Mám jen o dvě války víc než vy, to není zase tak moc, říká palestinský básník

Ve svých básních, které byly přeloženy do více než třiceti jazyků, kombinuje palestinský básník Ghájath Almadhún tragédii s absurdním humorem. Píše milostný dopis Evropě, v němž jedním dechem chválí její svobodu a kritizuje rasismus. „Vem si genocidu v Alžírsku a dej nám Baudelairea,“ žádá v básni ze své dosud poslední sbírky nazvané Přinesl jsem ti uťatou ruku, která již byla přeložena do angličtiny, němčiny, nizozemštiny nebo norštiny a ocitla se v širší nominaci na americkou Národní knižní cenu.

Příští týden bude sedmačtyřicetiletý autor hostem literárního festivalu Fall, který se uskuteční v pražském Centru současného umění DOX. „Když si ale otevřu anglickou kopii své knihy, zažívám zvláštní pocit. Jsou to moje básně, přeložil je můj překladatel. Přitom v nich není jediné slovo, které bych napsal já,“ uvažuje Palestinec Almadhún, který se narodil v exilu v Sýrii a momentálně žije ve Švédsku.

V rozhovoru pořízeném online před pražským vystoupením mluví o zkušenosti člověka, který většinu života strávil mimo rodnou zemi, stejně jako o tom, proč je podle něj poezie to nejdůležitější, co arabský svět má.

Říkáte, že žijete ve dvojitém exilu. Co si pod tím člověk má představit?

Narodil jsem se bez státní příslušnosti. Patřím do zvláštní skupiny Palestinců, kteří nemají papíry. Dostali jsme se do Sýrie po šestidenní válce z roku 1967. Dokumenty jsem získal, až když jsem zemi ve třiceti letech opustil.

Rodinu jsem tam navštívil šestkrát, viděl jsem ji po 16 letech, 3 měsících a 21 dnech. Ale jel jsem za ní do exilu. Nejsem občan Sýrie, není to mé místo. Můj otec je na tom podobně, doteď nemá povolení pracovat. Také je v exilu.

V jedné básni píšu o tom, jak jsme v uprchlických táborech snili o cestě do Palestiny. Teď sníme o návratu do Sýrie, abychom dál mohli myslet na Palestinu. Narodili jsme se v uprchlických táborech. Ano, tehdy vypadaly jako část města, stály tu vysoké budovy, přesto jsme je nazývali uprchlickými tábory. My, co jsme tu žili po roce 1967, nemáme právo pracovat, vlastnit dům, řidičský průkaz, cestovat. Tak si to představte. Nežijete v exilu, ale v něčem mnohem horším. Nemáte prakticky žádná práva.

Jaké emoce ve vás taková zkušenost vyvolávala?

Měl jsem pocit, že žiju normálně. Vlastně jsem se díky tomu stal mezinárodním, kosmopolitním, multikulturním člověkem, kterému nezáleží na hranicích a národnostech. Jsem velmi hrdý Arab, muslim i Palestinec. Nemám problém s tím být uprchlíkem nebo migrantem. Jsem tím, kým jsem, a jsem na to hrdý. A je mi líto, jestli s tím má někdo problém.

Jaké je být palestinským básníkem?

Měl byste si to na hodinu zkusit. Lidé říkají, že je má poezie dobrá, jsem široce překládán, mám čtenáře po celém světě. Ale nikdy jsem nedostal žádnou cenu. Teď jsem v širší nominaci na americkou National Book Award, v říjnu oznámí užší nominace. Doufám, že ji dostanu.

Můj otec a mí strýcové jsou také básníci. Otec mi jednou řekl: „Je skvělé, že máš rád poezii, ale nikdy se nebudeš rovnat zbytku světa.“ A teď mě dobře poslouchejte. Nejsem žádný antisemita a nesouhlasím s nacistickými konspiracemi, že Židé ovládají svět. Myslím ale, že Izrael je velmi silný. Jejich ambasadoři kvůli mně pořád někomu volají. Říkají organizátorům festivalů: „Vyřaďte ho z programu.“

Je šílené, kolik lidí mě přestalo zvát na čtení, protože nechtějí mít potíže a přijít o finance. Po 7. říjnu 2023 jsem přišel o dvě třetiny svých příjmů, i o ty, které přicházely od propalestinsky naladěných lidí. Nikdo nechce problémy.

Otec mi říkal: „Jestli chceš psát poezii a užít si to, budiž. Ale když se podíváš, jak s námi zacházejí, uvědomíš si, že neexistuje palestinský básník, který by kdy dostal cenu. Ani Mahmúd Darwíš.“ A když náhodou dali Darwíšovi cenu, byla tak podprůměrná, že ho ponížila. Je to systematické a organizované.

Básník Fady Joudah zase už před pěti lety napsal báseň nazvanou Moje palestinská báseň, kterou odmítl otisknout New Yorker. V ní o téhle problematice mluvil. Dva roky před 7. říjnem. Je těžké být palestinským básníkem. Nikdy vás neotiskne velké nakladatelství, nikdy nebudete mít recenzi v New York Times nebo New Yorkeru. To pro nás není.

Co pro vás znamená být doma?

To opravdu nevím. V mých vzpomínkách je to Sýrie.

Mám pocit, že psaní může pocit domova nějakým způsobem suplovat. Platí to i pro vás?

Ano, tomu věřím. Myslím, že patřím do svého psaní. Je to jediná identita, kterou mám. Myslím, že Theodor Adorno - moc ho nemusím, byl to sionista, ale také chytrý muž - řekl něco ve smyslu: „Kdo už nemá domov, tomu se psaní stává místem k životu.“

Má pravdu, ale není to nic nového. Lidé o tom přemýšleli dávno před ním - dokonce i v době před islámem. Už tehdy arabští básníci říkali něco podobného. Takže ano, když svou práci ovládnete a ona se stane součástí vaší identity, pak k ní patříte. Já ale také patřím k lidem a k místům, které mám rád.

Jedna z vašich sbírek poezie se jmenuje Přinesl jsem ti uťatou ruku. Název může být interpretován různě - jako odkaz k vašemu bratrovi, který zemřel za války, nebo k zemi rozsekané na kusy.

Ano, v knize je text nazvaný Přinesl jsem vám Sýrii, v němž také stojí: „Přinesl jsem ti uťatou ruku.“ Mohla by to být Sýrie, ale i Palestina, mohlo by jít o mého bratra, protože je nezvěstný. Nenašli jsme jeho tělo. Byl zabit a jeho ostatky někdo sebral. Tyhle chybějící věci se objevují v mých snech a také v mém psaní. Utržená ruka může být symbolem všeho, co postrádám, co mi chybí už od narození.

Už jsem říkal, že jsem se narodil bez rodné země. Všichni spolužáci na základní škole byli Syřané. Jako dítě jsem se ptal, co to znamená. Proč tohle není má vlajka? Proč nám vzali naše území? Kdo jsou? Proč sem přišli z Evropy?

Je těžké vysvětlit antisemitismus dítěti. Můj otec se o to pokoušel. Říkal, že v Evropě mají něco, čemu se říká antisemitismus. Zabíjeli tam Židy a oni pak přišli a vzali nám naše území, protože jim ho daroval Bůh. Hloupost. Ten příběh nedokázal přesvědčit ani dítě. Nefungoval ani na dětskou logiku.

Vaše básně oscilují mezi absurdním humorem a tragédií, mezi realističností a surreálnem. Jak takového efektu dosahujete?

Mé básně kopírují to, jak přemýšlím. Ironie je pro mě způsob, jak sám sebe bránit, jak se vypořádat s vnitřními válkami. Mám válku v Gaze a válku v Sýrii - takže jen o dvě války víc, než vy. To není zas tak moc. Vy prožíváte tisíc vnitřních válek. Já tisíc dvě.

Myslím, že všichni řešíme podobné výzvy a existenciální otázky. Jak se vypořádat s nespravedlností světa, s patriarchátem, s okupací, s barvou kůže, s hranicemi, s tím, jak svět popisuje ty druhé. Zasloužíme si umřít? Je smrt právo? Na to se sám sebe neustále ptám. Myslím, že smrt a možnost zmizet z téhle planety stejnou cestou, jako jsme přišli, je to nejlepší právo, které máme.

Ale i radost mě motivuje. Opravdu miluji život, užívám si ho. Dobré víno, dobré jídlo, cestování, setkávání se s přáteli. A pak je tu nespravedlnost. Nutí mě některé věci vyslovovat a jiné skrývat - říkám tomu prostě editování. Něco ukážu, ale hodně toho neřeknu. Myslím ale, že když budete přemýšlet, najdete všechno.

Jaký efekt tohle skrývání, nedoříkávání, přináší?

Je pro mě důležité říkat málo, ale nabízet čtenáři mapu, aby si ověřil význam mých slov. Nejlépe to funguje v arabštině, koneckonců píšu hlavně pro arabské čtenáře, kteří žijí ve 22 zemích a je jich půl miliardy. Překlady beru jako bonus. Vydělávají peníze, otevírají nové dveře a nové kultury. Díky nim můžu do měst, jako je Praha. Přiznávám ale, že když jsem byl v Praze naposledy, vůbec se mi tu nelíbilo. Říkal jsem si: tohle už je moc.

Proč se vám v Praze nelíbilo?

Opakuje se tu stejné kolečko jako všude jinde - jezdí sem turisté, lidé je nesnášejí, ale nemohou bez nich přežít. Je to stejné v Amsterdamu, v Paříži. Město je krásné, ale kultura je druhým uzavřená. Nechtějí ji ukázat turistům.

Napsal jste milostnou báseň pro Evropu, je něžná i kritická zároveň. Jak vznikla?

Někdy v roce 2017 nebo 2018 jsem byl pozván na literární festival v Haagu, kde mě požádali, abych přepsal hymnu Evropské unie. Nevěděl jsem vůbec, že něco takového existuje. „Ano, je to Óda na radost od Schillera a Beethovena,“ řekli mi. „Opravdu chcete, aby ji přepsal Palestinec? Dobrá,“ opáčil jsem. Tak jsem to udělal, poslal organizátorům výsledek a oni měli velkou radost, protože neuměli arabsky. Když si mou báseň přeložili, už bylo pozdě.

Všichni pořád mluví o násilí na Blízkém východě. I když sečtete konflikty s Izraelem před 7. říjnem, zemřelo při nich kolem 50 tisíc lidí. V Evropě zemřelo při dvou válkách sto milionů. A oni mluví o násilí. Pálili ženy jako čarodějnice. Copak mají paměť akvarijní rybičky?

Když jim to ale připomenete, jsou buď v šoku, nebo vás ignorují. Možná je to ale jednoduché. Všiml jsem si, že v Nizozemsku vědí všechno o zločinech, které spáchali Belgičané v Kongu. Netuší ale nic o tom, co sami provedli v Indonésii. Všichni trpí sebeklamem. Pochopil jsem, že je něco špatně a že bych jim to měl připomenout nějak jemně - třeba básní.

V jednom rozhovoru jste řekl, že když se vaše básně přeloží, už vám nepatří. Zní to trochu smutně. Znamená to, že nás poezie nedokáže propojit, že si nikdy neporozumíme? Nebo vás to netrápí?

Zažívám obojí. Na jednu stranu jsem smutný, protože má báseň nevyvolá stejné pocity v italštině nebo v indonéštině. Ty jazyky mají jinou historii, jiný druh černého humoru, jiné metafory. Na druhou stranu mám radost, že se nám mezi jazyky podařilo přenést cosi zdánlivě nepřenositelného.

Básníci obecně vědí, jak říkat věci jinak, jazyk je pro ně zásadní. Někdy se tak stane, že něco přeložit nelze. Ale zároveň to otevírá možnosti pro objev něčeho nečekaného. V Nizozemsku mi vyšly tři knihy a já už kvůli jejich překladům dvakrát změnil originál, protože mi připadal horší. Ukazuje to, že poezie nekončí jen jako text, je to prostě způsob uvažování o jazyku.

Když si ale otevřu anglickou kopii své knihy, zažívám zvláštní pocit. Jsou to moje básně, přeložil je můj překladatel. Přitom v nich není jediné slovo, které bych napsal já. Rozumíte mi?

Čím to je, že má poezie v arabském světě tak silnou pozici?

Je to jediná věc, kterou máme. Všechno jsme řešili v poezii. Už před islámem, v době kmenů. Představte si kmen v poušti, který oslavuje nového básníka. Je to sedmiletý chlapec, skládá dobrou poezii, tak pozvou další kmeny, porazí dobytek, aby všechny pohostili. Chlapec je pyšný, básní o své rodině, o lovu a tak podobně. Tohle nebyl Řím. U nás jste se stali vůdcem, pokud jste perfektně ovládal jazyk.

Arabština se navíc 1700 let nezměnila, takže mám přístup k básním, které vznikly ještě před islámem. V Nizozemsku si lidé nemohou přečíst 200 let staré básně, protože jsou psané úplně jinou řečí. V tom máme velké štěstí.

Arabové vždycky inklinovali k poezii. Předávala se ústně z generace na generaci. Máme Mu’allaqat, Zavěšené básně, sbírku sedmi rozsáhlých textů z dob před islámem. Jsou napsány ve zlatě a pověšeny ve svatyni Ka’ba v Mekce. Tohle jsou naši nobelisti. Pro arabský svět jsou velmi důležití.

Celý náš život je poezie. A nejen Arabů, ale všech na Blízkém východě. Podívejte se například na Írán. Měl byste vidět, jak se v Íránu čte básník Hafíz ze 14. století. Otevírají ho každé ráno u kávy a předčítají v něm celé rodiny.

Čtou básně po ránu?

Ano. Udělají si kafe, sednou si s rodinou, dají si něco na zub a čtou si Hafíze. Otevřou ho na jakékoli straně a prostě čekají, co je potká.

Jaké je věnovat se poezii v Evropě, kde už nemá tak silnou pozici?

Zvyknete si na to. Němci o sobě uvažují jako o národu poezie. Věří tomu. Já to tak nikdy necítil. Někdy se ale poezie vrací ve vlnách. Někdy přichází i z pravicového křídla, od rasistů a neonacistů, přestože nenávidí básníky i kulturu obecně. Jakmile se dostanou k moci, první, co ničí, je poezie.

Pamatuji si, že jsem v roce 2010 měl vystupovat na mezinárodním festivalu poezie ve Stockholmu. Místní nacionalistická strana kvůli mé účasti pořádala malé demonstrace před divadlem. Předčítali při ní švédské básně ze 17. století, byl jsem z toho v šoku, říkal jsem si: „Mamma mia, tihle lidi opravdu nenávidí poezii.“ Jenže pak mi došlo, že extrémní pravice v Palestině, rasističtí Palestinci, mohou to samé udělat s mými básněmi za 200 let. Budu jim v té době připadat jako velký prorok?

Takže mi došlo, že neonacisti nemají problém s poezií. Nenávidí všechno, co je současné. Myslí si, že velké věci potřebují tři sta let času. To mě děsí. Nechci být velikánem pro nacionalisty.