Hrůza z prvního září. Román o šikaně hledá v bolesti naději, žádná tam není

Šestačtyřicetiletou spisovatelku Mieko Kawakami proslavil román Prsa a vajíčka. Chválil ji za něj i Haruki Murakami, živoucí legenda japonské literatury. „Nikdy nezapomenu na pocit naprostého úžasu, když jsem román poprvé přečetl,“ poznamenal tehdy.

Ve své domovině Kawakami získala ta nejvýznamnější literární ocenění, teprve Nebe se ale ocitlo v užším výběru prestižní Mezinárodní Bookerovy ceny. Do češtiny román přeložila Klára Macúchová. K sepsání příběhu o čtrnáctiletém chlapci s vadou zraku Kawakami inspirovalo čtení knihy Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho. Prý v něm chtěla zpochybnit zavedené představy o dobru a zlu.

V románu hned od začátku buduje přesnou kopii středoškolského prostředí, kde se odlišnost neodpouští. Naopak, stává se pozvánkou k násilí. Hlavní hrdina Nebe zůstává až na přezdívku Šilhavec bezejmenný. Otce má věčně pryč, vyrůstá s nevlastní matkou a ve škole kvůli svým očím trpí. Jde o jeden z nejobecnějších rysů šikany – nejčastěji se týká dětí, co jsou nějak jiné.

Věci, o kterých Kawakami vypráví, přitom nejsou nijak výjimečné. Jde o dobře známý příběh. Podobné věci jsem ve škole zažíval dokonce i já, a tak jsem při čtení Nebe místy odkládal. Cokoliv spojené se školou ve mně totiž dodnes vzbuzuje hrůzu. A přestože si jsem jistý, že skoro každé dítě by vám řeklo, jak moc se na prvního září netěší, začátek nového školního roku se mnou dělal ještě něco jiného.

Vzpomínám si, že už několik dní před návratem do lavic mě začínala šíleně bolet hlava. V noci mě budily vidiny stejné party kluků, kteří na mě každý den čekávali o přestávkách, aby mě za vlasy odtáhli na záchod. Probouzel jsem se zpocený, s křečemi v břiše a celou cestu do školy jsem probrečel.

V Česku tehdy šikana na školách zas tak velkým tématem nebyla, zato dnes se o ní mluví o něco víc. A ne vždy je to dobře. Kawakami je v tomhle ohledu poměrně výjimečný úkaz, v Nebi nic nepřikrášluje. Nevypráví další příběh, kde se outsideři násilí postaví čelem. Jako by snad stačilo odmítnout dál trpět.

Takové příběhy totiž s realitou nemají moc společného. Na tu není příjemný pohled. Podle nejnovějšího průzkumu České školní inspekce se totiž za posledních sedm let počet případů šikany pouze zvýšil. Řešit ji museli ve více než polovině českých škol. A jak v některých rozhovorech poznamenává i sama Kawakami, v Japonsku se každý rok na konci letních prázdnin téměř ztrojnásobí počet dětských sebevražd.

V Nebi tak nenajdete složitější zápletku. Ta ani není důležitá, Kawakami je nejsilnější v popisech dětského násilí a zároveň dokáže ukázat, co násilí s obětí dělá. Z některých scén přímo mrazí, třeba když Šilhavce spolužáci nutí jíst křídu a zapíjet ji splašky. Jinde mu na hlavu nasadí vyfouknutý míč a hrají s ním fotbal. Chlapec ve svém okolí nemá žádné přátele a autorka tenhle pocit samoty ještě umocňuje tím, že nevěnuje téměř žádnou pozornost popisům jeho okolí. Jazyk románu totiž díky hrdinově vadě zraku závisí spíš na jeho vnitřních pochodech. Jde o strohý záznam pocitů a bolestí.

Šilhavcovu samotu brzy rozčeří dopis spolužačky Kodžimové, dívky, kterou ostatní šikanují, protože na sebe nedbá. „Jsme kamarádi,“ oznámí mu jednoduše. Jejich přátelství ale zůstává utajené, ve škole mlčí, ani mimo ni si ne vždy rozumí. Na rozdíl od hlavního hrdiny, který své utrpení snáší jen ztěžka, Kodžimová svou šikanu nosí s hrdostí. Důvodům, kvůli kterým se jí smějí, říká „znaky“. Chce se jimi přiblížit svému chudému otci.

Kodžimová s Šilhavcem si dál píší dopisy, dál snáší útoky spolužáků a čas od času se potkají na opuštěném schodišti. Vedou spolu dlouhé rozhovory, někdy až podezřele vyspělé na čtrnáctileté děti. O čem se baví? Třeba o morálce nebo utrpení. „Smysl spousty věcí člověk pochopí ještě za života, jen některý mu dojdou až po smrti,“ uvažuje v jedné z konverzací Kodžimová a připomíná tím středověké mučedníky. Také ona věří, že její bolest má smysl, jen ho zatím nedokáže vidět. „Přijde čas a bude po všem a pak pochopíme smysl veškerý bolesti a všeho, čím jsme prošli a co jsme překonali.“

Číst Nebe je pro někoho, kdo si prošel podobnými zkušenostmi jako Šilhavec a Kodžimová, zvláštní zážitek. Zatímco někdo jiný by se třeba při čtení zeptal, proč se s tím nikomu nesvěřili?, vy jejich mlčení rozumíte. Pokud zažíváte podobnou šikanu, brzy si začnete připadat, jako byste na světě zbyli jen vy. Pro ty, co vás šikanují, je totiž ze všeho nejdůležitější udržet představu, že nikoho nezajímáte. Jde o důmyslnou pojistku. Kdyby vám někdo nabídl pomocnou ruku, raději ji odstrčíte ze strachu, aby náhodou nešlo o další trik.

S šikanou předčasně dospějete. Násilí jednou skončí, ale vzpomínky na něj zůstanou. Díky nim vám starosti druhých dětí budou připadat zbytečné. Kromě vzpomínek s vámi zůstane s i stud. Jednou vzejde z pocitu, že je na vás něco jedinečného. To vás si vybrali. Pak přijdou pochyby. Co když jste si bolest zasloužili? Co když násilí přitahujete? A co když je to tak, jak v Nebi říká Kodžimová: „Skoro jako bychom si tohle sami vybrali?“

Všechny tyhle otázky román Nebe pokládá. Kawakami ale nenapsala román pouze o šikaně. Celá kniha je šikovným cvičením, ve kterém proti sobě staví nihilismus a víru v lepší život. Na jedné straně je tak cynický svět spolužáků, kde záleží jedině na síle. „Tady žádnej význam neexistuje,“ říká jeden z Šilhavcových spolužáků. „Každej si prostě dělá, co chce.“ Naproti téhle nicotě najdete představu Kodžimové, že je „i slabost smysluplná. Má svůj skutečný význam.“

Kawakami žádné ze stran nefandí, samotný hrdina jako by stál někde uprostřed. Neustále o všem pochybuje. I když kvůli šikaně skončí v nemocnici a doktor mu nabídne operaci očí. Momose, Šilhavcův spolužák, který šikaně většinou jen přihlíží, totiž hrdinovi ochotně prozradí – jeho šikana nemá se šilháním vůbec nic společného. Jde prý jen o souhru náhod.

Kodžimová a její dobrovolné utrpení oproti Momoseho chladnému rozumu působí vlastně docela šíleně. Hledat význam ve vlastní bolesti nedává moc smysl a Kawakami jako by to sama věděla. Co ale znamená dát za pravdu těm, kteří vás šikanují? Je samozřejmé, že budou chtít, abyste si připadali zbyteční, neužiteční. Pokud se jich zeptáte proč zrovna vy?, odpoví vám, že jde jen o shodu náhod. Na vás není nic zvláštního, nic jedinečného. Ve skutečnosti vůbec neexistujete.

Sama Kawakami v rozhovorech vzpomíná, že chtěla napsat román o podobách dobra a zla, o tom, jak takové rozdělení není vůbec jednoduché. Výsledek působí trochu chladně a vypočítavě. Svět románu je navíc filtrovaný přes vychýlený pohled očí hlavního hrdiny. Druhé v něm vidět nelze.

Na Nebi je nejsilnější jazyk. Román se čte, jako kdyby se autorka celou knihu pečlivě hlídala, omezovala se tak dlouho, dokud se spolu se svými postavami konečně neroztříští do světa plného barev a světla. V závěrečných stránkách se tak spolu se Šilhavcovým zrakem zotaví i okolní svět. A všechno kolem je najednou zase „čistě krása.“ Jen se o ni není s kým podělit.

Dvě stě stran je ale možná až příliš málo pro podobné téma. O šikaně ani o vztahu dobra se zlem román neříká nic nového. A možná je to dobře. Kawakami totiž narazila na to samé, co vím já i další oběti šikany. Ve skutečnosti šikana nikam nevede. S ničím vám nepomůže, neudělá z vás lepší ani silnější jedince. To jediné, co ve vás zanechá, je doživotní trauma.