David Lynch do dějin umění nezapadal. Vliv měl na něj i Čech

V horečnaté eseji, která se klikatí přes desítky stran, dnes již nežijící americký spisovatel David Foster Wallace zkoumal pojem „lynchovský“ ze všech možných úhlů. Sice měl v roce 1996 jako reportér zachytit natáčení filmu Lost Highway, místo toho se ale nechal unést volným proudem myšlenek.

Podle nejjednoduššího vysvětlení je lynchovská situace taková, kdy do banální každodennosti vstoupí něco děsivého, až člověk dojde k prozření, že obě věci jsou od sebe neoddělitelné. Filmy Davida Lynche, který žil v letech 1946 až 2025, „změnily způsob, jak vidím a vnímám svět“, přiznal Wallace. Jako názornou ukázku prolnutí s realitou zmínil s nadsázkou, že „65 procent lidí v městské dopravě mezi půlnocí a šestou označuje ráno za ‚lynchovské“.

S pojmem pracuje také nově otevřená výstava Up in Flames, kterou lze do 8. února 2026 vidět v pražském Centru současného umění DOX. V jeho velké hale vzniklo bludiště několika tematicky pojatých místností. Je to první velkolepá přehlídka autorovy výtvarné tvorby v Česku. Známý režisér filmů Mazací hlava a Modrý samet nebo seriálu Městečko Twin Peaks se jí nedožil, uprostřed lednových příprav náhle zemřel ve věku 78 let.

Hned v první místnosti člověka pohltí temná černota deformovaných figur na čelní stěně. Když odhlédne doprava, jeho pozornost upoutá obrazovka, kde se ve smyčce promítá Lynchův první krátký film nazvaný Šest můžu zvrací (šestkrát). Animovaný krátkometrážní snímek vznikl v roce 1967 s rozpočtem 200 dolarů. Točilo se v prázdném hotelovém pokoji patřícím Pensylvánské akademii výtvarných umění, kde tvůrce studoval malířství. Film spojuje tváře odlité ze sádry, mezi nimi i ten Lynchův. Mladý umělec si tehdy uvědomil, že se malba dá rozpohybovat.

Ještě na několika místech Up in Flames visí na zdech obrazovky. Do prostoru jsou vsazené i tři skromné kinosály, jinak ale výstava akcentuje především Lynchovy práce na papíře od akvarelů přes fotografie až po litografie. Při prohlížení návštěvníky provází zvláštní kakofonie industriálního cvakání strojů či sirén nebo hemžení brouků linoucí se z reproduktorů.

Přehlídka není retrospektivní, spíš sleduje spletitý dialog a vracející se motivy mezi Lynchovou ranou a současnou tvorbou. „Up in Flames je výstava o vnitřním požáru – o pnutí pod povrchem, o tichém hoření obrazů, které mohou kdykoli vzplanout,“ uvádí v doprovodném textu kurátor Otto M. Urban.

Nejaktuálnější díla pochází z loňského podzimu, ta nejstarší z poloviny 60. let. Oheň, elektřina, domy nebo mravenci se střídavě opakují na více než čtyřech stovkách prací, proplétajících lidské a nelidské perspektivy. Doslova psychoanalyticky upomínají na snově reálné motivy z Lynchova dětství na americkém předměstí, a tím pádem také na jeho nejslavnější filmy jako Modrý samet.

Co si pod pojmem lynchovský představuje Urban, ztělesňuje místnost fungující coby rozcestník. „Slovníková definice říká, že jde o nějaké spojení poklidné a banální situace s něčím nepravděpodobným, úzkostným, temným, dramatickým,“ poznamenává kurátor. Sálu dominuje série temných litografických prací, jež vznikaly po hotelových pokojích při natáčení třetí řady Městečka Twin Peaks o záhadné vraždě středoškolačky. Lynch je posílal přímo z natáčení svým spolupracovníkům do nejstarší litografické dílny Item éditions v Paříži, kde dávno před ním tiskli Pablo Picasso nebo Henri Matisse.

Další segmenty výstavy už prozkoumávají konkrétnější témata nebo formy: Je tu „zápalková série“ s kresbami na krabičkách od sirek nebo fotografie zachycující továrny i předměstí.

Otto M. Urban chce tímto způsobem přispět ke změně vnímání Lynche jen jako „malujícího režiséra“. Ten sám nálepku nesnášel, protože výtvarnou tvorbu nepovažoval jen za hobby. Začátkem 70. let studoval na Americkém filmovém institutu v Los Angeles. K jeho učitelům tam patřil i kolínský rodák a scenárista z pražské FAMU František Daniel, který po roce 1968 emigroval do USA a prosadil se pod jménem Frank Daniel. Právě on seznámil Lynche s tvorbou českého filmaře a výtvarníka Jana Švankmajera. „Lynch o Danielovi mluví jako o jediném učiteli ve svém životě, který měl pro něj nějaký smysl a něco ho naučil,“ popisuje Otto M. Urban.

Podle něj v jednom ohledu Američan se Švankmajerem sdílejí stejný osud. „Jakkoliv velké a úspěšné výstavy mohou mít, pořád jsou z hlediska dějin umění vnímáni jako outsideři, kteří vytvářejí jen nějaké dekorace. Podle mého jde o důkaz rigidnosti oboru nebo lidí, kteří tento kánon tvoří,“ uvažuje Urban.

O Lynchových olejomalbách se ve své eseji posměšně vyjádřil i David Foster Wallace. Konkrétně jeden z nejslavnějších obrazů nazvaný Oww God, Mom, The Dog He Bited Me označil za výtvor někoho, kdo musel být „ve spěchu hospitalizován v psychiatrické léčebně“. Tato práce stejně jako jeho olejomalby v DOX chybí, ale návštěvníci mohou hledat jinde.

Kontext druhé půle 60. let, kdy byl Lynch na umělecké škole a začínal tvořit, byl specifický. Ve výtvarném umění pomalu končila éra abstraktního expresionismu, současně se začaly objevovat pop art, minimalismus nebo konceptuální umění. „Do toho Lynch najednou vystupuje s něčím, co je daleko blíž surrealismu nebo německému expresionismu, což bylo úplně nečasové a nespadalo to do žádných škatulek,“ pokračuje kurátor. „Tím do těchto prvoplánových periodizací, které si dějiny umění vytvořily, vlastně nezapadal.“

V Lynchově díle je vedle Švankmajera nepopiratelný také vliv britského malíře Francise Bacona, jehož výstavu roku 1968 viděl v New Yorku a zapůsobila na něj. Podle Urbana měl blízko též k polskému Němci Hansi Bellmerovi. „Bellmer měl vazby na surrealisty, ale nikdy se s nimi úplně neztotožnil. Sestavoval takové zvláštní panenky, pak je fotil; těla mají víc údů, než by měla mít,“ zmiňuje kurátor, který Lynche před smrtí ještě stihl navštívit v jeho losangeleském studiu. Na zdi tam pro změnu viděl viset reprodukce děl Hieronyma Bosche.

Urban se k Lynchovi dostal v raných 90. letech, kdy pražská kina promítala film Zběsilost v srdci. Studenta dějin umění, myšlenkami cestujícího po 19. století, intenzivní zážitek přesměroval do současnosti. „Během prvních pěti minut filmu je úplně všechno, navíc v takové intenzitě, že to nešlo přejít. Hudba Richarda Strausse, pak najednou to přepne k metalu Powermad a pak jazz z 30. let. Už ta práce s hudbou byla zvláštní a postmoderně se v ní prolínalo vysoké umění s nízkým,“ ohlíží se odborník.

Až po pár letech se v době bez internetu dozvěděl, že Lynch je také výtvarník a od 80. let se věnuje i hudbě. Podílel se už na soundtracku k Mazací hlavě, písňové texty napsal pro dreampopové album Floating into the Night své dvorní zpěvačky Julee Cruise. Pořádně ale hudební dráhu odstartoval teprve albem BlueBOB, které roku 2001 vydal s producentem Johnem Neffem. Později na něj navázal sérií desek se snovými syntezátorovými baladami, z nichž poslední album Cellophane Memories, natočené se zpěvačkou Chrystabell, vyšlo jen pár měsíců před jeho smrtí.

„Vždycky mě zajímaly postavy, které jsou nějakým způsobem nezařaditelné, protože ta jejich vnitřní touha tvořit byla tak silná, že měly potřebu vyjádřit se všemi možnými uměleckými prostředky,“ dodává Urban.

David Lynch svou výtvarnou tvorbu již téměř dvě dekády vystavuje po světových galeriích. Zásadní pro něj byla retrospektiva The Air is on Fire: 40 years of Paintings, Photographs, Drawings, Experimental Films, and Sound Creations, kterou roku 2007 hostila pařížská Fondation Cartier a jež mu otevřela dveře do dalších institucí. Příznačně se tak stalo po neúspěchu posledního celovečerního filmu Inland Empire z roku 2006. Lynch se přeorientoval jinam právě v době, kdy si Urban ještě jako kurátor pražské Galerie Rudolfinum zkusil zapůjčit několik jeho děl pro výstavu Decadence Now!, avšak neuspěl.

S Lynchovým studiem se spojil teprve díky úspěšné loňské přehlídce Kafkaesque právě v DOX, kde se Lynchovy snové litografie objevily vedle děl Jana Švankmajera, Josefa Bolfa nebo Jakea a Dinose Chapmanových. Kontakt pomohl zprostředkovat Patrice Forest z litografického studia Item éditions. Spojení s Prahou bylo příznačné: Lynch sem už za komunismu přijel nahrát filmovou hudbu k Modrému sametu či po revoluci Lost Highway, toužil zfilmovat román Proces od Franze Kafky a mluvil o tomto spisovateli jako o svém „duchovním bratrovi“.

Právě v návaznosti na projekt Kafkaesque se začala rodit současná výstava Up in Flames. „Důležité bylo, že Otto M. Urban oslovil Davida ještě za jeho života. Když žil, měl hodně nabídek od muzeí a galerií, ale po jeho smrti je toho mnohem víc,“ komentuje Michael T. Baril, který byl poslední dvě dekády Lynchovým výkonným asistentem. „Smysluplnější a důležitější výstavy byly ty, které se vymyslely za Davidova života a na kterých se podílel,“ zdůrazňuje. Baril je v současnosti jedním z hlavních lidí pečujících o umělcův odkaz: Komunikuje s galerií, kam bude jeho výtvarné dílo svěřené, a současně se podílí na vzniku umělcova archivu.

V knize Postmodernismus z roku 1991 si filozof Fredric Jameson všiml, jak se v Lynchově díle prolínají a střetávají různé časy – přítomnost je uskutečňovaná skrze minulost, v jeho případě prostřednictvím 50. let. Současnost jeho hrdinové prožívají s odstupem, jako by jim neustále unikala.

Up in Flames toto napětí zvýrazňuje a ukazuje jistou vytrvalost motivů v čase. Výstava spojuje švy mezi Lynchovou filmovou a výtvarnou tvorbou.

Slovo lynchovský je dnes používané snad podobně často jako přídavné jméno kafkovský. „Pro jeho primární nezařaditelnost se ten termín musel vymyslet. Pro mě ‚lynchovský‘ především znamená tuto umanutou kompaktnost díla,“ uzavírá Otto M. Urban.