Článek
Jeho nové album Astronauti je jako Erbenovy balady pro 21. století. Světlo prorážející temnotou. Pokřtí ho tento pátek 24. října v pražské Akropoli a 27. října v brněnském Kabinetu múz.
Umělec nejprve 17 let vystupoval s rockovou skupinou Obří broskev, pak se dal na dráhu maskovaného písničkáře Kittchena a následně přišel s projektem Zvíře jménem Podzim. Teď účinkuje s kapelou Hvězdy – bez masky, pod svým jménem. A navzdory traumatům, které v písních zpracovává, je spíš poslem dobrých zpráv.
Hudebník, autor několika knih a malíř také propaguje holotropní dýchání. Říká, že když po této terapii sedí s klapkami na očích na matraci a vrací se do zdejšího světa, připadá si jako astronaut, jenž právě přiletěl z vesmíru. Technici mu sundávají skafandr a ptají se ho, jaké to bylo. „Můj sen se posunul od touhy být slavný k tomu, abych umění mohl dělat udržitelně, aby fungovalo,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Četl jste dnes dobré, nebo špatné zprávy?
Spíš dobré. Psali mi kamarádi, že mě slyšeli v jednom rozhovoru v éteru a přišlo jim, že jsem nadšený a velmi zapálený a že byla radost poslouchat mě v takovém rozpoložení.
A čím tedy byla inspirovaná písnička, ve které zpíváte, že všichni s chutí nosí špatné zprávy?
Hudebním publicistou Antonínem Kocábkem, který si loni před Vánoci na Facebooku postěžoval, že cokoliv dobrého člověk vypustí do světa, vždy se najde někdo, kdo odpoví, že je to pitomé. A že převládají hlasy, které tvrdí, že kultura je zbytečná a že mu je z toho ouzko. Byl jsem tehdy pod tlakem, protože jsem měl za sebou třetí rok, kdy jsem rodinu živil především z příjmů z umění, hudby a malování obrazů. Nakumulovaly se problémy. A když jsem si přečetl Kocábkovu zprávu, musel jsem se zavřít v koupelně, dát si sprchu, zklidnit se. Tam se mi vyloupl verš o lidech, kteří nosí špatné zprávy, a tím se písnička rozjela. Než jsem vylez ze sprchy, měl jsem ji skoro hotovou. Odběhl jsem do ateliéru a asi za hodinu jsem měl nahraný demáč se Zprávami, které na Astronautech vyšly v téměř nezměněné podobě.
Myslel jsem si, že text naráží na novinové zprávy.
Ano, i na to, co se na nás valí z médií. Dějí se věci, o nichž jsme nepředpokládali, že se budou dít. A tohle je dětství mých dcer. Prvorozená dcera kvůli nástupu covidu skoro nechodila do školky. Druhorozená zase žije jen za války na Ukrajině.
V čem jste žil vy jako dítě?
V období změn. Když mi bylo dvanáct, přišla sametová revoluce. Ještě jsem stihl závěrečné roky komunismu, zároveň jsem zažil tu velikánskou energii, která provázela převrat. A potom postupné střízlivění, když se rozdrobily ideály a porůznu je někdo rozkradl. Zmizely jako propisky.
Do písničky Zakopaný, která otevírá novou desku, jste vložil trauma z dětství, kdy vás starší kluci nutili ke skoku ze železničního mostu. Co se tenkrát na mostě v České Lípě stalo?
To trauma vypovídá o pro mě důležité situaci, kterou jsem donedávna nepovažoval za zdroj inspirace. Vyprávěl jsem o něm jen blízkým lidem, protože pořád nese punc nezvládnuté situace. Stalo se to, že jsem na periferii České Lípy potkal dva starší kluky, kteří mi sebrali klíče a knížku, kterou jsem nesl strejdovi, a začali mi dávat ponižující úkoly. Musel jsem třeba prolézat blátem, strčili mě do velkého odpadkového koše. A jak se rozjížděli, přiostřovali, a když jsme přecházeli železniční most, vyhrožovali, že mě donutí z mostu skočit do řeky. Nevěděl jsem, kam jsou schopní zajít, byl jsem ochromený hrůzou, a i když jsme potkávali lidi, nebyl jsem dlouho schopen zavolat o pomoc, až teprve když mě ti kluci poslali očumovat dva mladé milence.
Zůstalo to ve mně jako zážitek, za který jsem se dlouho vnitřně styděl, ale najednou přišel pro mě důležitý moment, když jsem z toho studu mohl udělat něco pro mě krásného. Zdroj vnitřní radosti a síly, a to je ohromně úlevný akt nějakého sebeléčení. Písnička končí velkou nadějí.
Závěrečná slova „nádherný věci tě po proudu čekaj“ přitom zní, jako kdybyste do té řeky skočil. Kolik vám tenkrát bylo let?
Asi jedenáct.
Jsou takové kritické zážitky důležité pro tvorbu?
Byly především zásadní pro život, protože postupně proměnily moje směřování – od soustředění se na věci, které nejsou v pořádku, na věci, které stojí za to opečovávat. A protože proměnily můj přístup k životu, následně tím proměnily také mou tvorbu.

Dějí se věci, o nichž jsme nepředpokládali, že se budou dít. A tohle je dětství mých dcer, říká hudebník Jakub König.
Z Astronautů mám pocit, že je to vaše doposud nejosobnější deska. Byl to záměr?
Záměr to nebyl, ale také mám ten pocit. Už to, že jedna z prvních písniček napsaných pro album byla Zakopaný, nastavila rámec desky. I současná doba přináší úzkosti, se kterými ale umím pracovat lépe než dřív. A nejlíp na ně pomáhá, když z nich můžu dělat písničky nebo obrazy nebo kombinace textu a obrazů. Má smysl, ačkoliv je to náročné, dělat umění, chovat se laskavě, starat se o vztahy v rodině. A i když je to důležité především pro mě osobně, všiml jsem si, že to ovlivňuje i lidi, kteří mi naslouchají. S tím vědomím je deska Astronauti dělaná. Když jejím prostřednictvím poctivě a otevřeně řeknu, co cítím, čím se zabývám, co mě trápí, vytrhuje ze sna a zkusím z toho všeho udělat něco krásného, nabídne to perspektivu k cestě dobrým směrem.
Ano, zpíváte „Bejt trochu laskavější / k sobě i ostatním / až se to naučíme / můžeme to poslat dál“. Ale pak také zpíváte, že „cítit úzkost je dneska normální“. Proč je to normální?
Věta pochází z debaty s mým terapeutem. Upozornil mě, že cítit obavy o budoucnost je normální, když jsem muž ve středním věku, který živí čtyřčlennou rodinu uměním. A to navíc v době, kdy je válka na Ukrajině a kdy po covidu chodí do klubů na koncerty málo lidí.
Přesto se většinou máme dobře, ne?
Ale bojíme se, že bychom o to mohli přijít. Důvodů k úzkosti je moc, vyhrožování Ruska, situace v Americe, svět je díky internetu nadosah a propadnout chmurám je proto snadné. Takže to, co mi řekl terapeut, mi pomohlo si na chvilku vydechnout a prostě si připustit, že situace je napjatá. To je částečně i téma desky Astronauti, že bezpečí a klid garantované nemáme. Řítíme se vesmírem a nemáme žádnou záruku, že do nás něco nedrcne nebo že se Slunce nezačne chovat jinak, než předpokládáme. A tak mi přišlo, že udělat taneční desku, na kterou se dá společně dupat, tleskat a zpívat, je vlastně dobrý způsob, jak s tím naložit. Protože tancovat, dupat, tleskat a společně zpívat dělá lidem dobře. A kdybychom to dělali ještě víc, bude nám mnohem líp. Ale uvědomuju si, že to zní banálně.
Publikum na vaši muziku společně dupe, tleská a zpívá?
Vlastně ano. Měli jsme už první koncert s novým repertoárem v Ústí nad Labem a naše hraní mělo takový drive, že lidi dupali a hulákali už během první písničky, což se nestává. A energii nadšeného hučícího sálu si udrželi.
Přitom Astronauti jsou temnější než předešlé album Hvězdy, jehož zvuk byl průzračnější. Čím to je, že jste potemněl?
Pořád jsou výrazně světlejší než Zvíře jménem Podzim, které bylo gotické, podzimně temné, a Kittchen, který byl vyloženě černý. Astronauti jsou spíš jen špinavější než Hvězdy. Ale jakkoliv je vnímám velmi pozitivně a nadějeplně, objevuje se na nich úzkost a strach stejně často jako naděje a světlo, což mi došlo až ve chvíli, kdy jsem měl možnost si o tom povídat s člověkem, který desku slyšel jako jeden z prvních. Byl jsem trochu zaskočený.
Nesouvisí to s tím, že producentem Astronautů není Petr Ostrouchov, který pracoval na Hvězdách a k hudbě přistupuje klasičtěji a méně alternativně, takže se o zvuk alba staral váš dlouholetý kolega Aid Kid?
Asi ano. Fakt, že „nemáme hlídání“ od Petra Ostrouchova, jsme s Aid Kidem využili k tomu, abychom se pouštěli do věcí, které bychom dřív kvůli jednotícímu rámci vynechali – různé zvukomalebné představy o tom, co by se mělo dít na pozadí textů a melodií. Tentokrát jsme víc experimentovali a pouštěli se do různých kravin. Když je s námi Petr, snažíme se být důstojnější a tvářit se vážněji. Jak se s Aid Kidem dlouho kamarádíme, dokážeme se u hudby vyblbnout. I díky tomu jsem měl dojem, že deska Astronauti je jednoznačně pozitivní.

Jakub König vystupuje s kapelou Hvězdy.
Proč skoro nehrajete rychlé písničky?
Rychlé písničky napsat nedokážu. A když jsem se o to snažil třeba v Obří broskvi po vzoru Vypsané fiXy, kdy jsem si moc chtěl skočit z pódia do lidi, nefungovalo to. Cítil jsem, že to není autentické. Ale třeba písnička Zakopaný je „nakopnutá“ a kapele krásně sedla.
Kam jste vlastně odložil masku Kittchena?
Mám ji v ateliéru na poličce. Zrovna nedávno jsem ji sem přenesl ze šuplíku v bytě, kde dlouho ležela, protože mě někdo požádal, abych v ateliéru zahrál Kittchenův koncert pro tři lidi.
Takže jste ji měl na sobě ještě nedávno?
Ano. Kapitolu Kittchena nepovažuju za uzavřenou a rád bych se k ní vrátil ve chvíli, kdy zase budu mít syrovější kittchenovský „materiál“. Emoce, které mám s Kittchenem spojené, se zase nahromadí a bude potřeba je zpracovat.
Jaké emoce to jsou?
Temnější, stínovější. A protože je Kittchen do určité míry komiksová postava, lze takové emoce zlehčit. Takže výsledkem je spíš nadsázka, legrační temnota. A pokud se Kittchen vrátí, bude to možná i prostřednictvím komiksu.
Nakreslil byste o něm komiks?
Bylo to součástí mé prvotní představy o Kittchenovi a pořád to ve mně zůstává. A pro ty Kittchenovy archetypální příběhy je lepší, když postava, která je zpívá, nemá obličej. Ale teď mám období vlastního obličeje a vystupuji sám za sebe.
Na Hvězdách i Astronautech hostuje virtuální zpěvačka Nivva, kterou posluchači vizuálně znají jen jako digitálně vytvořenou ženu. Je v tom nějaká paralela s maskovaným Kittchenem?
Nivva mě kontaktovala právě proto. Líbila se jí představa, že by mohla dělat hudbu, ale ne sama za sebe, protože je velmi introvertní. Posílala mi nejdřív demo nahrávky, krásně zpívala a já je s jejím svolením předal Aid Kidovi. Navázali jsme s ní spolupráci a pomohli jí připravit její první desku.
A jak vznikla digitální podoba Nivvy?
Využila toho, že je 3D modelérka, vyhledávaná videotvůrkyně i v zahraničí a její vizuály používají také hvězdy současnosti. A tak do určité míry inspirovaná Kittchenem vytvořila svůj avatar.
Ještě pořád chcete být slavný muzikant jako v časech Obří broskve? Tenkrát to nevyšlo a jak jste přiznal, měl jste z toho trauma.
Trauma jsem měl spíš z rozbitého hudebního snu. Začalo mi docházet, že není důležité soustředit se na slávu, ale na možnost věnovat se umění, kapele. Můj sen se posunul od touhy být slavný k tomu, abych umění mohl dělat udržitelně, aby fungovalo. Kdyby se moje muzika dostala ke všem lidem u nás, kterým by se mohla líbit, úplně by mi to stačilo.
Kolik těch lidí může být?
Nemám představu, ale je jich jistě víc, než kolik jich na mou hudbu zatím narazilo. Postupně přibývají další, i když zatím je to hodně napjaté. Bylo by fajn, kdybych se obešel bez velké slávy, a přitom finanční loď naší rodiny tak nedrhla o dno a občas jsme mohli podniknout i něco, co obvykle rodiny dělávají.
Co to je?
Představuju si to jako výlet k moři. Asi proto, že jsem tam zatím rodinu nevyvezl. Sám jsem měl v dětství tuhle metu, a tak výlet k moři do bezmračných slunečných dnů odpočinku je pro mě symbolem toho, co bych přál zažít svým dětem. Aby to bylo dostupné i nyní, kdy jsem si vybral jako zdroj obživy umění.
Ale přitom v písni Neletím zpíváte, že se bojíte létat.
Tahle písnička vychází z momentu, kdy jsem seděl v ateliéru a trochu si žehral na svůj osud, na to, že držím rodinu jako rukojmí svého snu stát se umělcem a ani jí neumožním jet k moři. A i kdybych nakrásně na ten výlet vydělal prodejem obrazů, stejně bych se bál nastoupit do letadla. Připadal jsem si kompletně obklíčen svojí nemohoucností a příšerností. Prorazil jsem ji tím, když jsem se pustil do téhle písničky.
Album: Jakub König – Astronauti
Label: Galén
Stopáž: 38:33
Datum vydání: 10. října 2025