Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Některé věci z minulosti mám úplně v mlze,“ říká Petr. Na tváři mu hraje trochu nepřítomný, zasněný výraz. „Snažím se něco si upřímně vybavit. Jako kdybych to nebyl já, ale někdo, koho z dálky pozoruji. Jako nějaká scéna z filmu.“
Marie je zvědavá. „A kdo by nás hrál?“
„Nevím. Asi nějací herci,“ odpovídá Petr.
Do kin vstoupila Mistryně. Film tak nenápadný, že i jeho postavy přemýšlí o tom, kdo by je ztvárnil před kamerou. Snímek režiséra Bohdana Karáska s herci Marií Švestkovou a Jiřím Havelkou v hlavních rolích vypráví o tom, jaké to je, když život konečně dostane směr, ale najednou přichází hluboká krize. Tvůrci novinky, která měla premiéru tento měsíc na karlovarském festivalu, se ptají, jestli se srdce může někdy vydat dvěma směry zároveň.
Marie čeká dlouho vysněné dítě, ale zároveň se nevyhnutelně blíží momentu, kdy bude muset čelit vlastním nejistotám. Rozhodla se správně? Je budoucnost, kterou si naplánovala, opravdu jejím splněným snem?
V hodinu a čtyřicet minut dlouhém příběhu na sebe nikdo nezvýší hlas. Zato se v něm hodně chodí a klábosí. A největší akcí filmu, který v kinosálech konkuruje velkofilmu Odyssea od Christophera Nolana, je nečekaný déšť.
Trailer z filmu MistryněVideo: Artcam Films
Na první pohled to možná nezní moc lákavě. Ve skutečnosti je největší předností Mistryně právě posedlost každodenností. Ve filmu bloudíme ospalými ulicemi Liberce a posloucháme hovory, při kterých se najednou vyjeví nečekaně důležité věci.
„Někdy mám pocit, jestli jsem si to dítě nepřála, abych zaplácla tu úzkost, že moje práce je to jediné, v čem se necejtím jako idiot,“ svěřuje se Marie svému bývalému partnerovi Petrovi, s nímž vyrazila na nevinné kafe. Kdysi plánovali rodinu spolu. Jenže to nešlo.
Jejich cesty se dávno rozešly, přesto se minulost znovu otevírá jako nedořešený problém. A spolu s ním přichází také Mariin strach z toho, jak moc jí mateřství změní život. Nepřijde o svobodu? O svou práci? O sebe? Už teď jí okolí naznačuje, že se jejím potřebám přizpůsobovat nehodlá, že na ni nikdo čekat nebude. A vůbec, neměla přece jen zůstat s Petrem?
Nejste někdo známý?
Pro kolemjdoucí nebo nepozorné diváky vypadají hrdinové Mistryně jako dvě obyčejné, klábosící postavičky. Jen dívku ve výletní restauraci napadne zeptat se Petra, jestli náhodou není někdo známý. Jiří Havelka udiveně poulí oči.
Těžko říct, zda si režisér Bohdan Karásek tuhle potměšilou scénu opravdu připsal do scénáře, nebo jestli se při nízkorozpočtovém natáčení do záběru přichomýtla dívka, které byl herec povědomý. Důležité je, že Havelka se Švestkovou opravdu působí civilně. Jako by v Mistryni nechali kus duše. Zvládají hrát bez velkých gest, křiku či jiných vypjatých emocí. Ztvárňují postavy, které dělají chyby a ubližují, i když jediné, co chtějí, je být dobrými lidmi.
Před několika lety vysvětloval Bohdan Karásek webu ČT art, jak moc ho fascinuje realita, které se pak na plátně snaží přiblížit. Zachytit ve filmu život tak, jak ho zná. Točí už od 90. let minulého století, kdy tvořil takzvané „bytové filmy“ – snímky, které téměř nulové rozpočty tlačily k tomu, aby svou hodnotu maximálně vytěžily z autenticity hereckých výkonů a perfektně odpozorovaných dialogů.
Úspěch měl už jeho sedm let starý celovečerní debut Karel, já a ty, ve kterém Jenovéfa Boková a Miloslav König bloudí životem poté, co se rozhodnou se rozvést. Mistryně ale působí kondenzovaněji a bezprostředněji.
Filmař, jehož tvorbu kritici často přirovnávají k klábosivým romancím Před úsvitem či Před soumrakem od Richarda Linklatera, vytváří v Mistryni pocit, že jsme k postavám připojeni přes webkamery a sledujeme každé jejich rozhodnutí. Vydám se touhle ulicí, dám si ještě jedno pivo, přiznám něco, co jsem se tak dlouho zdráhal říct.
Marie Švestková a Jiří Havelka ve filmu Mistryně.
Skvěle ve filmu fungují i sekundové prostřihy do minulosti, které trochu zcizují přítomnost. A pomáhají tak ukazovat, že ve zdánlivě nenápadných okamžicích se někde uvnitř postav odehrávalo cosi důležitého. I nám koneckonců v hlavě kolikrát zůstává nevinná poznámka, prchavý obraz, jehož význam možná někdy rozklíčujeme.
„Proč chodit do kina na něco, co je jako skutečnost?“ ptá se v profilu ČT Art řečnicky Karásek. A sám si také odpovídá: Můžeme sledovat situace, kterým rozumíme, ale přitom od nich máme odstup. Čím blíže jsme skutečnosti, tím je efekt pozorování silnější. Vzniká tu zvláštní paradox. Jako bychom praktikovali chirurgický zákrok na vlastní duši. Ale bez bolesti.
Nemluvě o tom, že Mistryně se svým pomalým blouděním po Liberci, posedáváním v tramvajích nebo debatami o chloupku trčícím z nosu dokáže být stejně vtahující jako ten největší hollywoodský epos.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
