Nekrolog: Kdyby neuměl hrát, dělá šoféra. Bartoška potřeboval být v pohybu

Nekrolog si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když režisér Jiří Strach v roce 2004 vybíral obsazení katolické pohádky Anděl Páně, zdálo se přirozené svěřit roli pánaboha Jiřímu Bartoškovi. Děčínský rodák byl tehdy ve věku a postavení, kdy si to nejenže mohl dovolit, ale zároveň šlo o logický vývoj jeho kariéry. Stal se hereckou hvězdou, sexsymbolem i prezidentem velkého festivalu. Zbýval už jen Bůh.

„Božských“ rolí pak následovalo ještě několik. V pokračování Anděla Páně, v komediích Líbáš jako Bůh a Zbožňovaný. Postavy, z nichž vyzařuje velká autorita a téměř nadpřirozené sebevědomí, hrál také v Teorii tygra, Mordpartě nebo Matematice zločinu. Docela obyčejného seniora, bez schopnosti svádět pohledem ženy o dvě generace mladší, by mu diváci asi nevěřili. To už by nebyl „Barťák“.

Ačkoli vždy působil jako člověk, který má talent od Boha a nemusí se moc namáhat, aby každého uhranul charismatem, hvězdný status si musel postupně vydřít. Pomohla mu píle, inteligence, vytrvalost i schopnost nabídnout to, co zrovna žádala doba.

Jiří Bartoška se narodil dva roky po druhé světové válce. Když mu byly čtyři, přestěhoval se s rodiči z Děčína do Pardubic, kde vychodil základní a střední všeobecně vzdělávací školu. Jako devítiletý byl obsazen do inscenace Anny Kareniny v pardubickém divadle. Hned v první roli zaujal natolik, že o něm psal i místní tisk.

Po hraní netoužil. Chtěl studovat dějiny umění. Na katedru však přijímali ob rok. Začal místo toho učit výtvarnou výchovu v Domě pionýrů. Následující rok musel nastoupit na vojnu v Brně. Dějiny umění se tak opět nekonaly. „Díky bohu,“ chce se zvolat s vědomím, kam osud Bartošku místo toho zavedl.

Jako vojín se seznámil s partou studentů brněnské JAMU a nechal se zlanařit, aby též zkusil činoherní herectví. Na zkoušky ho připravoval spolubydlící Boleslav Polívka. S ním nastudoval Bartoška všechny jevištní monology, které potřeboval znát. Přijímací komisi to přesvědčilo.

Následující roky strávil Bartoška v inspirativním prostředí tvořeném vedle respektovaných kantorů také spolužáky Miroslavem Donutilem, Eliškou Balzerovou, Pavlem Zedníčkem nebo Janou Švandovou. Slavnou dvojici už během studií tvořil s Karlem Heřmánkem. Necelé dva roky spolu hráli v brněnském Divadle Husa na provázku, v roce 1973 odešli do ústeckého Činoherního studia. Oba byli mladí, pohlední, plní elánu. A lidé si je zpočátku pořád pletli.

Jejich snem bylo dělat herecké divadlo, v němž budou mít větší vliv na interpretaci rolí i podobu představení. Pod režijním vedením Evalda Schorma, který mohl po „obnovení pořádku“ pracovat akorát na oblastních scénách, se jim to poštěstilo. Hercům dával pocit významnosti, pobízel je, ať vycházejí z vlastních pocitů a vedou polemiku s autory textu.

Byl to Schorm, Heřmánek a relativně velká umělecká svoboda, díky nimž Bartoška vzpomínal na tři sezóny v Ústí jako na ty nejkrásnější roky strávené u divadla. Nabíjela jej energie představení a možnost působit na diváky. „V divadle si uvědomuji život,“ svěřil se v jednom rozhovoru. Když se o několik dekád později zotavoval z onemocnění mízních uzlin, herectví mu znovu dalo sílu pokračovat.

Jestliže v první polovině 70. let podle vlastních slov Bartoška nežil ničím jiným než divadlem, od roku 1975 začal rozšiřovat portfolio. Režisér Štěpán Skalský tehdy mezi absolventy divadelních fakult hledal neokoukané tváře pro svůj film Hřiště. Bartoška v něm měl původně ztvárnit pouze jednoho ze studentů, nakonec ale přesvědčivě a nenásilně zastal hlavní part. V roli čerstvého absolventa stavební fakulty Luďka měl možnost spolupracovat se svým vzorem, Karlem Högerem, pro kterého šlo naopak o jednu z posledních rolí.

Veterán českého filmu a divadla si talentovaného absolventa vzal do patronace, naučil ho jemnějšímu pohybu před kamerou. Bartoška se svým výkonem ale stejně nebyl spokojen. Při sledování denních prací trpěl a chtěl filmového hraní nechat. S natáčením se zcela nesžil ani později. Připodobňoval jej k focení na občanku. Únavně dlouho čekáte, aby mohl být pořízen jeden záběr. Navíc bez možnosti něco změnit, když je film jednou sestříhaný.

Kinematografie mu neumožňovala to, co jej nejvíc bavilo na divadle, kde mohl každý večer s obecenstvem hledat správný tvar, zdokonalovat se, zkoušet něco nového. Nakonec ale k filmování, jako k mnoha životním výzvám, přistoupil pragmaticky. Dál se umělecky realizoval především na jevišti, zatímco film a televizi vnímal coby výdělek.

Po Hřišti natočil Bartoška pravěký triptych podle knih Eduarda Storcha. Filmům Na veliké řece, Osada Havranů a Volání rodu sice výsměšně přezdíval „Tarzan chudých“, faktem ale je, že role zmužilého Sokola výrazně zvýšila jeho popularitu. Nepochybně k tomu přispěla pozornost, kterou se na divadle naučil věnovat pohybové stránce svého herectví. A také skutečnost, že po českých lesích, kde se natáčelo, pobíhal většinou do půl pasu nahý.

Víc vrstev měla jeho postava Jana Nerudy v Příběhu lásky a cti od Otakara Vávry. Užil si také zápornou roli bělovlasého banderovce ve Stínech horkého léta od Františka Vláčila.

Jiří Bartoška tvrdil, že kdyby mu nešlo hraní, dělal by šoféra, protože potřebuje být neustále v pohybu. Jeho pracovní vytížení to potvrzovalo. V 70. a 80. letech šel neúnavně z role do role. Zkoušky z dospělosti, Katapult, Sanitka, My všichni školou povinní, Oldřich a Božena, Cirkus Humberto a další. Hrál noblesní světáky, prince, milence, psychiatra i hrobníka.

Přestože jeho přirozeného šarmu a herecké mnohotvárnosti využívalo stále víc filmových a televizních režisérů, pořád se považoval v prvé řadě za divadelníka. Z Ústí přešel nejdřív do Městských divadlech pražských, v roce 1978 pak do Divadla Na Zábradlí.

Z mnoha slavných inscenací nejraději vzpomínal na Jakuba a jeho pána od Milana Kundery. V jízlivé komedii o svobodě a podvolení hrál Bartoška Jakuba a Heřmánek Pána. Na repertoáru zůstala 14 let, ale oba herci se k ní vraceli také na jiných scénách.

Za normalizace byl Bartoška jedním z nejobsazovanějších herců, idolem žen, „českým Alainem Delonem“. Opakovaně vítězil v diváckých anketách časopisů. S Heřmánkem už si jej nepletli. Svou popularitu s nadsázkou přisuzoval metr osmdesát vysokému tělu a tmavým vlasům. Navíc disponoval nezaměnitelným chraplavým hlasem, jako dělaným pro dabing, který si také v pozdním věku udržoval dvaceti cigaretami denně.

Tajemství jeho úspěchu a výkonnosti ale vedle vzhledu a hereckého nadání tkvělo rovněž v tom, že nad svou profesí, a obvykle ani životem, příliš nefilozofoval. „Přijdu, převleču se a hraju,“ shrnul jednou svůj přístup k herectví.

Když byl v 80. letech časopisem Mladý svět dotázán, co si představuje pod pojmem štěstí, odpověděl bez váhání, že větší byt. Nebojoval za velké ideje, zůstával realistou. Peníze si uměl vydělat a užít v každé době.

V roce 1977 se stovkami dalších prominentních tváří normalizační popkultury podepsal Antichartu, v roce 1989 naopak petici Několik vět. A byl to Bartoška, kdo z balkonu pražského Melantrichu v prosinci 1989 vyhlásil nominaci Václava Havla na prezidenta.

Od 90. let podporoval ODS a utužoval přátelství s pozdějším prezidentem Václavem Klausem i dalšími pravicovými politiky. Svou transformaci završil životopisným dramatem Havel, kde hrál profesora filozofie Jana Patočku, jednoho z prvních mluvčích Charty 77, jenž zemřel po několika dlouhých výsleších StB.

Poté, co Bartoška s Heřmánkem a dalšími herci v roce 1991 odešel z Divadla Na Zábradlí, neměl stálé angažmá. Když mu proto Ministerstvo kultury nabídlo, zda nechce vést nadaci organizující karlovarský festival, opatrně přijal. Pak se stal dominantní tváří přehlídky na dalších 30 let.

Festival, jemuž po sametové revoluci a privatizaci hrozil zánik, Bartoška s dramaturgyní Evou Zaoralovou pozvedli na úroveň prestižních mezinárodních akcí, kam se sjíždějí filmaři z celého světa. Při shánění sponzorů herci přišly vhod známá tvář, kontakty na politiky i nediplomatická přímočarost, která imponovala mnohým byznysmenům.

Bartoška nesmlouvavě odmítal námitky vůči - dle některých neetickému - podnikání vybraných firem, s nimiž coby festivalový prezident uzavíral spojenectví, stejně jako kritiku toho, kterak hospodaří se státními dotacemi. Počátkem milénia třeba Nejvyšší kontrolní úřad informoval, že festivalové účetnictví je plné chyb, organizátoři platili ze státních peněz ubytování politikům a sám Bartoška dal zakázku na výrobu festivalové znělky vlastní firmě, aniž by vypsal výběrové řízení povinné ze zákona.

Reakce Bartošky na kritiku, nepřipouštějící dialog či vlastní pochybení, mohly občas vytvářet zdání, že podlehl přesvědčení o vlastní nedotknutelnosti. Zachránil přece festival, tak co víc byste chtěli?

Pohled na věc odmítal měnit také v jiných oblastech. Kvóty na složení filmových štábů označoval za idiocii, kampaň #MeToo považoval za zveličenou. Vrcholem české kinematografie pro něj byla nová vlna 60. let. Úroveň současných filmů, zejména romantických komedií, konstantně kritizoval. Přitom v nich sám hrál stárnoucí donchuány.

Nakolik ale v těchto výstupech, vyznačujících se spíš sebejistotou než sebereflexí, šlo o Jiřího Bartošku, kluka z Děčína, a nakolik o mediálně zkonstruovanou personu přezdívanou Barťák? Když člověk tak dlouho hraje sebeironického, lehce arogantního dandyho s cigaretou v puse, může se role stát jeho druhou přirozeností a také tvůrci či diváci od něj přestanou očekávat něco jiného. „Člověk je plný rozporů. Jedna půlka něco chce a druhá chce pravý opak. Někdy je to opravdu těžké, aby člověk vydržel sám se sebou,“ nechal se Bartoška slyšet během vzácné introspektivní chvilky. Uvedená slova naplňoval vlastním životem.

Měl image lva salonů, přitom byl od roku 1976 ženatý s manželkou Andreou a dělal vše pro rodinu. Své frajerské vystupování označoval za slupku, pod kterou se skrývají pochybnosti a tréma před každým vystoupením. Kolegyně z karlovarského festivalu Eva Zaoralová jej popisovala jako srdečného a rovného člověka, v jehož osobnosti se pojí bohémství s manažerskými schopnostmi, vřelostí a nestrojeností.

O neokázalé velikosti v souvislosti s Bartoškou mluvili také další kolegové a známí. Při osobním setkání potvrzoval pověst požitkáře, rozhodně byl každým coulem macho, nedělal ale dojem namyšlené, nedotknutelné hvězdy.

Ne, Jiří Bartoška nebyl Bůh, a ani si to o sobě nemyslel. Jen ho fakt dobře uměl hrát.