Malkovich v jednom ze svých nejlepších výkonů. Hraje arogantního agenta CIA

Agent Chris Carlisle působí obhrouble, arogantně a nesnesitelně. S parťákem Leem Chesterfieldem je na tajné misi CIA v Santiagu, kde mají za cíl svrhnout levicového chilského prezidenta Salvadora Allendeho. Chris dělá vše pro to, aby vypadal jako cynické monstrum. Jako muž, pro kterého je vraždění lidí asi stejné jako namazat si ráno chleba máslem.

Když vypočítává, jak se mu vedlo v Guatemale roku 1960, Dallasu v roce 1963 nebo Kongu roku 1964, je zřejmé, že režisér a scenárista Martin McDonagh si ve svém pátém snímku Divoký kůň Devítka pohrává s historií i konspiracemi. Jeho novinka je pozvolnou, o to více podmanivou dekonstrukcí principů špionážního filmu. Od čtvrtka ji promítají česká kina.

John Malkovich v roli Chrise není vyhořelým agentem. Ví, že umírá, bolest ředí morfiem a s přílivem opiátů začíná v jeho těle kolovat také cosi jako svědomí, byť ve velmi homeopatických dávkách.

Když na letišti potká dvojici studentek, zdá se, že se chvástá. Že když jim říká, ať si nového prezidenta užijí, dokud mohou, dělá to čistě z rozmaru či arogance moci. Jenže s přibývajícími minutami za tím stále více tušíme hlubokou melancholii člověka, jehož dny jsou sečteny, jehož stopa v historii je hlubší, než by nakonec chtěl. A on o ní chce vydat svědectví.

Sam Rockwell hraje Leeho jako vyčerpaného, zasmušilého kolegu, který se sice s parťákem stále pře, přesto pouto mezi oběma muži přesahuje pouhou kolegialitu.

Martin McDonagh má už od raných divadelních her jako Osiřelý západ cit pro zachycení života lidí uprostřed zapomenutých krajů. A málokdo umí sledovat handrkující se muže s takovou směsí empatie a krutého nadhledu jako on.

V předposledním snímku Víly z Inisherinu se své divadelní poetice přiblížil asi nejvěrněji, už zasazením do zapadlé krajiny západního Irska, kde žijí protagonisté, kteří to místo nenávidí, nenávidí i sami sebe, ale odejít nedokážou. Oproti obvykle úsporné scéně však ve Vílách režisér pracoval s onou až mytizovanou irskou vždy zelenou krajinou, jejíž malebnost tvořila záměrný kontrapunkt k trudným osudům několika jedinců, takřka srostlých se svým prostředím.

Panenská příroda hraje zásadní roli také v Divokém koni Devítce. Dvojice protagonistů jede na Velikonoční ostrov na svou poslední misi. I když – jak se záhy ukáže – nejde jen o operaci CIA, ale také o mnohem osobnější záležitost. Na rozdíl od předchozího snímku však hrdinové spíše podléhají opravdovému kouzlu panenské, byť turistické destinace.

McDonagh se v novince odvrací od zemité irské poetiky k mnohem více světoběžnickému tématu a také k lehce bláznivé estetice svých starších děl. Ale jsou to mnohdy spíše mimikry. Jeho hrdinové – obzvláště Chris – až příliš komentují vše kolem sebe a proměňují celý svět v křečovitý vtip.

Chris nenávistně odpálkovává každého, kdo mu tvrdí, že Velikonočnímu ostrovu se říká Rapa Nui. Pokaždé když se ozve slovo „domorodé“, tváří se, jako by mu právě vyrazila vyrážka na obzvlášť nepříjemném místě. Vrchol jeho ostentativního rozdávání mouder pak představuje debata o tom, jak kvalita lokálních sýrů v různých zemích světa souvisí s „teploušstvím“ a úrovní tamní demokracie.

Jenže Divoký kůň Devítka těží z ospalého, morfiem poháněného tempa, v němž se z násilných šťouchanců a zdánlivých vtipů na sílu stávají spíše obranné mechanismy protagonistů uvázlých v jakési tragické „bromance“, tedy příběhu o hlubokém přátelství dvou mužů. Dominují mu mnohem zasmušilejší tóny, než bývá běžné ve snímcích založených na chlapském parťáctví.

Dynamiku a temné tóny přidává enigmatický šéf MJ. V podání Stevea Buscemiho je v neustálé paranoii z toho, že se Chris vymkne kontrole.

Malkovich v jednom ze svých nejlepších výkonů ztělesňuje jedince, který už meandruje na hraně života a smrti, přemýšlí o tom, jak napsat paměti, v nichž stejné místo jako jeho podíl na vraždě Johna F. Kennedyho budou mít úvahy o dinosauřích duších.

Nic z toho ovšem nemá parametry vyšinutého vtipu. McDonagh používá těkavou minulost roku 1963 mimo jiné jako nenápadnou paralelu k dnešku, neboť i tehdy šlo o období, kdy se lámaly pomyslné tektonické desky, kdy deziluze generace 60. let začala narážet na krutou realitu, kdy paranoia a konspirace uměly prostupovat světem s jakousi výstřední krutostí.

Divoký kůň Devítka je zdánlivě podobný autorovu prvnímu snímku V Bruggách, kde se také dvojice protagonistů s krví na rukou vydává do odlehlého místa zpytovat duše. Divácky to je tentokrát jistě méně vděčný titul, neboť – i přes přemíru vtipů – nikdy není vysloveně komediální. Jde spíše o autorův sardonický škleb, přes který se dlouze dostáváme k postavám. A možná se k nim nikdy naplno nedostaneme, neboť cyničtí agenti zastupující americkou vládu ochotnou strhávat demokratické režimy v různých koutech světa nikdy nebudou tak sympatičtí jako dvojice charismatických i směšných nájemných zabijáků.

Chris je spíše odpudivá bytost a Lee jeho zkroušený, životem zlomený parťák. O to více však vynikne Malkovichův výkon, který z postavy nikdy nedělá karikaturu.

Divoký kůň Devítka sice pracuje s prvky špionážních thrillerů, avšak v jádru jde o pomalý western, ohmatávající okolní krajinu s podobnou opatrností a pozvolností jako své postavy. Na povrchu může připomínat hříčku, ale na publikum dokáže přenést dostatečně velkou porci smutku.

Když Chris sní o tom, že by chtěl vidět western natočený očima koně, opět nejde jen o praštěnou průpovídku. Spíše o nerealizovatelný sen umírajícího kolonizátora, který si na prchavou chvilku představuje, že se ocitl na správné straně dějin. Avšak smrt se blíží a jeho jedinou uskutečnitelnou nadějí je, že se mu podaří přelstít svého katolického boha, který zapovídá spáchat sebevraždu.

V McDonaghově snímku není místo pro pohled očima koně ani jiných utlačovaných. O to krutěji – pod krustou vtipů a vypravěčských naschválů – mluví o světě, který vítězí.