Nekrolog: Glen Hansard zažíval své nejšťastnější období. Byl v životní formě

Záznam zveřejnil teprve minulý měsíc. Ve ztichlém sále berlínského nahrávacího komplexu Funkhaus irský zpěvák Glen Hansard s kytarou na krku nejprve jen za taktního doprovodu bicích začíná hrát píseň Her Mercy. „Až budeš připraven na milosrdenství / Až budeš zlomený / Až konečně otevřeš své srdce / Až budeš na dně,“ zpívá, zatímco se přidává kapela včetně dechové sekce. Povznášející skladba s duchovním přesahem mohutně graduje.

Její opakovaná teze, že vykoupení přichází, teprve když je ho člověk hoden, když se k němu protrpěl a našel dostatečnou pokoru, se dere na mysl při čtení šokující zprávy, že Glen Hansard tuto středu zemřel. Nad ránem havaroval na motorce v irském Dublinu, bylo mu 56 let.

Na uměleckém a zřejmě i životním vrcholu, kdy byl muzikantsky v mimořádné formě a vychovával tříletého syna, odchází umělec také nebývale blízký Česku. Kudrnatý dublinský rocker tu absolvoval vyšší desítky koncertů, od zpívání u táborákových ohňů přes hraní v podloubí na náměstích či o půlnoci u kašny až po vyprodané sály, v nichž se představil se svou nejznámější skupinou The Frames.

Nejvíce se u zdejších posluchačů samozřejmě zapsal spoluprací s o generaci mladší klavíristkou a zpěvačkou Markétou Irglovou. Pod hlavičkou dua The Swell Season slavně získali Oscara za baladu Falling Slowly z romantického hudebního filmu Once. Snímek z roku 2007, v němž ztvárnili hlavní role, měl rozpočet asi 150 tisíc dolarů, celosvětově však utržil téměř 21 milionů dolarů a oběma nakopl kariéru.

Přátelství s Irglovou se datovalo do léta 2001, kdy byl Hansard hvězdou Valašského špalíčku. Na festivalu v jejím rodném městě Valašském Meziříčí poznal tehdy třináctiletou dceru vydavatele místního časopisu Marka Irgla, který ho coby fanoušek The Frames pozval do Česka. Hansard u nich krátce i bydlel.

Už tehdy sedávali na zahradě u Irglů. „Prvně ho poprosila, aby jí zahrál písničku Star Star u táboráku. To se znali sotva pár hodin. Druhý den už Glen sám pozval třináctiletou Markétu k sobě na pódium,“ vzpomínal Hansardův blízký přítel Jiří Černý.

Když tento renomovaný hudební kritik začátkem tisíciletí ležel na jednotce intenzivní péče, irský rocker mu tam přišel zazpívat s kytarou. Jejich přátelství později zvěčnila dokumentaristka Hedvika Hlaváčková ve filmu Ještě do druhý nohy, kde Hansard navštěvuje Černého u něj doma na pražské Letné.

Zřejmě ještě v obývacím pokoji u Irglových vznikla oscarová píseň Falling Slowly, kterou dvojice poprvé zazpívala v televizním pořadu Noc s Andělem. Své duo The Swell Season pojmenovali podle knihy Hansardova oblíbeného spisovatele Josefa Škvoreckého a na vrcholu se ocitli, když se soundtrackem z Once dosáhli na Oscara. K působivosti jejich příběhu přispělo, že irský hudebník s tou dobou již plnoletou Irglovou tvořili pár. Rozpad vztahu zachycuje film Prima sezóna z roku 2011.

Podle Once vznikl i veleúspěšný broadwayský muzikál, jenž dosáhl na osm divadelních cen Tony včetně té hlavní pro inscenaci roku. Hansard s Irglovou, tou dobou celebrity zařazené třeba do animovaného seriálu Simpsonovi, na vlně slávy každý odstartovali sólovou dráhu.

Pro irského muzikanta musel být Oscar obrovským zadostiučiněním. Hansard začínal od píky. Jako třináctiletý opustil školu a pět let buskoval na ulici.

„Absolutně jsem netušil, jak funguje koncertování nebo zábavní průmysl. Věděl jsem jenom to, že se chci věnovat hudbě, a ředitel naší školy mi poradil, ať začnu odspoda,“ vzpomínal, jak chodíval hrát na dublinskou Grafton Street. „Nechtěl jsem postávat na Moore Street, kde matka a před ní babička prodávaly ovoce, takže mě tam znaly všechny místní ženy,“ objasňoval hoch ze skromných poměrů.

Hansard, který kromě irské hudby vždy miloval tu americkou, už na ulici zpíval převzaté písně Boba Dylana nebo Joni Mitchell. Poprvé na sebe upozornil roku 1991 rolí kytaristy ve filmu The Commitments režiséra Alana Parkera o fiktivní dublinské skupině. Tentýž rok vydal debutové album s The Frames, jež pak navzdory proměnám sestavy a tvůrčímu útlumu v poslední dekádě udržoval až do smrti. Právě s nimi odehrál některé své nejintenzivnější koncerty.

Vždy čerpal z buskerských začátků. Zejména naživo měl mimořádné charisma obyčejného chlápka s kytarou, který nic nepředstírá a do hraní se maximálně pokládá. Jeho intenzivní řezání do kytary, časté dupání do rytmu, horečnatý falzet nebo euforická zvolání, jimiž překřičí i početnou kapelu – to vše má kořeny v dobách, kdy na ulici potřeboval zaujmout kolemjdoucí.

Hansard uměl špičkově pracovat s dynamikou, na ploše jedné skladby přecházel od pianissima k výbušným pasážím na hranici křiku. Jeho mohutné nasazení posilovalo emocionální účinek skladeb.

V posledních letech, kdy Hansardovy kudrnaté vlasy a plnovous začaly prokvétat šedinami, jeho hudba ještě zintenzivnila s ohledem na životní ztráty a milníky. Hansardův otec zemřel už v roce 2009, za pandemie koronaviru pak v pečovatelském domě zesnula matka.

„Ztratil jsem půdu pod nohama. Najednou jsem nepoznal dobré od zlého. Celý život jsem věděl, co se mi líbí a co ne. Najednou mi bylo všechno lhostejné,“ vzpomínal písničkář pro časopis Hotpress.com, jak truchlil.

Dva roky nato ho naopak potkalo „největší štěstí v životě“, když se jemu a finské básnířce Maire Saaritse narodil syn. Říkal, že teď zažívá nejdobrodružnější období. „Třiapadesát let jsem ve svém životě byl tím nejdůležitějším člověkem. Najednou se mi úplně pootočila perspektiva. Strašně si tu službu téhle mladé mysli, tomu mladému člověku, užívám,“ sdělil deníku Irish Times.

To všechno promítl do poslední studiové desky All That Was East Is West of Me Now z roku 2023. Název pocházející ze songu The Feast Of St. John značí metaforu pro pomyslné druhé dějství života. „Uvědomil jsem si, že vše, co v mém životě dosud vycházelo, teď zapadá,“ vysvětlil.

V rozhovorech i jednotlivých písních vzpomínal na zesnulé přátele: irského písničkáře Mica Christophera, básníka a mořeplavce Dannyho Sheehyho nebo Ferguse O’Farrella, na invalidním vozíku zpívajícího frontmana kapely Interference. Na koncertu ve velkém sále Lucerny k nim před třemi lety přidal i poslední zmínku o Jiřím Černém.

Celou deskou se linulo smíření se stárnutím. „Moje tělo se mění. Můj hlas se chová jinak a bolí mě jinde než dřív. Stárnutí je zajímavá, ale úžasná zkušenost. Oprostíte se od spousty věcí, které se ukážou být podružné, a přestanete poslouchat lidi, na nichž vám nezáleží,“ uvažoval.

Čerstvý otec Hansard byl zjevně v tvůrčím rozpoložení. Vloni natočil koncert v berlínském Funkhausu, který vydal letos a jenž ho zachycuje v životní formě. Zároveň po mnoha letech oživil spolupráci s Markétou Irglovou. Vloni zveřejnili comebackovou desku Forward, první po šestnácti letech.

Nikoho nenapadlo, že to není nádech před dalšími desítkami let tvůrčí činnosti, ale Hansardovo poslední svědectví. Že až se letos na Štědrý den jako vždy na dublinské Grafton Street sejdou celebrity od Bona po Damiena Rice, aby vybraly peníze pro bezdomovce, zakladatel této bohulibé tradice Hansard už u toho nebude.

Tragické úmrtí Glena Hansarda je šokující. Přejme mu tu spásu, o které zpíval v Her Mercy. Kde „milosrdenství přichází k tobě / cítíš, jak jeho krása proudí tvým tělem / osvobozuje tě, dává slovu svobodu / milosrdenství přichází k tobě“.