Spálený: Po osmdesátce je každý vjem ostřejší. Každý koncert může být poslední

V 70. letech hudebník obě Nezvalovy rozsáhlé básnické skladby zhudebnil, vydal na dvou LP deskách a zahájil sólovou dráhu jako zpěvák.

Tak monumentální kompozice ale už dávno nepíše. Přiklonil se k blues jako žánru i pocitu, kdy od klasické dvanáctitaktové struktury odlétá „úplně jinam“. A stále klade důraz na dobré texty, aby někdejšímu nezvalovskému poblouznění nezůstal nic dlužen. Platí to také o Spáleného nejnovější desce nazvané Úplně šedivej panáček, kterou právě vydal se svou kapelou ASPM. Hraje s ní už čtyři desetiletí. „Po osmdesátce je každý vjem ostřejší a všude cítím podtext, že to může být naposledy. Takové je to taky s každým koncertem,“ říká Jan Spálený v rozhovoru.

Každý den prý píšete něco, co se podobá literatuře. Co to je?

Obvykle texty k písním, ale není jich moc. Většinou vzniknou nejdřív jako povídka nebo úvaha. A potom se mi z toho buď podaří, nebo nepodaří udělat text, protože nemám dar zkratky. Hledám tedy někoho, kdo to udělá za mě a pod text se podepíše jako autor.

Třeba jako písničkář Petr Linhart ze skupiny Majerovy brzdové tabulky, který před lety otextoval polovinu vašeho alba Zpráva odeslána?

Ano. Původně jsem slova pro to album napsal právě jako povídky. Ale Petr Linhart je svým vkladem opravdový autor. Ovšem jinak si také zapisuju něco, co se podobá poezii, sice ji nikdy nepublikuju, ale mám potřebu to dělat. Často používám tužku a papír jako prostředek ke zpřesnění formulací v mluvené řeči. Každý den si sednu k psaní, protože mě drží u života. Někdo žije tím, že se dokáže rozdávat lidem, což já jako introvert moc obratně neumím. Můj životní háček je každodenní práce. Především hraní na nástroj a pak psaní. Tento „háček“ je podmíněn masivní, laskavou podporou ze strany mé ženy a synů.

O čem jste psal naposledy?

Pořád o tom samém. A to jsou vztahy nebo potřeba určitého doteku, chvála posedlosti. Zabývám se tím, v čem žijeme.

V čem žijeme?

V masakru. A nejsme schopni tomu v mezilidských vztazích vytvořit protiváhu.

Nebylo to tak vždy?

Snažím si to idealizovat. Takže nebylo to tak vždy.

Na nové album Úplně šedivej panáček jste napsal pouze jeden text, Raněnej bůvol, o kterém jste řekl, že je to politický komentář. Co jím komentujete?

Vznikl, když jsem se díval na zprávy v televizi a byl jsem zděšený, co slyším z různých stran. Dojmy jsem naházel na papír a pak jsem je seřadil, aby se to dalo zpívat. Je to v podstatě koláž.

V Raněném bůvolu zpíváte – zdánlivě v narážce na Bezručovu báseň Ostrava – „strmí paláce prázdnejch keců“. Které paláce máte na mysli?

Všechny ty baráky s institucemi, s těmi „řídícími Trumpy“. Ale to je jediná kvazi politická pecka na albu, kde jsou jinak spíš texty o vztazích. V původním záměru, který jsem si při přípravě alba zformuloval a zapsal, tahle píseň nebyla. Řekl jsem si, že chci udělat laskavou, lehce potemnělou kolekci písní.

Často se vracíte ke starším skladbám, které upravíte, znovu nahrajete a vydáte. Tak je to i na nové desce?

To je třeba píseň Aviatik na text Vladimíra Hadače, z níž je i název alba, protože lidi nikdy nechtěli, abychom hráli Aviatika, ale vyžadovali Malýho panáčka, což vychází ze sousloví, kterým text začíná: „Úplně šedivej panáček.“ Typickou „opravou“ jsou Apollinairovy Ocúny. Teprve nedávno jsem pochopil, že ten nádherný text má přesnou formu dvanáctitaktového blues. Musel jsem Ocúny napsat a natočit znovu v tom smyslu.

Ještě jedna píseň z nové desky na Hadačův text se týká létání: Thunderbolt je o americké stíhačce ze 40. let. Když jsem píseň slyšel poprvé, vybavil jsem si při verši „stoupej vzhůru, stříbrnej tlusťochu“ Vítězslava Nezvala. Asi v souvislosti s vašimi nezvalovskými alby Edison a Signál času. Až potom jsem zjistil, že jde o letadlo.

To je silný slogan. S panem Hadačem sdílíme stejnou náklonnost k aeroplánům. Text je zbožštění zvláště odulé legendární americké stíhačky, zkonstruované tak, aby byla nezranitelná. Bylo to technicky úžasné řešení, takové Kolumbovo vejce. A pak se mi v tom textu líbí slova „stoupej vzhůru, hřmící sude“, protože ten aeroplán vypadá jako sud. Je krásný!

Často zhudebňujete texty neprofesionálních autorů. Jak k nim přijdete?

Mám fundus textů. Kromě profesionálních autorů, s nimiž jsem rád spolupracoval, měli básnické ambice a měl jsem je rád, jako byli třeba Pavel Vrba nebo Barbara Ježková, mi je posílali lidé, které jsem neznal. Jsou to balíky textů, které třídím, a když v nich objevím něco zajímavého, co mohu vypustit z úst, dám to do fundusu. Poslední Vrbovy texty, které mi před smrtí věnoval, jsem spotřeboval už na minulém albu Perseidy a na nové desce jsem spotřeboval poslední texty Barbary Ježkové, která už také nežije. Dál budu asi odkázaný jenom na vlastní texty nebo na ty, které vezmu z toho fundusu – jsou v něm stovky úžasných věcí.

Písněmi na texty Barbary Ježkové vaše album začíná i končí. V 80. letech vystudovala tvorbu textu a scénáře na konzervatoři, jež se dnes shodou okolností jmenuje po Jaroslavu Ježkovi. Učil tam třeba Pavel Kopta, s nímž jste spolupracoval a který byl pro ni pravděpodobně velkým vzorem. Jak jste se seznámili?

Přišla za mnou s textem. V tom mám štěstí, že za mnou chodili nejlepší muzikanti i úctyhodní textaři. Přitom nejsem záruka kšeftu, protože v žánru, který dělám, se prodává méně desek než v popíku. Byla to úžasná, statečná ženská.

Do písně Strakatý kotě pozdě k ránu vám coby kornetistovi napsala verše „Svůj kornet jsem naladil co nejhlouběji“ odkazující k básni symbolisty Karla Hlaváčka Pozdě k ránu. Ten koncem 19. století „ladil“ nejhlouběji violu. Dá se vůbec naladit kornet?

Když chci hrát nízko, vytáhnu ladící suk… Ale ten verš je nádherný. Za to jsem Barbaře poděkoval. S tím kornetem mi ještě stihla udělat bene, klidně tam mohla dát jiný nástroj. Texty Barbary Ježkové jsem vždy zhudebňoval s úctou, že to je básnický útvar a nemám gebír na to, abych do něho zasahoval. Jinak některým textařům do veršů zasahuju, třeba abych mohl zazpívat správný přízvuk. Takže text přepíšu, ale nikdo z autorů se tomu nebrání. Zatím.

Na album jste zařadil novou verzi převzatého Špitálu u svatého Jakuba s českým textem Zdeňka Rytíře, který jste poprvé nahrál v 80. letech. A pak také další americký song od Colea Portera, který kdysi dávno otextoval básník Josef Kainar – Miss Otis lituje. Proč jste si tu píseň vybral?

Kdysi jsem ji točil jako hudební režisér s orchestrem Gustava Broma a už nevím, kdo ji zpíval, jestli to byl Jiří Suchý, nebo Jiří Jelínek. Vždycky mě dojímala a už roky jsem ji chtěl nazpívat taky. Před lety jsem slyšel, jak ji natočil Karel Plíhal. Strašně pietně, ukázněně. Rozhodl jsem se pro opačný přístup: ne jako noblesní flashback, ale jako živou věc, kterou jsem zažil teď. A tak jsem Miss Otis pojal jako swingovku.

To je vedle blues vaše přirozené prostředí. Ovšem překvapilo mě reggae, kterým jste opatřil text Barbary Ježkové o strakatém kotěti. Tahle píseň taky spolehlivě „swinguje“. Ale hrál jste už někdy dřív reggae?

Programně ne, ovšem text Barbary Ježkové je jako reggae. Zahrál jsem to na první dobrou, jak je to jednoduchoučké. Text mě prostě navedl.

Víte, v kolika názvech písniček máte slovo blues?

Nevím. Často?

Dopočítal jsem se třiadvaceti.

Za celou kariéru? To není tolik, to není žádná inflace.

Čím je pro vás blues?

Je to jistota, že jeho prostřednictvím můžu říct, co chci, protože vím, že z korýtka toho žánru, ve kterém jsem až po hlavu, nemůžu vyskočit, i kdybych chtěl. Můžu to korýtko jen rozšiřovat, ale nemohu se najednou vyjadřovat jinak. Já to jinak neumím.

Ale třeba deska Zvon šílencův z roku 1971 kapely Apollobeat, pro niž jste psal hudbu a kde zpíval váš bratr Petr, začíná skladbou, která zní jako modernistická vážná hudba. Tam jste z korýtka vyskočil.

Tehdy jsem napsal smyčcový kvartet, to opravdu nebylo blues. Ale to jsem se ještě hledal, bylo mi přes dvacet. Dneska je mi přes osmdesát, takže za tu dobu už jsem si to bluesové korýtko vyrábnul.

Měl jste tehdy větší odvahu experimentovat, než máte dnes?

Ne, jen jsem ještě nebyl zakotvený.

A je nutné, aby hudebník byl zakotvený v některém žánru?

Je, protože čím jste v něm hlouběji, tím víc se vám ozřejmují souvislosti. Když se žánru jen dotýkáte, je to promiskuita.

Asi jako když se jeden chirurg specializuje na operace kolen a jiný na vnitřní orgány?

Tak nějak.

Už dlouho vás trápí chronická obstrukční plicní nemoc. Jak dopadla na vaše zpívání?

Ona se mnou žije čtyřicet let. Kdybych byl zdravý, zpíval bych mocným hlasem jako tur. Ale nemůžu předvádět krasozpěv. Nakřáplý starý hlas je ovšem zase dobrý na vyjadřování emocí. Líbilo by se mi, kdybych měl hlas velký třeba jako tenor v opeře. Jenže to bych zpíval něco jiného, v jiném rejstříku, protože tenor z opery nemůže zpívat blues. Nevytvaruje ho tak, aby z něho dostal emoce, které jsou v blues uložené. Umí něco jiného.

V polovině 90. let jste na otázku, kteří jsou vaši oblíbení spisovatelé, odpověděl v jedné anketě, že jsou to Život a Smrt. Co jste od nich během těch uplynulých 30 let četl?

Strašně moc. Jak stárnu, věci získávají jiné proporce. Najednou mi to začne houstnout. Velmi houstnout. Po osmdesátce je každý vjem ostřejší a všude cítím podtext, že to může být naposledy. Takové je to taky s každým koncertem. Pokud mě na něj donesou nebo dovedou a jsem schopen slušně zahrát, jsem šťastný. Proto si říkám, že i kdyby to bylo naposled, bylo to správné.