Hlavní obsah

Odešel „český Belmondo“. Krampol byl náturou komik, ale uměl i drsňáky

Foto: Profimedia.cz

Jiří Krampol (na fotografii z roku 2008) se po revoluci našel mimo jiné jako moderátor pořadu Nikdo není dokonalý.

Zemřel herec a bavič Jiří Krampol, bylo mu 87 let. Herec, moderátor a bavič proslul hlavně díky charismatickým vedlejším rolím, komediálním scénkám s Miloslavem Šimkem a dabingu.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„A kluci se budou učit boxovat u bejvalýho mistra republiky všech vah Jendy Hejtmánka,“ zvolá Karel Heřmánek v roli podomního prodejce vysavačů Lea Poppera, na kterého se konečně obrátilo štěstí a rozprodal tolik přístrojů značky Electrolux jako v kraji nikdo před ním.

Boxer Jenda Hejtmánek z dramatu Smrt krásných srnců režiséra Karla Kachyni byl pro Jiřího Krampola ideální rolí. Odmala plaval, později šermoval a boxoval, zároveň trávil spoustu času v žižkovských ulicích. Vyrůstal v chudých poměrech, otec byl nemocný, matka pracovala. On sám od čtrnácti let přispíval do rodinného rozpočtu tvrdou prací u soustruhu. Když tedy rozdával tréninkové rány a úsečné rady chlapcům Popperovým, evidentně byl ve své kůži. „Ten úder musí bejt krátkej, suchej jako razítko,“ poznamenal a hned si získal respekt svěřenců i diváků.

Oblíbený herec zesnul ve věku 87 let tuto sobotu v nemocnici, kde byl hospitalizován. Informaci přinesly weby CNN Prima News a Blesk.cz.

Role ve filmu z roku 1986 byla možná tou nejlepší v celé Krampolově kariéře. Typově zapadala do toho, co hrával relativně často: charakterní vedlejší role, sveřepé drsňáky s buldočí povahou. Tak se zapsal u televizních diváků třeba coby kriminalista Libor Krejcárek v oblíbeném seriálu Malý pitaval z velkého města. Tedy ten, o kterém si kolegové od první scény první epizody vykládají vtipy a později o něm šéf pronese: „Víš, co se o Krejcárkovi říká, že má výdrž, ale že mu to moc nezapaluje. No dobře, možná není nejrychlejší, ale když se do něčeho zakousne, tak to nepustí.“

Přitom byl buštěhradský rodák Krampol odjakživa spíše bavič. Při práci se vyučil soustružníkem, dlouho se nezdálo, že by měl umělecké sklony, a údajně jen kvůli platonické lásce k Mileně Dvorské se přihlásil na pražskou DAMU.

Foto: Profimedia.cz

Režisér Otakar Vávra a Jiří Krampol při natáčení historického filmu Osvobození Prahy z roku 1976.

Tam jeho komediální scénky přijímací komisi příliš nezaujaly. Až Radovan Lukavský poznamenal, že ne každý je určen pro dramatické role. Jako by predikoval, kam se bude Krampolova divadelní kariéra záhy ubírat.

Po absolvování DAMU v roce 1962 sice působil v Divadle Na zábradlí – v době jeho největší slávy, kdy zde byl kmenovým režisérem Jan Grossman a předním autorem Václav Havel. Ostatně v jeho Zahradní slavnosti Krampol také účinkoval. Popularitu mu ale přineslo až působení v Semaforu, kde s Miloslavem Šimkem psal povídky a vytvářel divadelní scénky, v nichž mohl uplatnit svůj zvučný hlas.

Zlidověly především kusy, kde imitoval různé cizince, například japonského železničáře či občana z Honolulu Suria Maria Martinéze Juaréze Ferdinanda. „Já jsem vymýšlel kraviny a on tomu dával řád,“ komentoval herec opakovaně spolupráci se zatrpklým pedantem Šimkem.

Po takovéto bezelstné srandě Krampol toužil vždy. Neměl rád politickou satiru, mnohem šťastnější byl, když mohl svérázně vyslovovat, že je z „Honolulu“, a klást přitom přehnaný důraz na každou slabiku. Bylo to upřímné, srdečné, zároveň to ale byl humor na hraně karikatury a poněkud samoúčelného zesměšňování cizích akcentů.

I společně psané povídky už měly jiný tón než ty, které Šimek psal ve dvojici s Jiřím Grossmannem. Vtipy často vznikaly trochu více na sílu, jako by se i do těchto krátkých literárních útvarů dostávala ona fyzičnost, s jakou Krampol sehrával vděčné role cizinců.

Se Šimkem se rozešli právě kvůli tomu, že toužil dělat politický humor, a Krampol se tehdy rozloučil i s divadelním angažmá. Nadále se věnoval už jen filmu a hlavně televizi. Jeho první porevoluční role v Nahotě na prodej režiséra Víta Olmera jako by určila, kudy se jeho dráha na plátně bude ubírat dál.

Snímek z roku 1993 je zpětně vzato pozoruhodným obrazem doby, ale rozhodně ne dílem, které by zestárlo podobně dobře jako například Dědictví aneb Kurvahošigutntag Věry Chytilové. Olmerův pokus o akční film, jehož scénář napsal Josef Klíma, představoval vrchol takzvaných exploatačních tendencí v české porevoluční kinematografii. Je to snímek připomínající listování bulvárním tiskem, skoro každá scéna zachycuje, jak se tehdy žilo, ale také jak jsme se tehdy bránili čemukoli cizímu.

Foto: Jaromír Komárek, Česká televize

Jiří Krampol jako kriminalista Libor Krejcárek v oblíbeném seriálu Malý pitaval z velkého města.

Lukáš Vaculík v roli novináře ztělesňuje „správnou českou náturu“, tedy chlapa, který hrdě jí tlačenku, nadává na Romy a poučuje mladou Čechoameričanku o tom, že ty západní výdobytky jako feminismus jsou k ničemu. A Krampol coby soukromý detektiv a bývalý policista sice kdekoho přepere, ale jinak ho definuje především skutečnost, že jeho nejlepším přítelem je fernet. A tím druhým ježek jménem Pepíček – i toho krmí hořkou lihovinou.

Nahota na prodej však nebyla raným kritickým obrazem této doby přerodu, ale počinem, který naopak přitakával předsudkům.

Jiří Krampol sice tedy neměl rád politický humor, o to ochotněji se však objevoval v problematických filmech, k nimž patří i série Bastardi Tomáše Magnuska, další pokus natáčet mimo jiné o etnickém napětí, který ovšem v posledku jen rozdmýchává nenávist.

Podobné figurkaření v nepříliš povedených filmech nicméně nebylo tím, co by jej naplňovalo. Krampol se našel hlavně jako moderátor. Stal se tváří pořadu Nikdo není dokonalý, možná poprvé jako hlavní aktér.

Po většinu kariéry byl spíše mužem v pozadí. Snad jedině Vít Olmer mu v povídkovém snímku Waterloo po česku přichystal rovnou pět hlavních rolí. Výsledkem byl jeden z největších propadáků tuzemské kinematografie. Jinak odjakživa Krampol platil hlavně za charismatického představitele vedlejších rolí a velmi slušného dabéra, který kromě jiných propůjčil český hlas francouzským hvězdám Louisi de Funèsovi a především Jeanu-Paulu Belmondovi. V obou případech navíc přebíral štafetu po skvělých dabérech Františku Filipovském a Janu Třískovi.

Nahradit Filipovského bylo prakticky nemožné, ale v Belmondovi se Krampol našel. Namluvil přes třicet jeho filmů, za snímek Veselé Velikonoce získal Cenu Františka Filipovského a s oblíbeným filmovým rošťákem se ztotožňoval i lidsky.

Jiří Krampol byl i dlouho po osmdesátce aktivní, pracovitý, neustále natáčel, jezdil po představeních. Odmalička sportoval a činky zůstaly jeho neodmyslitelným společníkem i ve stáří. Byl ztělesněním rčení „muž ze staré školy“, jakkoli obzvlášť ke konci kariéry už to nebylo přízvisko s příliš pozitivními konotacemi. Jeho hodnoty možná už nepatřily do dnešní doby, ale jeho hlas bude patřit k těm, na které se nezapomíná.

Doporučované