Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Od Němé barikády napsané Janem Drdou v roce 1946 se česká válečná próza posunula směrem k velkým emocím, odkrývání dávných rodinných tajemství a neštěstí způsobenému takzvanými velkými dějinami. „Čím dál více pozornosti se soustředí na kruté, traumatické zážitky především ženských postav, které musejí nést tíhu ‚mužských‘ politických rozhodnutí,“ říká v rozhovoru literární historička Alena Šidáková Fialová z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.
V těchto dnech vychází očekávaný román Úlice Jakuby Katalpy, válce se ve svých prózách věnovali či věnují také Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Scarlett Wilková nebo Štěpán Javůrek. Dá se hovořit o nové vlně válečné literatury? Nebo psaní o ní nikdy nezmizelo?
Psaní o ní nikdy nezmizelo, spíš se proměňovaly její podoby. V období socialismu ji ovlivňoval ideologický výklad dějin: V něm se zdůrazňoval komunistický odboj a protiněmecké postoje pracující třídy, víra v Sovětský svaz a jeho hrdinství, která spojovala protinacistický odpor s komunistickým přesvědčením. S tímto pojetím se pak literatura dlouho vyrovnávala a různě se vůči němu vymezovala.
V současnosti ji zase více formuje komerční hledisko, tedy zájem autorů i nakladatelů, aby literatura byla čtenářsky atraktivní a dobře se prodávala. A do toho průběžně vstupuje touha autorů vydobýt si ostruhy jako spisovatel a zaujmout čtenáře, ať už tím, co znají a vyžadují, nebo něčím originálním a dosud nezpracovaným.
V literatuře se ustálilo rozdělení na první a druhou vlnu válečných textů. První přišla těsně po válce, druhá v šedesátých letech. Máme teď co do činění s vlnou třetí?
Nezapomeňme, že spousta výrazných literárních děl vyšla také v období normalizace, jako třeba prózy Oty Pavla, známé i z filmového zpracování (Smrt krásných srnců, Zlatí úhoři), leckdo si vzpomene na seriál Vlak dětství a naděje, natočený podle románů Věry Sládkové. Válečné dětství a dospívání byly také tématem děl zakázaných autorů, jako byl Pavel Kohout, Ota Filip, Ivan Klíma a mnozí další.
V současné, tedy polistopadové literatuře vidíme nárůst válečné literatury od začátku nového tisíciletí – popularitu si získala třeba Květa Legátová, jejíž novelu Jozova Hanule proslavil film Ondřeje Trojana nazvaný Želary, či Alois Nebel Jaroslava Rudiše. O válce, respektive protektorátu, i v této době psal Josef Škvorecký či Arnošt Lustig.
Populární byl také román Jana Nováka Zatím dobrý o bratrech Mašínech s odbojářským příběhem jejich otce, faktografický román Jiřího Šulce o heydrichiádě nazvaný Dva proti říši nebo Peníze od Hitlera Radky Denemarkové, tematizující odsun Němců a možnost odpuštění dávných vin. Ten už částečně předznamenal proměnu próz s tématem války tak, jak ji můžeme sledovat v posledních deseti nebo 15 letech: Čím dál více pozornosti se soustředí na kruté, traumatické zážitky především ženských postav, které musejí nést tíhu „mužských“ politických rozhodnutí.
Můžeme ještě připomenout starší české knihy, které reflektovaly válku? Třeba Drdovu Němou barikádu z roku 1945?
Jan Drda interpretoval válku jako odboj obyčejných českých lidí stmelených nenávistí k nacistům. Skromnému hrdinství českého národa pak dodalo patos filmové zpracování Otakara Vávry z roku 1949. V šedesátých letech se to ale změnilo. Hrabalovy Ostře sledované vlaky už ukazují postavu, která sice také učiní hrdinský čin, ale její jednání je určované „nižšími“ motivacemi, sexuálními prožitky, zkrátka tím, co mladý kluk prožívá bez ohledu na válku.
Podobné pojetí můžeme vidět i u Zbabělců Josefa Škvoreckého, kteří v roce 1958 vyvolali pozdvižení a zásadní odmítnutí románu – tedy odmítnutí oficiálními kruhy a naopak nadšené přijetí čtenářů znavených patetickými budovatelskými díly.
Literární historička Alena Šidáková Fialová.
Co bylo specifické pro tu takzvanou druhou vlnu válečné prózy ze šedesátých let?
K té takzvané druhé vlně šedesátých let patří ještě jedna zásadní věc: Tematika holokaustu, kterou dříve režim nevítal. Hrdiny přece měli být čeští dělníci a komunisté, kteří záškodnicky bojují proti okupantům, či sovětští osvoboditelé, a ne Židé, často významní „kapitalisté“, odvážení a vraždění za tichého mlčení – anebo dokonce přitakání – pasivní většiny. Prózy Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga, Ladislava Fukse a dalších najednou přinesly silné, i když rozsahem spíše kratší prózy zaměřené na prožívání postav, které se musejí vyrovnat se ztrátou svých jistot a hrozbou smrti, s postupnou proměnou své osobnosti a nelidskostí okolního světa.
A co tematizuje současná válečná próza?
Typ tvorby, který v posledních letech představuje třeba právě Kateřina Tučková, sází naopak na velké příběhy plné emocí, které zahrnují delší časový úsek – trauma válečné tu často přechází v trauma křivd komunistického režimu. Hrdinkami bývají mnohem častěji ženy, které pátrají po dávném rodinném tajemství, neštěstí způsobeném „velkými“ dějinami. A samozřejmě se také mění autorská optika: zatímco v 60. letech spisovatelé zachycovali dobu svého dětství a mládí, nyní se musejí spolehnout na historické prameny a rozhovory s pamětníky.
Zmiňujete Kateřinu Tučkovou. Málokterý román rezonuje tak jako její Vyhnání Gerty Schnirch. Čím to je? Tematizuje snad nové téma – odsun Němců?
Odsun Němců nebylo v české literatuře nové téma, viz Körnerova Adelheid či Durychova Boží duha, díla vydaná již v 60. letech. Tučková ale tématu dodala jinou podobu: Napsala rozsáhlý román, který si nehraje s náznaky a symboly, ale zcela explicitně popisuje násilí a krutosti páchané na bezmocné a trpící hrdince. Vyvolává emoce, šok a zděšení a je napsaný tak, aby se dobře četl, takže přitáhl i ty čtenáře, které toto téma dříve nezajímalo. Nicméně ještě větší popularitu si získaly další romány Kateřiny Tučkové, Žítkovské bohyně a Bílá Voda, které vyvolávají podobné emoce, ale jejich hrdinky už nejsou pouze pasivně trpící ženy a jejich osudy nejsou tak jednostrunné.
Sudetské jizvy
Jak moc se vlastně současná válečná tvorba snaží najít něco, co jsme ještě historicky nezmapovali?
Každé literární dílo se snaží přijít s něčím novým. Ta umělecky ambicióznější sázejí více na literární styl, na originální jazyk, formu, pojetí vypravěče, psychologii postav a podobně. Mainstreamové populární romány jsou psány jednoduše, proto častěji hledají specifický prostor, národnostní či sociální vrstvu, které se ještě nevěnovala pozornost: Úspěch proto mají tajemné ženy z Kopanic, jeptišky z pohraničí, zneužívaná brněnská Němka, havířská žena z Karvinska. A zase: Hlavně ženy, v jejichž příbězích se přirozeně objevují děti, muži a láska a také dávná rodinná traumata, která současné postavy, tedy potomci žen, které válku prožily, pomalu rozplétají.
Také se čím dál více próz vydává do prostoru Sudet. Snažíme se tu najít kořeny místních traumat? Nebo jde o lákavou, líbivou lokalitu?
Sudety bych určitě nenazvala líbivou lokalitou: Jako literární prostor jsou představeny v temných barvách, jako místo spíše nehostinné, chladné, kruté, v němž stále přežívá duch dávného násilí. Jsou ale také místem dávných, dosud skrytých tajemství a příběhů, na nichž lze následně prózu vystavět.
Když máte vymyslet příběh nešťastné lásky či složitých rodinných vztahů, je snazší sáhnout do prostoru, kde se problémy přímo nabízejí: národnostně smíšená manželství, rodiny roztržené odsunem, děti odtržené od rodičů, milenci rozdělení válkou, násilí a nechtěná těhotenství a podobně.
Nejčtenější romány současných autorek se odehrávají v pozapomenutých, odlehlých regionech, jimž výrazný příběh a úspěch knihy následně přinesly velkou popularitu: Nejviditelnější to je u Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové nebo u karvinského Šikmého kostela Karin Lednické. Zakotvení v konkrétním místě dává dílu zdání autenticity, pravdivosti, nabízí možnost natočit dějiny a poznat je zase z jiného úhlu – a také je něčím, co dotyčnou prózu odliší od jiných děl.
Mluvíte o příbězích zasazených do prostoru, kde se příběhy přímo nabízejí. Není to pak kalkul? Důvod, proč pak můžeme zažívat inflaci „válečné literatury“? Nebo je takové psaní zcela legitimní?
Nechci určovat, nakolik je to čirý kalkul, tedy zda autoři píší podobné knihy s vědomím, že tento typ próz má u čtenářů úspěch, a nakolik sami cítí potřebu vyrovnat se s traumaty, která k této zemi a její historii patří. Možná šlo o marketingovou strategii, ale i tak nelze mainstreamovým autorkám upřít, že se díky jejich populárním knihám otevřely širší diskuze a zájem o minulost, o příběhy konkrétních regionů a jejich obyvatel. Jejich další aktivity můžou mít i společenský rozměr, jak to vidíme třeba u Karin Lednické: Podílejí se na obnově zapomenutých míst, dávají hlas pamětníkům a otevírají – a snad i čistí – staré rány.
Které současné tituly podle vás o válce vyprávějí originálně nebo nově?
Naposledy mě oslovil románový debut Eliho Beneše nazvaný Nepatrná ztráta osamělosti, loni oceněný Magnesií Literou. Vypráví příběh židovského mladíka, který se právě vrátil do Prahy z koncentračního tábora a snaží se vybudovat nový život. Vzpomínky na válečné prožitky a tíha prožitých traumat mu to však dost komplikují, naději střídají deprese, které utápí v alkoholu a rychlých vztazích. Beneš podává dobové události bez patosu a zároveň uvěřitelně, civilní líčení poválečné Prahy zdařile mísí s expresivními pasážemi z koncentráku. Nepoužívá mainstreamová vztahová a rodinná schémata a má dobře propracovanou psychologii hlavní postavy, která není jen pasivní obětí dějin.
Originálním literárním stylem čtenáře i kritiky zaujal poslední román Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta, v němž se prolínají dějinné momenty a národní traumata posledních 150 let, a to na prostoru bývalé habsburské říše alias dnešní střední Evropy. Jak je už u Jaroslava Rudiše zvykem, spojovacím prvkem příběhů je cesta vlakem. Z prózy s tématem Sudet a česko-německého soužití bych ráda vyzdvihla Rozpůlený dům Alice Horáčkové, v němž sledujeme komplikované osudy česko-německé krkonošské rodiny od počátku 20. století.
A naopak, jak moc zůstává současná válečná próza prostě pohodlná? V ověřeném, čtenářsky lákavém prostředí?
To záleží na ambicích toho kterého autora či autorky. Zda chce podat komplikovanější výpověď o minulém světě, v němž ale koření současné problémy společnosti či konkrétní rodiny, anebo bude jen replikovat osvědčená schémata, rozmělňovat téma a ždímat emoce podle osvědčeného vzoru, který do literatury vnesly úspěšné mainstreamové spisovatelky. V současné české literatuře máme příklady obojího, ovšem je pravda, že množství schematických, černobílých příběhů, které používají jako osvědčeného „pohonu“ děje válku a komunismus, v posledních letech výrazně přibylo.
Narážím na to, že se z tématu války mohla stát komodita. Viz zahraniční tituly opakující očividný recept už v názvech: Osvětimská knihovnice, Tatér z Osvětimi, Švadlena z Dachau a podobně.
Ano, z tohoto typu literatury se už pomalu stává svébytný populární žánr generující nijak originální díla. Tedy romány psané tak, aby čtenářům přinesly trochu poučení, trochu strachu a napětí, trochu slz, dojetí i úlevy, že žijeme jindy a jinak – a samozřejmě i nějakou tu trochu peněz svým tvůrcům. Ale proč ne, tak to v populární literatuře chodí od nepaměti. Problém je, když čtenáři taková díla považují za to nejlepší, co v současné literatuře vzniká.
V zahraničí už se kritika tematické inflace války otevřela. Jak je to u nás?
Chtěla bych zdůraznit, že u nás nejde ani tak o inflaci tématu války, jako spíše celku soudobých dějin, které máme v jednom „balíčku“ s komunistickými zvěrstvy, případně i s traumatem Mnichova nebo tragikou normalizace. Zatímco jinde těží emoce především z holokaustu, středoevropský region má nedořešených traumat bohužel velkou zásobu. Už tím se nám to tematicky trochu „naředí“, válka nebývá hlavním tématem, ale spíše jednou z okolností, jedním zastavením v příběhu postav. Kritická reflexe se tak netýká tolik vlastního tématu, jako spíše jeho zpracování. Tedy generování podobných příběhů za účelem komerčního zisku a spisovatelského uznání, někdy i za pomoci eticky problematického vytěžování reálných osob a příběhů.
