„Na koncertech lidé stejně chtějí Hollywood.“ Už jsme doma slaví 40 let

Kamarádili se od třetí třídy základní školy. Později spolu hráli ve dvou původem teplických kapelách – punkové FPB a nezařaditelné rockové alternativě Už jsme doma. Když pak osmapadesátiletý Romek Hanzlík v roce 2019 umíral na komplikovaný otok po operaci mozkového nádoru, požádal Miroslava Waneka, aby po něm převzal dramaturgii hudebního festivalu dnes známého pod názvem MikuLOVE. Jeho přání splnil.

„Tehdy se už Romek nemohl hýbat, protože mu postupně odumíraly všechny svaly, ale ještě byl schopný mluvit a přemýšlet,“ vzpomíná hudebník, který letos s kolegy přehlídku organizuje popáté, a když ji ještě připravoval Hanzlík, pomáhal mu oslovovat interprety. Zároveň zde často vystupoval coby zpěvák a kytarista Už jsme doma.

Festival se koná poslední srpnový víkend opět v amfiteátru mikulovského letního kina a přilehlém parku. Už jsme doma tu pátečním koncertem oslaví 40. výročí své činnosti. Přichystali speciální program, v jehož rámci uvedou i méně hrané skladby a pokřtí výběrové album se slovní hříčkou v názvu: Čtyřisítka na krku.

Romek Hanzlík s nimi vystupoval jen do roku 1996, kdy se začal naplno věnovat hudebnímu managementu. Koncem tisíciletí založil mikulovský festival, tehdy ještě pod názvem Eurotrialog. To souviselo s lokalitou – Mikulov leží na česko-rakouském pomezí a rovněž na Slovensko je to odtud jen kousek cesty. Hanzlík dal akci i příznačný podtitul: Festival nepopulární hudby.

Snaha se vyčlenit, vymezit proti masovému vkusu, konzumu, konvencím a před listopadem 1989 také komunistickému režimu byla součástí DNA svobodomyslného Hanzlíka i Waneka. Trochu paradoxní proto je, že nejpopulárnější písní Už jsme doma se stal Hollywood, který dal název třetímu albu kapely vydanému roku 1993 a zazněl také v Knoflíkářích, zásadním filmu polistopadové kinematografie režírovaném Petrem Zelenkou.

Filmový Hollywood jako symbol nejmasovějšího vkusu a jeho přeslazenou hudbu chtěl tehdy Miroslav Wanek svou skladbou parodovat. Jenže píseň otevřel tak „hollywoodsky“ velkolepým a melodicky uhrančivým motivem, že jí posluchači na desetiletí podlehli, aniž zamýšlenou parodii brali na vědomí. Nevadilo ani, že skladba se před polovinou schizofrenně láme v intenzivní alternativní „nářez“, čímž její sladká love story zhořkne.

„Když jsme Hollywood koncem července zahráli v pražském Lucerna Music Baru, myslel jsem, že lidi zboří sál,“ říká Wanek k nedávnému vystoupení, kterým kapela poprvé oslavila čtyři křížky. Ze současných členů je nesou na zádech pouze Wanek a výtvarník kapely Martin Velíšek. Ostatní hudebníci se často střídali, ačkoliv současnou sestavu považuje frontman za historicky nejstabilnější. Ale Hollywood s ní při běžných koncertech nehrál už 15 let.

Přitom kdyby na to přišlo, z alternativního Waneka snad mohl být i hollywoodský skladatel. Patos v melodiích některých jeho písní je až impozantní – třeba v Jessice, kterou napsal s Hollywoodem v jakémsi tvůrčím osvícení za pouhou hodinu a půl, ačkoliv nyní se ke skládání deváté řadové desky Už jsme doma odhodlává již roky.

Miroslav Wanek ani Romek Hanzlík před 40 lety nepatřili k zakládajícím členům Už jsme doma. Do kapely přišli krátce po jejím vzniku v roce 1985 ze skupiny FPB, což byla zkratka pro Fourth Price Band. Název odkazoval k socialistickým restauracím takzvané čtvrté cenové skupiny, tedy té nejnižší, kde se scházeli dělníci, punkeři a máničky. Mladíci s dlouhými vlasy a nekonvenčním přístupem k životu i společnosti byli také v běžných situacích často šikanováni Veřejnou bezpečností, tehdejší policií. „Ztratil jsem občanku i průkazku, snad si mě nevšimnou, až půjdu s mou milou na noční procházku,“ zpívali FPB.

Teplická punková scéna, kterou založili, se formovala v tamních hospodách. Wanek vzpomíná, jak se na jejich zkoušky chodilo dívat 20 i více lidí, jimž říkal „semínka“. Z nich vyrůstaly další skupiny, byť často měly jen krátkou dobu trvání.

Také se začínajícími Už jsme doma to bylo nahnuté. Uměli hrát sotva tři písničky bez textu a s dalším repertoárem si nevěděli rady. Požádali tedy Miroslava Waneka, aby jim začal psát texty a zpíval s nimi. Wanek souhlasil, původně si vymínil pouze roli hosta, jenže u toho nezůstalo. Nakonec odešel z FPB, převzal Už jsme doma a zformoval je podle svých představ. Stal se hlavním autorem repertoáru a v 90. letech díky němu byli pravděpodobně nejzcestovalejší českou hudební skupinou. Dodnes účinkovali ve 46 zemích včetně Špicberků – v nejsevernějším městě zeměkoule Longyearbyenu.

Svého času absolvovali Už jsme doma za rok i tři klubová turné po USA, kde s výjimkou Aljašky a Havaje hráli ve všech ostatních 48 státech, v mnohých opakovaně. Wanek se dokonce v závěru 90. let na tři roky usadil v newyorském Brooklynu se svou dnes už bývalou manželkou, novinářkou listu The Wall Street Journal.

Hudebník, který tak často cestuje po Evropě, Asii i americkém kontinentu, kupodivu nemá řidičský průkaz. Souvisí to ještě s obdobím před vznikem Už jsme doma. A zvláštním způsobem také s plánovanou devátou studiovou deskou kapely nazvanou pracovně Sopka, kterou se Wanek teprve chystá napsat. Téma v něm uzrává přes 40 let. Pojmenoval ho jako „latenci“. Vědomí, že sopka může, ale také nemusí vybuchnout.

Podobné je to se sklem, jež náhle praskne a rozletí se na kousky, nebo s paranoidní schizofrenií, připomíná Wanek epizodu ze svého mládí. Čerstvý absolvent sklářské průmyslovky začátkem 80. let úspěšně simuloval paranoidní schizofrenii. Tři měsíce byl zavřený v bohnické psychiatrické léčebně, aby získal modrou knížku a nemusel na vojnu. Diagnóza znamenala, že pacient je nespolehlivý, a tedy nesmí nosit zbraň či řídit vozidlo.

Ta pacifistická „performance“ Miroslava Waneka začala nad vysokoškolskými skripty z psychiatrie, která mu přinesl kamarád. Wanek se v nich moc nevyznal, ale jedna věta ho inspirovala: Paranoidní schizofrenii charakterizují bludy, při nichž člověk neručí za své jednání, přitom se nemoc může projevit jen jednou v životě a pak už nikdy. V člověku však navždy zůstává latentně přítomna. „Projevit tu latenci, to zpochybnění vlastní normálnosti, byl najednou můj úkol,“ líčí hudebník.

Veřejná bezpečnost ho zadržela na pražském hlavním nádraží, když ještě trochu hořel. Vzpomíná, jak si policii na očích „řízeně“, tak aby se nezranil, zapálil bundu. Na služebně pak tvrdil, že mu ten čin kdosi vnuknul, ale zakázal mu o tom s kýmkoliv mluvit. Odvezli ho na kliniku. „Ale tam jsem to nesměl přehánět. V Bohnicích byli simulanti, kteří to přeháněli, takže je lehce odhalili,“ říká. Choval se tedy jako zdravý člověk, přesně podle „návodu“ z psychiatrických skript.

Modrou knížku dostal. Kvůli latentní paranoidní schizofrenii. A svým způsobem i kvůli písním, které teprve teď plánuje napsat.

Už na sklářské průmyslovce ho fascinovalo, jaké pnutí vzniká ve skle při jeho výrobě, jak sklo na povrchu tuhne, když je přitom uvnitř ještě žhavé, a jak to napětí ve skle navždy latentně zůstává. Stává se někdy, vypráví Wanek, že i skleněná váza stojící roky na poličce může při určité změně teploty v místnosti náhle „vybuchnout“ a rozletět se na střepy.

To všechno ale Miroslav Wanek vnímá nikoli technicky, nýbrž především básnicky. A vysvětluje, že to prostřednictvím umění lze vztáhnout na cokoliv: napětí v současné společnosti, v mezilidských vztazích či lidské duši.

Podobně se na zatím poslední desce Už jsme doma nazvané Kry pokusil přesáhnout téma klimatické změny, kdy led taje a „do vody svou vodu přimíchá“. Kry se Wanekovi staly symbolem pomíjivosti a nenápadnosti změn, protože tání je pomalý, přesto osudový proces.

Už jsme doma vydali za čtyři desetiletí osm řadových alb. První pětice desek se objevila relativně rychle za sebou v minulém tisíciletí, poslední tři následovaly pozvolna během posledního čtvrtstoletí.

„Mezitím jsme ale vydali možná 60 kompilací po celém světě a na některé jsme nahráli i nové písničky, které nejsou na řadových albech. Strašně moc jsme cestovali. Dělali jsme hudbu k animovaným filmům Aurela Klimta, pro divadlo Buchty a loutky nebo pro televizní večerníček Krysáci. Nahráli jsme coververze písní The Residents nebo Hradišťanu, předělávky skladeb Renaldo and The Loaf, vystupovali jsme se symfonickými orchestry,“ vypočítává Wanek.

Bere to tak, že byť třeba Deep Purple mají skoro za 60 let na scéně přes 20 řadových desek, stejně si lidé nejvíc pamatují ty z počátků kapely. „Takže když Už jsme doma nevydají další desku, nic se neděje. Na koncertech po nás lidé stejně chtějí ten Hollywood,“ dodává.