Jak se Charli XCX vymanila z pasti slávy. Už nejsem zlobivá holka, zpívá

O slávu usilovala britská zpěvačka Charli XCX celý život. Během uplynulých dvou dekád vystřídala nespočet poloh, od teenagerského popu přes rádiový synth pop až po spolupráci s uznávanými osobnostmi experimentální klubové scény. I když mnohokrát bodovala v mezinárodních žebříčcích, dlouho se zdálo, že se jí osud celosvětové celebrity s největší pravděpodobností vyhne.

Bombastický úspěch nakonec přišel s předloňským albem Brat, které se na několik měsíců stalo nepominutelným kulturním fenoménem – tracky z něj hrály ve všech rádiích, jedovatě zelený obal pronikl například i do volební kampaně tehdejší americké kandidátky na prezidentku Kamaly Harrisovou a celý internet byl posedlý duchem takzvaného brat summer, spratkovského léta, jak se této vlně začalo říkat. Deska nakonec vynesla Charli XCX tři ceny Grammy, nekonečné rotace úryvků písní na sociálních sítích, vytouženou nehynoucí pozornost médií a vyčerpávající celosvětové turné.

Teď třiatřicetiletá zpěvačka vydala nové album Music, Fashion, Film, na němž dělá úkrok stranou. Opulentní syntezátory mění za zkreslené kytary a zdá se, jako by ze záře reflektoru mainstreamu chtěla utéct. Bližší pohled ale ukazuje, že jde o útěk jen zdánlivý: Charli XCX celou kariéru střídá žánry a image, aniž by kdy opustila pozici generačního skladatelského a textařského talentu.

Brat zhusta čerpal z estetiky hyperpopu, internetového mikrožánru, který se etabloval koncem minulé dekády. Kořeny tohoto zvuku sahají do první poloviny desátých let, kdy producenti okolo vydavatelství PC Music – například A. G. Cook nebo již nežijící Sophie – začali chrlit na internetová fóra hyperenergické taneční tracky. Čerpali z britské raveové tradice i specifických podžánrů od happy hardcore po veselý žvýkačkový pop. Výsledný pastiš zabalili do masivního zvuku syntezátorů a doprovodili ho texty plnými zmínek o konzumerismu, u nichž nebylo poznat, co je míněné vážně a co ironicky.

Hyperpop komentoval střední proud z experimentálních pozic. A byť se postupně dostával do mainstreamu, naplno do něj vplul až s deskou Brat plnou chaotické energie a nesmlouvavých zvuků. Charli XCX přitom nebyla nováčkem, který si žánr vypůjčil – s Cookem se seznámila v roce 2016 a společně založili experimentální label Vroom Vroom Recordings. Od té doby je Cook, spolu s dalšími lidmi z okruhu PC Music, podepsaný pod každou její nahrávkou.

Brat vzal syrovost a přiznanou umělost hyperpopu, spojil ji s estetikou klubové scény i texty o úzkosti, závisti, mateřství a stárnutí uvnitř showbyznysu. Výsledek prodala Charli XCX jako komplexní životní styl: hlasitý, nedbalý, sebeironický. Brat sama popsala jako ženu, která „je trochu nepořádná, ráda se baví a možná občas říká hlouposti, je upřímná, neomalená a trochu výbušná“.

Nové album Music, Fashion, Film představuje vědomý protipól hyperpopové slasti, sám producentský tým ho označuje za „anti-brat“. Místo klubových beatů a limetkově zelené nabízí zkreslené kytary, ploché elektronické bicí a temnější, introspektivní zvuk. Místo kolektivního večírku nahlíží dovnitř mechaniky slávy, kterou si Charli XCX díky předešlému projektu vybudovala.

Deska vznikala v pařížském studiu Rue Boyer během deseti dní, kdy město hostilo týden módy Fashion Week. Rozhodnutí nahrát album o módě a celebritní kultuře uprostřed módního kolotoče vysvětlují Charli i její dvorní producent Cook jako umělecké gesto s odkazem na takzvané metodické herectví, kdy herec propůjčuje vlastní osobní emoční zkušenost postavě, kterou má ztvárnit.

K novým písním se zpěvačka dostala přes film. Koncem roku 2025 jí režisérka Emerald Fennell nabídla, zda nechce napsat song pro novou adaptaci románu Emily Brontë Na větrné hůrce.

Ke snímku, který česká kina uvedla pod názvem Bouřlivé výšiny, nakonec Charli XCX vytvořila celý soundtrack ve spolupráci s Johnem Calem a Sky Ferreirou. Začátkem letošního roku ho vydala jako samostatnou desku.

Právě tato práce ji podle vlastních slov znovu nakopla poté, co po turné k Brat přitom vážně uvažovala o ukončení hudební kariéry. Vyhoření z neutuchající slávy mezitím přetavila do filmu The Moment, ve kterém satiricky zpracovává svou pozici na vrcholu šílenství brat summer – jedná se o takzvaný mockument, tedy vymyšlený příběh tvářící se jako skutečný. Charli XCX hraje popovou hvězdu připravující se na své první velké turné.

Nejvýmluvnějším gestem nového alba je jeho obal, který odkazuje k jejímu koketování s jinými uměleckými formami. Namísto Charli XCX na něm stojí trojice mužů: hudebník John Cale, návrhář Marc Jacobs a režisér Martin Scorsese. S prvním zpěvačka spolupracovala na soundtracku k Bouřlivým výšinám, Jacobs ji jako první obsadil do velké módní kampaně, se Scorsesem podle svých slov často vede rozhovory o kinematografii.

Nepřítomnost samotné autorky na obalu lze číst jako tezi alba, otázku, kdo je Charli XCX, když ji oddělíme od produktů, které vytváří. Podobně programově působí absence hitů v tradičním slova smyslu – například první singl Rock Music se v americké hitparádě Billboard Hot 100 objevil jen na 86. místě a hned zase zmizel.

Už tento singl jasně definuje, jakým směrem se Charli XCX vydala. Zpěvačka zde deklaruje, že „taneční parket umřel“, a vyzývá ke skoku do neznáma. „Seskoč z pódia / doufám, že tě dneska chytí / ale i kdyby ne, tak je to v pohodě,“ vzkazuje. Komentuje tak své žánrové chameleonství a zároveň vybízí fanoušky, aby její bezmeznou kreativitu přijali.

Po vydání písně internet zaplavily sáhodlouhé debaty o tom, že se britská hvězda ohledně smrti tanečního parketu mýlí, většině diskutérů ale unikla hlavní pointa. Charli XCX nikdy nebyla tvůrkyní, která by trendy vytěžovala. Ke zdrojovému materiálu vždy přistupuje s úctou a pochopením. Když mluví o smrti tanečního parketu, netvrdí, že klubová hudba není zajímavá. Jde jí o ironický odstup od své předchozí tvorby a především se sama sobě snaží odpovědět na otázku, jak má znít její hudba po fenomenálním úspěchu předchozí nahrávky, aniž by sama sebe vykrádala.

V podobném duchu se nesou i další dva singly. Melancholický SS26 se noří do sebeobhajoby celebrit, návykový Wink Wink zase flirtuje s francouzskou módní vlnou z nultých let zvanou indie sleaze. V textech Charli XCX obhajuje svůj status a slibuje, že už opravdu bude slušná, hodná holka.

Hned videoklip k Wink Wink přitom text sebeironicky podrývá. Zpěvačka v něm využívá snad všechny tropy hypersexualizovaných popových videí, s poťouchlým pohledem do kamery si stříká do pusy šlehačku a zpívá: „Je to tak / Budu upřímná / Už nejsem zlobivá holka / To ti slibuju“.

Ironická hra s vlastním obrazem, tolik zřejmá ze všech klipů, je hlavní tematickou linkou desky. Charli XCX se na Music, Fashion, Film ptá, jak dobře může člověk poznat sám sebe, natožpak druhého člověka.

Skladba Card Declined pracuje s myšlenkou, že člověk si osobnost i vlastní příběh nakupuje prostřednictvím luxusního zboží. Sebekomodifikaci, tedy proměňování vlastního vzhledu či dovedností v produkty, je tu bez moralizování popsána jako běžný způsob existence.

Magic Metal Montana zpěvačka pojala jako milostný dopis producentovi A. G. Cookovi, v tracku Persona se staví do role přítelkyně, která mluví, aniž by cokoliv řekla. Řezavé kytary dokreslující obraz nestabilní identity místy připomenou kapelu The Strokes, jindy jejich řinčení nese ozvěny žánrů z 90. let jako grunge, emo, shoegaze nebo garážového rocku.

Novinka se nikdy úplně nezbavuje producentských postupů hyperpopu, pod syrovým zvukem tu a tam probublávají chemické syntezátory, výsledek je ale překvapivě sevřený. Nahrávku táhnou dopředu silné melodie a pro Charli XCX tolik typická melancholie.

Nejotevřenější polohu novinka nabízí tam, kde se dotýká svých nejistot. Píseň Camera tematizuje úzkost z toho, jestli není hloupost obětovat kariéru ve prospěch herectví, na I’m Afraid se umělkyně ke svým pochybnostem vrací ještě osobněji. V burácivém, disonantním tracku mluví o nejistotě z role manželky a ptá se sama sebe, jestli motivací k umělecké otevřenosti není nakonec jen výmluva pro sobecké chování.

Ochota tematizovat rozpory vlastní osobnosti – ego vedle sebenenávisti, agresi vedle lítosti – je to, co z desky dělá jednu z nejsilnějších nahrávek její kariéry.

Není to poprvé, co Charli XCX udělala žánrový úkrok, podobné manévry provádí opakovaně celou kariéru. Než přišel hyperpop, byla dívkou z éry serveru MySpace a teenagerského popu, pak na chvíli tváří rádiového mainstreamu. Psala hity pro jiné hvězdy středního proudu, aby záhy začala spolupracovat s producenty, kteří redefinovali zvuk experimentální klubové hudby. Po Brat natočila gotický soundtrack k Bouřlivým výšinám a teď tedy album inspirované kytarovým rockem 90. let. Eklektičnost je její hlavní pracovní metoda, opakovaně se zbavuje publika, které si právě získala, aby se vzápětí zkusila stát někým jiným.

Stylová všežravost drží desku pohromadě. Odkazy na kytarovou hudbu minulých dekád fungují jako výrazová paleta, ze které Charli XCX organicky skládá osobní, syrovou a v mnoha momentech dojemnou nahrávku. Žánrové postupy splétá se stejným umem, se kterým v textech propojuje role manželky, hvězdy, přítelkyně a vyčerpané tvůrkyně.

Čím osobnější témata otevírá, tím přesvědčivěji zní. Ochotu nechat vedle sebe stát ego a sebenenávist, aroganci i lítost, aniž by jedno omlouvala druhým, projevila už na Brat, tady ještě nabývá na intimitě a odvaze. Pokud bylo Brat nejúspěšnější deskou její kariéry, je Music, Fashion, Film tou nejupřímnější a dost možná nejlepší.