Recenze: Nový Amadeus je kandidát na cenu za zbytečnost. Vše je v něm průměrné

Mladík s asijskými rysy v doprovodu černošského kolegy pracuje v Třebíči na svém zásadním díle. Každý však k práci přistupuje jinak. „Amadee, odlož ten smyčec a osoulož někoho,“ volá hýřící libretista Lorenzo da Ponte v obklopení žen na svého geniálního kolegu. Akorát použije podstatně vulgárnější sloveso.

Scéna ze třetí epizody nové minisérie Amadeus, kterou lze vidět ve videotéce SkyShowtime, není nikterak výjimečná. Tvůrci se rozhodli slavnou hru Petera Shaffera a neméně známý osmioscarový film Miloše Formana z roku 1984 přiblížit publiku internetového věku.

To poslední, co na novince zaráží, je poněkud odvážnější obsazení. Wolfganga Amadea Mozarta ztvárnil Will Sharpe, herec britsko-japonského původu proslulý zejména seriálem Bílý lotos. Jeho kolegu da Ponteho ztělesnil Enyi Okoronkwo. Zřejmě právě kvůli castingu má nyní novinka na tuzemských filmových databázích extrémně nízké hodnocení, neboť potřeba zachovat „tu správnou“ barvu pleti u řady uživatelů a diváků převažuje nad vnímáním samotné kvality díla. Jenže zaslouží si minisérie Amadeus – bez ohledu na výběr herců – vyšší hodnocení?

Pokud někdo adaptuje v mnoha ohledech výjimečné dílo, měl by mít vizi, jak ho obohatit, reinterpretovat, nasvítit z jiné perspektivy. Šestidílný Amadeus se o nic podobného nepokouší. Cílí především na to, aby oslovil co nejširší publikum VOD platforem.

V úvodu skladatel, o němž se hovoří po celém Rakousku, přijíždí navzdory otci ze Salcburku do Vídně, aby se tu proslavil. Z kočáru spíše vypadává, než vystupuje, záhy se vyzvrací. Návodnější už to být nemůže. A poměrně jadrně novinka pokračuje u večeře v rodině, kde je Mozart ubytován. „Zazpívala bys ten tón, i kdybych tě kopla do přirození?“ ptá se jedna sestra druhé. A opět nutno podotknout, že dívka nepoužije slovo přirození, ale o dost ostřejší variantu na písmeno K. Tato svéhlavá mladá žena se později stane Amadeovou chotí.

Není to tak, že by celá minisérie byla plná vulgarit. Ale často máme pocit, že sledujeme spíše dílo typu Bridgertonovi, v němž historické kulisy slouží jen jako pozadí pro mládež, která se nehledě na dobové kostýmy chová a mluví, jako by šlo o dítka dnešní doby.

Nic proti aktualizacím a svérázným, záměrně ahistorickým pohledům na dějiny. Tady však vše působí jen jako potřeba přežvýkat slavné dílo tak, aby ho vstřebal úplně kdokoli.

Původní drama o závisti a střetu geniality s průměrností se zde objevuje v banální, doslovné podobě. Mozart je vulgární floutek, jenž se neumí chovat, o to lehčeji však komponuje. Kontrast k němu tvoří dvorní skladatel Antonio Salieri, jenž má tak akorát dost talentu na to, aby rozpoznal, že proti němu stojí muž, jehož kvalitám se nikdy ani nepřiblíží.

Paul Bettany se pokouší hrát Salieriho jako člověka, v němž se bouří protiklady, obdiv se pere se závistí. Ale jeho výkon značně limitují nešťastná tvůrčí rozhodnutí. Třeba už samotný fakt, že Salieri v retrospektivách děj vypráví a komentuje nikoli anonymnímu knězi, ale přímo Mozartově ženě. Tyto pasáže působí o to bizarněji, že oba herci jsou schovaní pod velmi špatnými maskami. Uhrančivý výkon F. Murrayho Abrahama, jenž ztvárnil Salieriho ve Formanově filmu, je pro Bettanyho podobně nedostižnou metou jako pro jeho postavu touha dorovnat se Mozartovi.

Chtělo by se napsat, že celý nový Amadeus působí, jako kdyby za ním stál Salieri. Vše je tu průměrné a zapomenutelné. Tvůrcům se nedaří postihnout, v čem spočíval Mozartův talent, Will Sharpe hraje zpovykaného mladíka, nikoli génia, jenž požírá sám sebe – jak ho u Formana ztvárnil Tom Hulce. A přes ostrá sprostá slova či časté souložení se tu nepodaří podat ani ty Mozartovy pijatyky či jiné eskapády s patřičně manickou intenzitou.

Skladatelovu genialitu ilustruje samotná hudba. Filmařsky se však tvůrci zmůžou akorát na to, že když hudebníci potajmu zkouší Figarovu svatbu, kterou Mozart psal s da Pontem podle císařem zakázané hry, tak na chvilku prostřihnou na záběr, v němž vzlétají ptáci ze střechy. Vše je tu zkrátka na první dobrou.

Pokud někdo nezná předlohu, asi si může užít odsýpající minisérii, která místo nudného životopisu přináší dostatečně šťavnaté drama plné alkoholu či sexu. A mezitím se dozví něco málo o slavném skladateli. Requiem či pasáže z Figarovy svatby ostatně mluví samy za sebe.

Zbytek ale nestojí za řeč. Vlastně nezbývá než srovnávat, protože nový Amadeus nepřináší nic původního – kromě svévolného užívání současné mluvy a jiných drobných aktualizací pro mladé.

Je až pozoruhodné, jak se tvůrci Joe Barton a Julian Farino vzdávají jakéhokoli napětí, ať už jde o střet Salieriho s Mozartem, nebo vnitřní boje obou mužů. Salieri v retrospektivách nesvádí souboj o vlastní duši, spíše se snaží ulevit svědomí. A Mozart je zkrátka talentovaný mladík, co docela hodně pije a moc mu to neklape v manželství.

V době remaků, restartů a všemožných nových verzí asi nemá smysl nad podobnými počiny plakat. Ale pokud se na konci letošního roku budou udělovat nějaké ceny za zbytečnost, nový Amadeus je jasný kandidát. Odehrává se v bezpečně nasvícených dobových kulisách, aby vynikla každá barva kostýmů. Ale navzdory tomu, kolik je tu světla, doopravdy nenasvítí vůbec nic.