Recenze: Co skládali Bachovi. Letní slavnosti staré hudby začaly znamenitě

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Akce pořádaná barokním souborem Collegium Marianum bývá pokaždé dramaturgicky sjednocená jedním tématem a zároveň rozkročená co do interpretačních stylů, obsazení či provenience hostujících souborů. Letní slavnosti staré hudby jsou při počtu sedmi koncertů sice skromné rozsahem, zato pečlivě kurátorsky ošetřené. Mezi znalci mají své publikum, jež každé vystoupení vždy zaplní téměř do posledního místa.

Letošní téma Familia představuje muzikantské rody či rodiny hudebních vydavatelů, které hrály nezastupitelnou roli při šíření skladeb. Hned na prvním koncertě minulý čtvrtek v Kostele Panny Marie na Slovanech zazněla díla skladatelů pyšnících se příjmením Bach.

Jméno bylo od raného 17. století synonymem pro hudebníka. Dědictví rodiny sám Johann Sebastian Bach uchovával a opatroval, ve své tvorbě z něj vycházel, ale svou genialitou ho samozřejmě přezářil.

Zatímco jeho tvorba a dnes už i hudba několika synů je známá, často uváděná a nahrávaná, o Bachových četných hudebních předcích či příbuzných totéž neplatí. Německý vokální Ensemble Polyharmonique proto sáhl právě po ovoci rostoucím na vedlejších výhoncích mohutného bachovského rodinného stromu. A vedle Johanna Sebastiana Bacha uvedl duchovní skladby jeho o něco starších strýčků a jednoho bratrance.

Soubor o šesti zpěvácích, decentně doprovázených na varhanní pozitiv a violone neboli předchůdce violoncella, má charismatického uměleckého šéfa, altistu Alexandera Schneidera. Jeho entuziasmus a důraz na přednes i obsah textu oživily dávné partitury, jimž daly hloubku i vzdušnost. Hlasy v komorním obsazení zněly v Emauzích báječně. Akustika podtrhla dokonalé snoubení barev, pěvci si poradili také s dlouhým dozvukem – ostatně na témže místě festival před dvěma lety zahajovali.

Koncentrovaný večer bez pauzy, kdy si soustředěné publikum schovalo aplaus až na závěr, vyvolával velkou škálu emocí: skladatelé usilovali o co nejvěrnější vyjádření radosti, bolesti, utrpení či oddanosti obsažených v biblických verších. Ensemble Polyharmonique tomu svým důrazem na deklamaci každého slova dostál. K pochopení látky pomohlo, že publikum mělo jako vždy k ruce překlady a výborný průvodní text.

Program směřoval k závěrečnému vrcholu: rozměrnému pětihlasému motetu Johanna Sebastiana Bacha nazvanému Jesu, meine Freude. Jednoduchá melodie chorálu v ní prochází několikerým kontrapunktickým zpracováním, mezi něž autor vložil sloky s až drásavě realistickým zhudebněním slov – zpívá se tu o smrti, po slově „Nichts“, nic, následuje prázdné ticho a tak dále. Jsme ale v baroku a úmrtí není konec, připomíná spánek. Gute Nacht, zpívá se proto v asi nejkrásnější části moteta.

Úvodní večer Letních slavností byl tak tematikou i provedením nadpozemský. Ten druhý patřil toto pondělí hudbě ilustrující a doprovázející pozemské putování člověka. Portugalský soubor Sete Lágrimas v plném sále Trojského zámku provedl posluchače rituály narození, svatby či smrti. Zpívalo se o lásce i válce.

Zatímco španělské ansámbly umí publikum strhnout temperamentem a nasazením, Portugalci předvedli zcela jiný druh uhranutí – prostřednictvím sofistikovaných aranžmá s nejjemnějšími nuancemi zvuku a rytmu.

Arzenál perkusí, kytara, kontrabas, dva mužské hlasy a písně z nejrůznějších koutů světa, kam doputovali portugalští dobyvatelé a poutníci. Na koncertu se prolínaly různé časové vrstvy, hudba zapsaná, lidová či nově zhudebněné staré verše. Natolik otevřeným přístupem by Sete Lágrimas zaujali na leckterém festivalu world music. I tento soubor už na Letních slavnostech účinkoval, a to před 11 lety – záznam je dostupný na webu.

Akce pokračuje tuto středu v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, kde se naskytne příležitost poznat nejstarší památky evropské hudby. Program vystoupení španělského souboru Tasto Solo slibuje zavést posluchače do mystického světa středověkých klášterů, kapitul a univerzit.