Článek
Ke psaní tohoto komentáře mne vyprovokovala aktuální debata o vyhlášení nouzového stavu. Že jej navrhl profesor Prymula jako jeden z prvních kroků ve své nové funkci ministra zdravotnictví, není překvapivé. A bohužel není překvapivá okamžitá souhlasná reakce předsedy vlády Babiše a ministra vnitra Hamáčka. Proč bohužel? Vždyť situace se zdá vážná a posílení exekutivních pravomocí v takové chvíli logické.
Bohužel proto, že se nejedná ani tak o reakci na situaci, která se vymkla kontrole. Tak daleko se při všem respektu k rozsahu problému a při vší úctě k občanům a politikům koronavirus zatím skutečně v Česku nedostal. Spíš se mi současné přitakávání nouzovému stavu jeví jako symptom obecnějšího jevu, který bych pracovně označil za politiku permanentní krize. A nejde jen o českou specialitu.
Životní úroveň Evropanů je obecně vzato nejvyšší v historii. Některé tradiční hrozby, jako například klasická kontinentální válka, jsou nepravděpodobné. Věda a výzkum jsou schopny analyzovat řadu závažných problémů a nabízet řešení daleko rychleji, než tomu bylo kdy v minulosti. Přesto zažíváme už třetí krizi za posledních dvanáct let. Po krizi ekonomické přišla krize migrační a nyní pandemická, která bude takřka jistě následována další ekonomickou depresí.
Aniž bych chtěl zlehčovat naše aktuální problémy, je taková kumulace krizí historicky podezřelá. O to více, když přichází po letech značného klidu a stability. Otázka, proč jsme se tak zabydleli v krizovém způsobu uvažování, je proto namístě.
Odpověď není třeba hledat v žádném spiknutí mocných a tajemných. Plyne spíš z toho, jak se v uplynulých zhruba dvou dekádách vyvinula politika a politická komunikace.
Její profesionalizace zvýraznila prvek každodenního, nejčastěji virtuálního, „setkávání“ politiků s voliči a nastolování témat, která se dobře hodí jako prostředek konzumace mediálního obsahu. Psát a točit o tom, jak pomalu a trpělivě řešíme složité a komplexní problémy, prostě není sexy a nesbírá lajky na sociálních sítích.
Není v tom žádný záměr, ale postupně došlo k polarizaci a zprimitivnění politické komunikace, ve které debata a polemika ustoupily snadno komunikovatelným a mediálně vděčným výkřikům.
Proměnili se ale i politici, respektive jejich většina. Nejlépe je to vidět na politicích typu Andreje Babiše nebo Igora Matoviče, kteří si pletou politiku s podnikáním. Imunní však není takřka nikdo, jak vidíme na příkladech jinak tak vzdálených jako Boris Johnson a Emmanuel Macron. Také oni potřebují rychlý úspěch, a byť někdy přemýšlejí o změnách takřka státnických rozměrů, nechají se vždy strhnout prchavými trendy veřejného mínění. To bylo vidět na brexitu, na Macronových odtroubených sociálních reformách, a je to vidět i na kličkách a piruetách české vlády v různých etapách boje s koronavirem. Jako nejsilnější se nakonec ukázala populistická logika sledující jen poklesy a růsty popularity klíčového vůdce, premiéra nebo prezidenta.
Jste-li takto nastavený politik pohybující se v marketingovém prostředí politické komunikace, dříve nebo později zjistíte, že metodou, která vám nejlépe vyhovuje, je krizový management. Ten umožní spektakulární proslovy, promine názorové obraty o sto osmdesát stupňů, dokáže vykreslit politického protivníka jako veřejného nepřítele. A také ovšem dělat exekutivní politická gesta, aniž by bylo potřeba příliš se starat o mínění parlamentu.
V krizi 21. století dostává typicky přednost symbolická politika před ekonomickou nebo jinou racionalitou. Krize je šance, jak se udržet na mediálním výsluní, aniž bychom se museli trápit s dlouhodobými dopady našich rozhodnutí. Zasáhnout je přece potřeba tady a teď, permanentní krize umožňuje permanentní rozhodování a permanentní kampaň. Skoro se zdá, jako by se vracel slavný filozofický obhájce totalitarismu Carl Schmitt a jeho diktátor-suverén, který rozhoduje o vyhlášení výjimečného stavu a tím upevňuje svou moc bez ohledu na následky.
