Článek
Malířku Annu Zemánkovou, která žila v letech 1908 až 1986, přibližuje nová výstava Gočárovy galerie v Pardubicích. Přehlídka nazvaná Plody s chutí bramborových šišek začala minulý měsíc, potrvá do 28. září.
„Jedná se o nejambicióznější projekt od otevření Gočárovy galerie, procházející napříč všemi patry Automatických mlýnů,“ zdůrazňuje mluvčí galerie Nikola Kopecká. Podle ní jde také o dosud největší výstavu Zemánkové v Česku.
Autorka je přitom známá i za hranicemi, její díla se dvakrát dostala na Benátské bienále, do sbírek je zakoupilo Centre Pompidou, měla velkou přehlídku ve švýcarském Lausanne a například loni se její práce dostaly do pařížského výstavního pavilonu Grand Palais.
V Gočárově galerii jich lidé uvidí kolem tří stovek. Podle kurátorky Natálie Drtinové bývá dnes tvorba Zemánkové vnímána jako originální příspěvek modernímu umění. „Širší pozornost si však získávala postupně a trvalo několik desetiletí, než na ni odborná i laická veřejnost začala výrazněji reagovat,“ upozorňuje Drtinová, která je správkyní výtvarné pozůstalosti Zemánkové.
Anna Zemánková mimo jiné patřila mezi obdivovatele švýcarského spisovatele a popularizátora teorií o mimozemských vlivech Ericha von Dänikena. V době, kdy začala malovat, četla jeho knihy. Spisovatel byl nejznámější na přelomu 60. a 70. let, tehdy vydal publikace jako Vzpomínky na budoucnost. V nich tvrdil, že starověké civilizace mohly být ovlivněny návštěvami mimozemských bytostí.
„Zemánková Dänikena milovala. Některé interpretace její tvorby proto zmiňují, že se v ní květinové motivy mohou proměňovat v jakási vesmírná tělesa, ona je spíš vnímala jako květiny,“ poznamenává Drtinová.
Některé autorčiny práce se dochovaly z doby, kdy jí bylo 18 let, jsou ale jiné než ty pozdější. Z pragmatických důvodů se Zemánková vyučila dentistkou a měla vlastní ordinaci. Potom byla ženou v domácnosti a vychovala čtyři děti. Ty ale postupně začaly odcházet a budovaly si vlastní domovy.
„Její synové chtěli, aby se zabavila, dali jí papíry a pomůcky, pastelky nebo tempery. Ona se tomu začala intenzivně věnovat a už ji to nikdy nepustilo. Začínala temperami, ale ty práce už vůbec nepřipomínaly krajinky, jaké kreslila dříve jako dívka,“ přibližuje kurátorka.
Postupem let Zemánková měnila postup práce i velikost svých děl, začínala u rozměrných obrazů a postupně je zmenšovala až na velikost známky. Od 70. let se věnovala zejména technice vystřihování z papíru, později také práci se saténem. Tyto materiály využívala při tvorbě koláží, které často působí z dálky dojmem textilních struktur. Zblízka je však patrné, že jde o jemně vrstvené papírové a saténové kompozice, které by mohly evokovat i návrhy látek či šatů.
Posléze své obrazy perforovala a vyšívala. „Jedné části výstavy pracovně říkáme šperkovnice, tam se objevují její nejkomplexnější práce. Postupně začíná využívat textilní prvky, jako je nit, výšivka, háčkování či různé aplikace, které se stávají dominantou děl. Základem je přitom papír, často vrstva papíru nalepená na papíru. Některé části jsou ještě podkreslené akrylem, pastelem nebo propiskou a doplněné o ručně přišívané korálky či lepené detaily,“ dodává Natálie Drtinová.
Podle ní měla autorka také smysl pro humor. Na jedno dílo například použila žlutou síťku na citrony.
U příležitosti výstavy nakladatelství Kant chystá dvoudílnou monografii, která vyjde česky i anglicky a přinese nové odborné texty českých i zahraničních autorů.
Zemánková bývá řazena mezi představitele art brut, což je označení pro umělecká díla vytvářená různě společensky marginalizovanými lidmi, osobnostmi s duševní poruchou nebo obecně pro umění v syrovém stavu nepřikrášleném akademickým vzděláním. Současná výstava se však odklání od vnímání autorky v tomto duchu. Tvorbu Zemánkové zasazují pořadatelé do širších souvislostí a propojují ji s pracemi dalších umělců, od již nežijícího Karla Malicha po současnici Barboru Lungovou.
