Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a Tomáš Maca každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Možná, že si konec světa dovedeme představit lépe než dřív,“ řekla mi před nedávnem kulturní publicistka Táňa Zabloudilová. Odpovídala na otázku, proč se v popkultuře tak masově rozšířil žánr post-apo. Na televizních obrazovkách jej momentálně zastupuje druhá řada seriálu The Last of Us. Největší tragédií v něm teď ale není, že svět nebude jako dřív, ale že zemřela zásadní postava. Nemohu si pomoct. Mám pocit, že post-apokalypsa, žánr, který miluji od puberty, začíná být trochu nuda.
„Nejjistější cesta, že budete pochváleni za to, jak se vyznáte v aktuálním dění, je říct, že časy jsou zlé. Věřit, že svět není nenávratně ztracen, znamená vypadat neseriózně,“ uvažuje spisovatel Dorian Lyskey, který loni na jaře vydal knihu nazvanou Everything Must Go: The Stories We Tell About the End of The World. Pouští se v ní do kulturního rozboru apokalyptických vizí konce světa, od starověkých bájí až po druhou řadu televizní satiry The White Lotus.
Ano, i v ní se řeší zkáza. Harper (Aubrey Plaza) na balkoně s výhledem na sicilské moře vysvětluje kamarádce Daphne, že kvůli myšlenkám na apokalypsu špatně spí. „Mám pocit, že si užíváme, zatímco svět hoří,“ říká Harper se skleničkou aperolu v ruce.
Je konec světa blíž než dřív? Opravdu si ho umíme lépe představit? Lyskey hned v úvodu své knihy mluví o sobectví, při kterém si různé generace myslí, že jsou zkáze vůbec nejblíž. Zároveň připomíná, že svět je příliš nebezpečný a plný nečekaných zvratů, kvůli kterým není radno propadat samolibé spokojenosti. Umět si představit vlastní konec se může hodit. Historie apokalypsy nás učí nejen poznat, čeho se bojíme, ale také, na čem nám vlastně na světě doopravdy záleží.
I Lyskey ale poznamenává, že strach může být nebezpečný. Dokáže nás paralyzovat, nebo dokonce zaslepit. Ospravedlnit masové vraždění těch druhých. Nikdo nechce obhajovat životy bezduchých zombíků nebo mimozemšťanů. Ale stačí si za ně dosadit jakoukoli skupinu, kterou považujeme za méněcennou, a je zaděláno na problém.
Apokalypsa je obzvlášť nebezpečná, když nevinná popkulturní zábava začne dostávat temné politické pozadí. V čerstvé eseji Naomi Klein a Astry Taylor se píše o růstu takzvaného end times fascism (volně ho můžeme překládat jako fašismus konce), politického hnutí kolem prezidenta Trumpa, které pomocí apokalyptických vizí ospravedlňuje brutální vystupování vůči zbytku světa.
Nedávno se v médiích řešily prepperské avantýry boháčů ze Silicon Valley, kdy lidé jako Mark Zuckerberg skupovali pozemky na Novém Zélandu a v tichosti si tam budovali luxusní bunkry. Teď se v bunkr mění celé Spojené státy, které navíc pokukují po zdrojích surovin pro přežití třeba v Grónsku, tvrdí Klein a Taylor. Amerika je jako kapitán potápějící se lodi, který prohlašuje, že odteď je každý sám za sebe.
USA se noří zpět do svého oblíbeného druhu apokalypsy, tvrdí i Lyskey. Ten popisuje americkou apokalyptickou tradici jako tu biblickou, v níž se zkázou přijde i Mesiáš. Konec dobrý, všechno dobré. Ne nadarmo se občas o post-apu mluví jako o eskapistickém žánru. Všechno je najednou jednodušší.
Konec světa býval lepší
I já si pamatuji, že jsem jako kluk miloval svět ruin. V Lyskeyho kulturním rozdělení apokalypsy se přikláním spíš k britské škole, té sekulární, romantické. Konec světa tu není symbolem návratu do nebeského království, ale života v souladu s přírodou. Evokuje letní tábory, kdy jsme si na výpravách s kamarády vyprávěli post-apokalyptické verze Dračího doupěte, ve kterých neexistovaly domácí úkoly a člověk místo logaritmických rovnic řešil, jak z trosek aut vybudovat bezpečné útočiště pro svou tlupu přeživších.
Vůbec mě tehdy nenapadlo, že hlavním tématem post-apo seriálu v roce 2025 budou vztahy. Ty jsou v Last of Us na vrcholu hodnotového žebříčku. Lidé znovu nacházejí schopnost budovat miniaturní společenství, která ale neustále naráží na to, že svou existencí ohrožují další přeživší. Tvůrci nás staví před strašlivé dilema, zda zachránit nejbližšího člověka, ale zničit zbytek světa, nebo zachránit svět, který ale bez našeho bližního přestává mít smysl. Jako by to, čeho se v dnešním světě bojíme nejvíc, byla ztráta pospolitosti.
Moje dvanáctileté já jen těžko skrývá zklamání z toho, kam se žánr post-apo od dob klukovských výprav ve Šluknovském výběžku vyvinul. Už tu není ten omamný strach ze ztráty civilizačního pohodlí, ani dobrodružství, ani zvědavost z neznámého. „A co je mi po tom?“ říkáte si. Co když ale masivní vlna popkulturní post-apokalypsy poškozuje i něco důležitějšího? Třeba naději v to, že svět neskončí?
Last of Us nás sice nutí přemýšlet nad tím, za jakou cenu bojovat o své bližní, ale ani tento seriál neholduje optimismu. Konec světa začíná vypadat jako jediná jistota dnešní kultury, naši představivost už ale vůbec nevzrušuje. Na zkázu jsme si tak zvykli, že ztrácí efekt stejně jako antibiotika.
Vypadá to, že představivost seriálových tvůrců, spisovatelů, diváků i hráčů videoher potřebuje novou výzvu. Bude to znít šíleně, ale co třeba: Budoucnost, ve které nejen přežíváme, ale máme se lépe než dřív.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
