Asi tak o půl páté mrknu na Písmo svaté. Vyšly texty Osamělých písničkářů

Bude to bezmála tisíc tištěných stran. Třídílná antologie textů českých autorů z volného sdružení Osamělých písničkářů, jejíž první část vyšla pod názvem Nahlas koncem loňského roku a druhá jde nyní do tisku, působí tím vysokým číslem až monumentálně. I když jsou v ní vedle skoro neznámých zastoupeny také zásadní osobnosti posledních čtyř desetiletí, vznikla zcela na okraji, mimo zavedené nakladatelské a distribuční struktury. Vydává ji veřejně prospěšný spolek Anaon z podještědské Chrastavy, za kterým stojí Vlasta Urbanová, vystudovaná učitelka češtiny a nyní ředitelka chráněné dílny Lemniskáta.

Antologii uspořádal hudebník Jan Burian. A okolnostmi zrodu je kniha v souladu s periferním prostředím, do něhož sdružení na kulturní scéně patří. Burian jej inicioval roku 2003 a dodnes koordinuje jeho činnost: Koncerty, každoroční festival či spolu s písničkářem Janem Jeřábkem připravil zatím dvě nahrávky, alba Šťastné a osamělé a Turniketem do ráje.

Burian má za sebou mnoho vlastních desek i knih s písňovými texty, fejetony či třeba cestopisy. Jeden titul věnoval otci, divadelníku E. F. Burianovi, jiný matce, spisovatelce Zuzaně Kočové. Nahlas ale představuje jeho nejobsáhlejší editorskou práci. Jen v prvním svazku je zastoupeno 36 autorů, jejichž 240 textů rovnoměrně rozdělil do čtyř oddílů na témata duchovní, erotická, humorná či vlastenecká.

Čteme tu verše Jiřího Dědečka, Dagmar Voňkové, výtvarníka Petra Nikla, který první díl rovněž ilustroval, Karla Diepolda, Martiny Trchové, Karla Vepřka či „fyzického básníka“ Petra Váši a samozřejmě také Jana Buriana. Ten jako kdyby chtěl své dosavadní publikační aktivity akcelerovat službou druhým.

Nedávno mu Anaon vydal malou knihu Nadarmo, z níž je patrné autorovo účtování se sebou samým při stále intenzivnějším vědomí konečnosti života. V knize sedmdesátiletý Burian, inspirován myšlenkami amerického františkánského duchovního Richarda Rohra, uvažuje o vlastním přínosu světu. Prostě ve smyslu, že všichni stejně jednou přijdeme ke křížku. Rovněž v decentně vtipném textu písně Ateista z roku 2022, který do svazku zařadil a v němž se nejdřív takhle po ránu pověnuje koránu a pak si hlavu pročistí meditací s buddhisty, připouští: „A asi tak o půl páté / Mrknu na Písmo svaté.“

Jan Burian stále koncertuje, jen loni zveřejnil dvě nová alba, týden co týden vysílá hodinový podcast Burianovo zavěšený kafe a jako průvodce vozí turistické výpravy na Island a baltské ostrovy, do Dánska a Portugalska.

V knize Nadarmo sděluje, že by život jednou rád uzavřel nějak důstojně. Antologií na tomto přání úspěšně pracuje nejspíš i proto, aby to „uzavření“ oddálil. „Vzpomínám si na Williama Saroyana, jak se snažil podplatit Boha sliby, že když ho nechá naživu, napíše ještě to a to,“ poznamenává Burian v Nadarmo, kde také shromáždil písňové texty ze své padesátileté muzikantské dráhy, které se nějak dotýkají pánaboha, andělů a věcí duchovních. Je jich na výchovou zformovaného ateistu nakonec dost, i když veršovaných v heretickém duchu „nevěřím církvi, ale věřím víře“.

Asi ne náhodou první tematická část úvodního dílu antologie obsahuje „písně, které zpívají pánubohu do oken“. Název S nebem to mám dobrý dostala podle textu Jiřího Dědečka, kdysi zhudebněného a zpívaného Vladimírem Mišíkem.

S nápadem vydat knihu přišla Vlasta Urbanová. „Ona také na první dva díly dokázala sehnat peníze. A na mně bylo, abych vymyslel tematické okruhy, o nichž písničkáři zpívají. A pak už to šlo samo – duchovní písně, erotika, stáří, písně o naší vlasti v oddílu nazvaném Pod Řípem, o zvířatech, o přírodě, ale třeba i těžko zařaditelné nonsensy,“ vyjmenovává Burian oddíly také dalších částí projektu.

Třeba ten nazvaný Árie spermie podle básně Petra Nikla má být složen z textů psaných v první osobě a bude vypadat, jako kdyby se autoři jeden přes druhého hlásili se svými výpověďmi o sobě a životě. „Pozorování, jak jednotlivá témata zpracovávají tak různorodé osobnosti, mě bavilo asi nejvíc,“ konstatuje Burian.

První díl nešel do běžné distribuce. V tomto případě by to nejspíš byla ekonomická sebevražda, protože provize distributorovi obvykle přesahuje 50 procent z ceny knihy. Publikaci tedy sám Burian rozesílá zájemcům, kteří mu napíší. Ostatně Anaon je charitativní organizace podporující třeba dětský domov ve Vrchlabí nebo lidi v nouzi. Ne knižní distributory. Navíc autoři antologie se zřekli honorářů.

„Vlasta Urbanová dala dohromady mecenáše, kteří vydání antologie zaplatili, a nám pak přišlo nemožné udělat z té knihy normální zboží a platit část její ceny knihkupcům. Kdyby se našel někdo, kdo chce knihu prodávat jako její podporovatel a brát za to jen symbolickou odměnu, byli bychom rádi. Ale za cenu, o kterou by si řekli obchodníci s kulturou, by antologii koupil málokdo a to by bylo proti duchu naší snahy. Tím samozřejmě nechci znevažovat knihkupecké řemeslo, jen vysvětluji, proč my jsme to udělali jinak,“ říká Burian.


Když před 22 lety zakládal Osamělé písničkáře, myslel na podobné folkové sdružení Šafrán. To vzniklo roku 1972 a patřili do něj Jaroslav Hutka, Zuzana Michnová, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Zuzana Homolová či Dagmar Voňková. Obě naposledy jmenované jsou jako jediné ze členů Šafránu také součástí okruhu Osamělých písničkářů.

Šafrán se stal podobně zásadní kapitolou české předlistopadové společnosti jako zdejší kulturní underground, kapela The Plastic People of the Universe či Charta 77. Režimem perzekvovaného Třešňáka, Hutku a také Jiřího Pallase, který organizoval koncerty Šafránu, nakonec komunistická Státní bezpečnost donutila k emigraci.

Této mimohudební zkušenosti nová doba Osamělé písničkáře už ušetřila, přesto mají společnou zásadní věc, kterou na konto Šafránu vyslovil Vladimír Merta: Hráli jsme jen písničky a snažili jsme se, abychom nelhali.

„Šafrán byl svobodným spiknutím proti diktatuře. Když to řeknu trochu nadneseně, Osamělí písničkáři jsou také tak trochu spiknutím – proti tomu, co si říká hudební průmysl. Za svobodu tvorby a nezávislost trochu jiného druhu. Když Hutka s Pallasem zakládali Šafrán, řídili se jednoduše tím, že když si budeme pomáhat, budeme silnější. A v tom je také dědictví, které zůstalo i nám Osamělým písničkářům,“ vysvětluje Burian.

Osamělost nevnímá v negativním smyslu. Nejlépe to podle něho vyjádřil hudebník a člen sdružení Jiří Smrž ve své knize Dosud, kde o ní píše jako o „odchodu do samoty nitra, kde teprve člověk potkává to bytostné v sobě“.

Kolik písničkářů prošlo od roku 2003 sdružením, Burian dnes už jen odhaduje. „Nemám přesnou představu, nemáme členství ani legitimace ani žádné povinnosti. Možná to bylo 60 lidí. Někteří jen tak proletěli, chtělo se jim jinam, jiní nepřijali pozvání. Mezi těmi zastoupenými v prvním dílu antologie chybí Zuzana Homolová, a to proto, že není autorkou písní, ale sběratelkou folkloru, který pak úžasným způsobem přepisuje do současnosti. Zařadili jsme ji do druhého dílu, kde se objeví alespoň jako autorka ilustrací,“ říká Burian. Ve druhém díle budou navíc zastoupeni Jana Vébrová a Jan Běťák, kteří v prvním chyběli.

Kritéria určující, kdo se může stát členem spolku, neexistují. Arbitrem zůstává sám Burian. „Je obrovská spousta lidí, kteří skládají písničky, ale už ne tak velká spousta osobností, které skutečně razí vlastní cestu,“ vysvětluje.

Proto nejsou členy sdružení ti hudebníci, kteří někoho napodobují, třeba Oldřicha Janotu, Karla Plíhala či Vladimíra Mertu. „A pak také ti, kteří mi píší, že by tam měli být, protože jsou na to přece taky sami. Jenže jejich písně ještě nejsou takové, aby obstály vedle Petra Linharta, Petra Váši, Dagmar Voňkové nebo třeba Kittchena. Když je někdo slabší a nevýrazný, snížil by úroveň celého sdružení. A je mi líto, že spoustu sympatických a citlivých lidí musím proto odmítnout,“ objasňuje.

Za kvalitou všech „přijatých“ Osamělých písničkářů si ale Jan Burian stojí. „Vzpomínám na jeden náš festival, na jehož konci mi Petr Váša, mimochodem vystudovaný kunsthistorik, řekl: Člověče, já jsem asi nějakej divnej, ale mně se líbilo úplně všechno.“