Nový film o Shakespearovi je bezpečný artový hit. Hamleta používá jako vějičku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jak úzce souvisela smrt syna Williama Shakespeara se vznikem dramatikovy slavné hry Hamlet? Tato otázka stojí v základu nového snímku Hamnet, který podle stejnojmenného románu současné autorky Maggie O’Farrell natočila oscarová režisérka Chloé Zhao. Drama o ztrátě, zármutku a umění jako formě terapie od čtvrtka promítají kina. Bylo volně inspirováno skutečností, otázkou však zůstává, nakolik má nosné téma.

Bezpochyby je v pořádku klást si otázky, když uvažujeme o hře, která právě množstvím otázek tak proslula. Je pravda, že Shakespeare měl syna Hamneta, který v 11 letech zemřel. Že jména Hamnet a Hamlet byla v tehdejší Anglii zaměnitelná. A že Hamleta nejspíš vytvořil krátce po synově smrti.

Pak už se ale nabízí samé pochyby, proč na základě těchto faktů vznikl melodramatický příběh o čistých citech, který vlivnou hru otevřenou interpretacím redukuje na způsob, jak se vypořádat s vlastními démony.

Hamnet vypráví o seznámení mladého Shakespeara s o něco starší Agnes, dívkou známou svou divokou povahou, tím, že se ráda potuluje v lesích a že její láska k dravým ptákům či bylinným směsím má podezřele blízko k čarodějnictví. K nelibosti obou rodin se intenzivní vztah mění v manželství. To je však od počátku poznamenáno faktem, že William Shakespeare nehodlá jít ve stopách přísného otce a živit se řemeslem. Vzdělaný mladík, který dosud učil místní venkovské děti latině, touží prorazit na divadle. A to se dá jen v Londýně.

Milující, leč často chybějící otec je pro ženu a tři děti tak trochu duchem. Když propukne mor, nákaza se nevyhne ani jejich domu. A tehdy se v přízraky na pomezí života a smrti mění i obě Shakespearova dvojčata. Po tragickém úmrtí se propast mezi Williamem a Agnes ještě prohlubuje.

Hamnet je pozoruhodně nasnímaný film, jenž určitě nechce být jen životopisem slavného dramatika. Nestojí na ději a historických faktech, spíše na čistém zachycení citů. Dění sleduje povětšinou ženskou optikou Agnes, která je s dětmi tak trochu jako ve vězení už předtím, než dojde k tragédii.

Jessie Buckley i Paul Mescal v titulních rolích umí být přesvědčiví, mají komplikovaný vztah, z něhož nikdy nevymizela láska, přestože v něm existuje mnoho reálných i metaforických puklin.

Stále se však nabízí pochybnost, proč podobný příběh vyprávět právě na základě Shakespearových osudů a jeho díla. Ve třetím dějství hry Hamlet – když promlouvá k hercům – kritizuje divadlo, které přepadá do „uragánů vášně“ bez uměřenosti. Ale zároveň hned dodává, že držet se při zdi také není dobře. Je třeba hrát s citem.

Film Chloé Zhao jako by se po většinu stopáže pokoušel tyto póly vybalancovat. Často úspěšně, jakožto vykreslení hlubokého zármutku film obstojí, byť lze pochybovat nad některými estetickými volbami. Třeba když se dítě postižené horečkou ocitá v jakémsi snovém mezisvětí. Hranice mezi snahou o vykreslení intenzivních citů a jistou bezpečnou efektností se v tu chvíli poněkud bortí.

Je snadné nechat se filmovými obrazy omámit a pohltit, snímek navíc připomíná, že podobně pohlcující, imerzivní moc mívalo divadlo. Že umění mohlo pomoci truchlícím překonat zničující chmury v jejich nitru.

Nakolik je však Hamnet přesvědčivý, natolik je i neobjevný. Co asi autorky filmu i románové předlohy přimělo použít k tomuto citovému drobnopisu právě Hamleta? Hamlet je hra postavená na neustálém znejisťování diváka. I samotné „uměřené“ a přirozené divadlo, o němž tu už byla řeč, používá spíše jako rafinovanou fintu, kterak prolnout realitu s fikcí a dobrat se spravedlnosti. Je to drama o světě převráceném vzhůru nohama, kde se neustále tematizuje, kdo a proč propadl šílenství, kdo na koho co jen hraje.

Snímek však hru Hamlet používá spíše jako určitou vějičku, jak vyprávět o něčem úplně jiném. Skoro by se chtělo říci, že podobný univerzální příběh o zármutku a umění jako cestě z něho ven by uspěl obtížněji, kdyby se týkal anonymních či fiktivních hrdinů.

Chloé Zhao se vždy zajímala o outsidery. A také William s Agnes v její novince představují spíše hrdiny na okraji. Shakespeare lže o svém působení v Londýně, kde zjevně tře bídu s nouzí, rozhodně nesledujeme zrod slavného dramatika. Ale zároveň je Hamnet poměrně bezpečně vystavěný artový hit, který dovede omámit publikum různého naturelu.

Podobně zafungovala už oscarová Země nomádů z roku 2020. Chloé Zhao v ní sledovala několik kočovných Američanů, kteří po finanční krizi brali námezdní práce a pobývali doslova i přeneseně na okraji společnosti. Snímek sice místy působil až dokumentaristicky přesvědčivě, celek ale přecházel až do romantizované vize chudobného života, na jakých dnes stojí značná část americké nezávislé kinematografie.

Režisérka i ve své novince zaujme čistě formálně. Umí pracovat s přirozeným světlem a najít tlumený tón, jak vyprávět o drásavých vzplanutích citů bez přílišného křiku. I tak se při sledování Hamneta opět vkrádá podezření, že jde o jakýsi redukovaný tvar, že něco chybí.

V Zemi nomádů autorka osekala kritické vykreslení Ameriky, mimo jiné pracovních podmínek ve společnostech jako Amazonu, jež předloha ukázala o dost nemilosrdněji. Tentokrát je možná pochybná už volba předlohy. Jistě si lze u Hamneta vkusně pobrečet. Ale u Hamleta by to bylo dost málo.