volených orgánů a s rozsáhlou sítí podpůrných sociálních a kulturních organizací.

Stranictví jako politický fenomén dnes všude na světě chřadne, počet členů klesá všem stranám bez rozdílu a na jejich místo nastupují často jepičí „hnutí“, která členstvo vlastně vůbec nepotřebují. Zatím je ale předčasné říci, zda jde o nezvratný trend, nebo jen krátkodobý výkyv.

Konečně celá historie sociální demokracie dokládá, že věřit v jakékoliv zdánlivě nezvratné trendy je ošidné. Jestli si z ní můžeme vzít nějaké ponaučení, pak to, že určité historické procesy lze zastavit nebo aspoň přesměrovat. Uspěje-li SPD v nedělních volbách, bude to znamenat, že ačkoliv se sociální demokracie už dávno nemůže opírat o tradiční „dělnické“ hlasy, může i v budoucnu uspět v onom obrovském segmentu společnosti zvaném námezdní práce, tedy u drtivé většiny obyvatelstva. A to je méně problém historické zátěže, jako spíš příští politické práce, přesvědčivosti a autentičnosti.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
SPD (Sociálnědemokratická strana)

Doporučované