Čím dál raději hrajeme v malých městech, říká kapela Nauzea Orchestra

Před deseti lety zpívali country o stáří, teď na prahu padesátky vyřvávají refrény s energií žánru post-punk. Ústecká kapela Nauzea Orchestra nedávno vydala šestou studiovou desku nazvanou Ulož tmu. Podle hudebníků je agresivnější, sevřenější a jejich dosud nejangažovanější. Naživo ji představí mimo jiné 20. října v pražském klubu Bike Jesus nebo 26. listopadu v brněnské Alterně.

Novinka sestává z deseti písní, opět často ironických a sarkastických, což hudebníkům umožňuje přiblížit se závažným tématům bez patosu. Skladby mají tanečnější groovy a stejně jako ty z předešlé nahrávky Láska, vydané roku 2021, jsou v češtině.

„Angličtina dodávala našim skladbám westernový lesk. Němčina pak punkovou hravost. Čeština mi konečně dovoluje obkreslovat banální situace a příběhy ‚obyčejného života‘ slovními obraty a hříčkami, na které bych si v cizím jazyce netroufl,“ říká frontman Ondřej Švandrlík v rozhovoru pro Seznam Zprávy, kterého se zúčastnil také baskytarista Ivo Mikšovský.

Na nové desce Ulož tmu pracujete s temnější, angažovanější výpovědí. V jednom rozhovoru říkáte, že „angažovanost není prvoplánová, prostě to musí ven“. Co pro vás angažovanost v hudbě znamená? Co se ve vašem vnímání světa změnilo oproti předchozím deskám?

Ondřej: Moje vnímání světa se mění přirozeně s ním. To, kam se posledních pět let řítí, nelze nereflektovat. Nejde o naivní snahu ho zachránit, jde jen o to, nebýt slepý a hluchý.

Ivo: Ona v podstatě neexistuje neangažovaná umělecká výpověď. Když se ti obrazy, které kolem sebe vidíš, propisují do textů, otevíráš tím různá témata, ke kterým bys asi měl zaujmout určitý postoj. Trošku mi to připomíná realistické autory, ať už spisovatele, nebo výtvarníky, kteří se snažili zachytit svět kolem sebe bez idealizace. Už jen tím zobrazením skutečnosti pokládali otázky.

Album obsahuje hodně ironie a cynického humoru. Je to způsob, jak si udržet distanc od těžkých témat, nebo naopak jak se k nim dostat blíž?

Ondřej: Sarkasmus vnímám jako nástroj určitého nadhledu. Umožňuje pohyb na hraně patosu a klišé, aniž by se člověk musel svlékat. Některé výkřiky podtrhující tíživá témata dnešní doby by bez trochy ironie a sarkasmu mohly působit poněkud přihlouple. Je to tudíž způsob, i když možná srabácký, jak se k těmto tématům dostat blíž.

Deska je sevřenější, agresivnější, s postpunkovou energií a tanečnějšími groovy. Co vedlo k tomuto posunu od předchozího alba Láska?

Ondřej: I to může souviset s nynější nutností komentovat aktuální dění. I když se tyto reflexe objevují v textech spíše jen v podobě určitých akcentů, těžko se doprovází havajským stylem hry na ukulele. Taky to byla prostě chuť udělat zase něco dynamičtějšího.

Na albu Láska jste v roce 2021 přešli na čistě české texty. Ani nová deska neobsahuje cizí texty. Zároveň jste řekli, že cizí jazyk poskytuje určitý „úkryt“. Co vám dnes dává čeština a co vám naopak bere?

Ondřej: Angličtina dodávala našim skladbám westernový lesk. Němčina pak punkovou hravost. Čeština mi konečně dovoluje obkreslovat banální situace a příběhy „obyčejného života“ slovními obraty a hříčkami, na které bych si v cizím jazyce netroufl.

Od žánru electroclash a německých textů jste se posunuli k mnohem vrstevnatějšímu, temnějšímu zvuku. Co bylo hlavním impulzem této proměny?

Ondřej: Náš electroclash a s ním spojená, tak trochu jalová němčina byly spíš takový hudební humor. Ten jsme stále úplně neopustili, ale v takové míře se nevyhnutelně musel zajíst. Časem prostě přišla potřeba vytvořit něco skutečnějšího.

Popisujete, že texty vznikají jako „mozaika obrazů“, která se teprve později skládá do významu. Máte dnes větší tendenci kontrolovat sdělení, nebo stále necháváte věci vznikat intuitivně?

Ondřej: Intuitivně kontrolujeme sdělení. Píšu intuitivně, při výstupu si ale hlídám takovou řekněme „hranu trapnosti“. S objektivitou mi případně pomůže konzultace s ostatními.

Ve vaší hudbě se často zmiňuje „vykořeněná“ atmosféra severu Čech. Jsou pro vás Ústecko či Sudety stále živý zdroj inspirace, nebo už spíš estetický otisk minulosti?

Ondřej: Nejsem si vědom toho, že bych stále vytěžoval nějakou „vykořeněnou“ atmosféru severu. Pokud se v mých textech stále nachází nějaké odkazy, pak většinou na místní reálie či obrazy z mého života. A já měl krásné dětství.

Ivo: Tu takzvanou vykořeněnou atmosféru severu v souvislosti s námi spíše neustále zmiňují hudební publicisté. Té nálepky se asi nezbavíme nikdy, i kdybychom i chtěli. Na stole už mi například více než půl roku leží oceňovaná antologie povídek Sudety: Ztracený ráj. Ten totálně kýčovitý název mě ale odrazuje od četby.

Mění se s hudbou i vaše publikum?

Ivo: Samozřejmě. Stárne s námi. Ale poslední dobou mě fakt překvapuje, že v publiku je to věkově opravdu hodně pestré. Čím dál raději hraju v malých městech. Na začátku roku jsme třeba vystoupili v nádražce ve Všetatech a minulý týden v klubu Vrátnice v Rožnově pod Radhoštěm. Tahle dvě místa spojuje to, že je v nich zajímavá fanouškovská scéna. Když se děje nějaká akce, tak většinou lidi přijdou. I když nás neznají. Prostě věří dramaturgickému vkusu pořadatele. Tahle náhodná setkání, pokec po koncertě a propojování scén mi dělá radost.

Vaše kapela má divadelní kořeny a Ondřej Švandrlík kdysi do Nauzey tahal i scénickou hudbu. Teď už méně, ale jako v divadle hodně pracujete s prostorem, gradací a atmosférou místo klasického refrénu. Na nové desce je to slyšet, spousta věcí se postupně zvedá, ale úplně se neuzavře. Děláte to schválně, nebo je to spíš stopa toho, odkud přicházíte?

Ondřej: Minimalistická skladba a gradace vrstvením jsou pro spoustu našich songů typické už od počátku. Mě osobně dokáže taková skladba jak posluchačsky, tak hráčsky vtáhnout mnohem víc než rušivě vytrhující návraty k refrénům. Ale ani tuhle tradičnější formu nezavrhuju, dovoluje zase jinou, razantnější hru s dynamikou.

Producent Ondřej Ježek u vás není jen ten, co vše nahrává, ale spíš další hráč v kapele. Na jedné desce se podílel hodně výrazně, na jiných méně. Jak se liší jeho pohled na muziku od vašeho? A jak by ta deska zněla, kdyby tam vůbec nebyl?

Ondřej: Spolupracuje se s ním výborně. Přináší další úhly pohledu. Jeho rady si vážím, i když střetům se nevyhneme, jsou ale většinou produktivní. Výborně se doplňujeme, tam, kde my už neslyšíme, on slyší, občas i naopak. Jeho studio je krásné analogové vetešnictví. Na desce Štěstí nám hostuje na pilu, na Lásce práská bičem a na Ulož tmu tříská do ešusu. Jako zvukový inženýr má na deskách samozřejmě svůj neodmyslitelný otisk, ale jak by zněly bez jeho zásahu? No hlavně by tam nebyla slyšet pila, bič a ešus.

Ivo Mikšovský často zmiňuje Bohumila Hrabala, pomalé čtení, zájem o obyčejný život, silné příběhy z okraje. V textech je to dost cítit. Ale Hrabal uměl z obyčejných věcí vytvořit i docela jasnou pointu. Vy ji spíš držíte zpátky nebo rozmazáváte. Je to záměr, nebo spíš nedůvěra v to, že má mít věc jednu jasnou tečku?

Ondřej: Pro mě má většina mých textů pointu jasnou. Nerad ji ale podávám na lopatě, je tedy na posluchačstvu, jestli dojde k prolnutí, nebo si z toho vyvodí nějaký vlastní výstup. Troufám si říct, že některé texty tuto svobodu nabízejí.

Název desky Ulož tmu vznikl z hlášky divadelního technika, kterou jste přebrali. Hodně pracujete s cizími větami, útržky, se sny, technickými hláškami. Přemýšlíte nad hranicí mezi tím, kde končí „tohle je náš materiál“ a začíná „to jsme si jen půjčili“?

Ondřej: Tak to opravdu neřešíme. Co je to cizí věta? Kdo má monopol na větu ,,ulož tmu“? V divadelním prostředí jde o poměrně běžný výraz. Jak asi vznikl například název desky Plastová okna od kapely B4? Je to dost autorské? Jde o to, že tyhle věci vytrhneš z úplně jiného kontextu, než do kterého je později zasadíš. Většinou jde jen o nějaká, pro mě v tu chvíli libozvučná sousloví a jejich kouzlo spočívá právě v tom, že nakopávají fantazii, i když jsou původně míněna úplně jinak. Když najdeš na ulici rozsypané rozinky a doma je hodíš do těsta, čí je to štrúdl?

Zmiňujete, že je trochu potřeba zachytit mladickou energii, než člověka dožene padesátka. Před deseti lety jste zpívali country o stáří, teď na prahu padesátky vyřváváte postpunkové refrény. Je to spíš vzdor, nebo strach z toho, co přijde potom?

Ivo: Mě a Kubu už padesátka dohnala. Spíš ale myslím, že je to tak trochu náhoda. Čtyři roky jsme jezdili koncerty s repertoárem, který vycházel z klidnější polohy Nauzey, a to jsou skladby z alba Láska. Podvědomě jsme asi všichni chtěli změnu, proto se Ondřej při psaní skladeb na Ulož tmu více inspiroval post-punkem a krautrockem.