Recenze: Cina a Tomicová hrají v milém filmu o tom, že být gay je normální

Pětapadesátiletá vdova Zdena sice pracuje jako pošťačka, takže je její náplní setkávat se s lidmi, v běžném životě se jich však spíše straní. Zůstává v samotě svého rozpadajícího bytu jen ve společnosti televize. Ze zaběhnutých kolejí ji vyvede až návštěva syna Lukáše, který žije ve Francii a přijíždí po dlouhé době, aby se naposledy setkal s umírající babičkou. A zároveň hrdina českého snímku Chica Checa přináší matce jedno obří překvapení.

Režisér a scenárista Šimon Holý ve svém čtvrtém filmu, který měl premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu a od čtvrtka jej promítají kina, tematizuje coming out. Když Lukáš v podání Jana Ciny oznámí matce hrané Pavlou Tomicovou, že nepracuje v bance, ale jako drag queen a že jeho spolubydlící René není tak úplně spolubydlící, musí to Zdena napřed zpracovat.

Netrvá jí to příliš dlouho. Nejen proto, že dlouho odkládaná debata vznikne trochu náhodou, když Lukáš navrhne, že by babičce splnil jedno z jejích velkých přání vidět naživo Helenu Vondráčkovou trochu neobvyklou formou – svou performancí. Ale prostě proto, že osamělá žena záhy pochopí, jaké hodnoty jsou opravdu důležité.

Šimon Holý natočil upřímný, pozitivní film o tom, že být gay je normální. Chápe to nejen hrdinova matka, ale postupně to přijme i venkovské okolí. Je kolem toho trochu nejistého přešlapování, pár nevhodných, avšak nijak zle míněných slov. Snímek nakonec vypráví především o důležitosti rodiny.

Bohužel to je poněkud málo. Chica Checa cílí na běžné, starší publikum, nechce oslovovat to festivalové, ale spíše televizní. Vše je tu přehledné, většina situací navozuje atmosféru pochopení. Byť má hrdina pro leckoho lehce výstřední zaměstnání, samotného prostředí drag show si tu užijeme naprosté minimum. Tvůrce spoléhá na to, že fenomén zvaný travesty je u nás známý už dlouho a chodí na něj i dost konzervativní publikum.

Výsledkem je jakýsi vlídný a zároveň kapku bezzubý simulátor coming outu. Děje je tu spíše na televizní hodinku než na celovečerní stopáž a především se snímek ocitá mezi rozevřenými nůžkami.

Divákům zvyklým na komplexnější gay dramata může připadat až příliš jednoduchý a přímočarý, jakkoli to byl záměr. A dají mu vůbec šanci rozezlení lidé bojující za ty „správné“ hodnoty – pohánění kolektivní internetovou nenávistí?

Holý dělá vše pro to, aby přinesl nějaký smířlivý hlas. Chtěl natočit zcela obyčejný film o obnovování rodinných pout a hledání štěstí, které jsme si kvůli vlastní zacyklenosti doposud odpírali.

Ale v tomto „žánru“ bude jeho film i tak získávat maximálně body za zásluhy. Nevytváří dostatečně živé venkovské prostředí, aby se stal oblíbeným lidovým titulem, většina scén se koncentruje na vztah Lukáše a Zdeny. Ale ten se od coming outu nijak zásadně nepromění.

Zároveň snímek nevytěží dost z jejich všednodenních konverzací. Pavla Tomicová hraje často v jakési poloze mezi nejistotou a radostí z toho, že přijala syna takového, jaký je. Zbytečně přehnaně. Většina situací působí až moc návodně, aby bylo opravdu zřejmé, co se hrdinům honí hlavou.

Chica Checa navazuje na to, co bývá českému filmu dlouhodobě vytýkáno: vlídné, smířlivé tóny. A dělá to zjevně cíleně. Jako by tvůrci chtěli tyto divácké vějičky využít na podporu tématu, které je v tuzemské kinematografii vyobrazováno málo a většinou zcela jinak. Nikoli radikálněji, artověji. Gayové tu dlouho byli jen karikatury.

Šimon Holý ze svého snímku vyřadil jakoukoli jízlivost, jakékoli podpásovky, ale také jakékoli napětí. Ze smířlivosti a pochopení chce udělat hlavní a jedinou estetickou volbu. Normalizovat to, co bylo výstředností, podivností, kuriozitou. Nicméně se ukazuje, že to v této podobě nestačí.

Snímek míří do kin krátce po jiném českém, neobvykle chápavém filmu. Mistryně Bohdana Karáska byla ve Varech uvedena mimo soutěž a navazuje na nezávislá americká dramata, pro něž se vžilo označení mumblecore. Karásek točí decentní, nekonfliktní příběhy lidí, kteří dlouze, přirozeně konverzují, mají empatii k druhému a místo potenciálních emočních či vztahových krizí se jejich společné spočívání upíná spíše k jakýmsi meziprostorům či drobným trhlinám.

Tohle trpělivé, subtilní našlapování mezi řádky a sázka na obyčejnost je opakem přístupu Šimona Holého, jenž velké a těžké téma otevírá až přehnaně bezpečným způsobem. Chica Checa má své hlavní sdělení „nalepené na čele“ a v průběhu k němu příliš nepřidá. Místo procesu jde o návod.

Pokud ten „návod“ opravdu zabere a snímek přispěje k umenšení napětí či nenávisti ve společnosti, pak jedině dobře. Svou neochotou vyvolávat jakékoli tenze ale toto dílo samo sebe uvězňuje v šedivém průměru.