Recenze: Pražské jaro završil velký Verdi. Zpívaly hvězdy Met nebo La Scaly

Italský skladatel Giuseppe Verdi se do dějin zapsal především jako autor 28 oper plných nesmrtelných sborů a árií. Pro publikum, které upřednostňuje koncertní jeviště před tím operním, ale také zanechal klenot nazvaný Messa da Requiem. Rozsáhlá a slavnostní kompozice čítající kolem devadesáti minut bývá náplní mimořádných koncertů na konci sezon. Tento čtvrtek její provedení v Obecním domě završilo 81. ročník Pražského jara.

Letošní iterace nejprestižnějšího českého festivalu klasické hudby nabídla více než čtyřicítku vystoupení zejména v Obecním domě a Rudolfinu, ale také v Národním divadle, Anežském klášteře, sále DOX+, Národním technickém muzeu či Nosticově zahradě na Kampě.

K vrcholům patřil zahajovací koncert v živelném podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky, hostování Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, vystoupení Orchestra of the Age of Enlightenment, Oslo Philharmonic a dirigentů sira Simona Rattla, Klause Mäkely, Václava Lukse či Tomáše Netopila. Nadšené ohlasy zaznamenala víkendová akce zaměřená na soudobou hudbu Prague Offspring s rezidenční skladatelkou Unsuk Chin, stejně jako účinkování magnetické kanadské sopranistky Barbary Hannigan v roli rezidenční umělkyně.

Do vitriny vynikajících úspěchů mohou organizátoři ale směle umístit i čtvrteční provedení Verdiho nevšední zádušní mše. Na pódiu se při něm sešli pěvci, kteří slavili úspěchy v newyorské Metropolitní opeře či milánské Teatro alla Scala. Zejména lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča patří mezi vůbec nejvyhledávanější pěvkyně současnosti.

Součástí historického profilu Verdiho mše zůstává věčná debata o tom, do jaké míry je dílo prodchnuté duchovní a do jaké míry operní povahou. V partituře lze najít obě odpovědi, čtyřiašedesátiletý Daniele Gatti jednoznačně zvolil možnost operní. Jeho Verdi byl plný kontrastů a plnokrevných melodií, dirigent si užíval každé dramatické gesto, které skladatel zanesl do not, a společně s nimi i ta pouze naznačená.

Hudebníci se nebáli jít ani do sotva slyšitelných dynamik a zvolnění tempa: Mše, která má na některých nahrávkách kolem osmdesáti minut, se ve Smetanově síni Obecního domu protáhla na pětadevadesát.

V některých zákoutích akusticky neúprosného sálu mohly nejtišší frekvence zaniknout ve všeobecném šumu, neztratilo se ale napětí, se kterým Gatti pracoval. Skrze pomalé segmenty jako kdyby házel rukavici vynikajícím pěvcům, kteří tak měli čas vytvarovat nejtitěrnější detaily v klenutých melodiích i více deklamačních pasážích.

Dílo, které Verdi zkomponoval jako zralý mistr na prahu šedesátky, má samozřejmě také spoustu hlasitých míst. Někdy až tak hlasitých, že se Obecní dům otřásal v základech, především v případě sugestivní části Tuba mirum, kdy se biblické i zcela reálné trubky rozléhaly do všech záhybů fyzického prostoru i sluchových aparátů posluchačů. Jednoduchý stereo efekt s trumpetisty hrajícími z obou postranních balkónů umí ohromit diváka stejně dnes jako před sto padesáti lety.

Operní vzrušení nebylo cizí ani sboru, který v burácivé části Dies irae, poukazující na biblický soudný den, nebo v slavnostním provolávání Sanctus podával úžasné výkony včetně krásně sjednocené výslovnosti. Gatti se sbormistrem Johannesem Prinzem neodolali sympaticky divadelně přehnané dikci některých momentů, třeba když sboristé zlověstně prodlužovali sykavky při líčení hrůz posledního zúčtování.

Gatti repertoárové dílo uchopil stejnou měrou muzikálně jako přímočaře. Za hlavní cíl si zřejmě vytyčil vybudovat ideální podhoubí pro výrazné melodie, které u Verdiho opusů hrají prim nezávisle na žánru. A tak mohli zářit čtyři sehraní pěvečtí sólisté, kteří už spolu v této sestavě Requiem představili ve Španělsku, Rakousku, Francii či Německu.

Na jejich hlasivkách ani výkonech se únava neprojevila. Mezzosopranistka Elīna Garanča dostála svému renomé ve všech aspektech nelehkého partu, jejž Verdi daroval mezzosopránovému oboru. V duetu se sopranistkou Eleonorou Buratto v části Agnus dei volila drsnější a tmavší hrudní hlas častěji, než je obvyklé, výsledná harmonie obou pěvkyň tím jenom posílila. Dosáhly vynikající zvukové vyváženosti.

Po boku tenoristy Benjamina Bernheima a basisty Riccarda Zanellata o pár minut později Garanča v předposlední části Lux aeterna naprosto znamenitě vystihla přízračnou kvalitu veršů o věčném světle, jež bude provázet zemřelé na onom světě.

I oba pěvci se předvedli na výbornou. Bernheim okrašloval vokální kvarteto průrazným, přitom měkkým tenorem a Zanellato zkušeně, citlivě přecházel od sotto voce, tedy zpěvu dramaticky ztlumeným hlasem, k plné síle a zase zpět. Jenže nic naplat, Verdi si nejkrásnější místa v tomto díle šetřil pro ženy, a hlavně pro sopranistku, která slovy Elīny Garanči „dostala od Verdiho to nejlepší“.

Pěvkyně tím naráží na poslední část Libera me, která překvapivě vznikla jako první. Giuseppe Verdi ji napsal pro plánovanou, ale za jeho života nikdy neprovedenou kolektivní mši za zemřelého kolegu skladatele Gioachina Rossiniho. O pár let později ji upravil a vměstnal do nového díla věnovaného památce spisovatele a filosofa Alessandra Manzoniho, které se dodnes těší zájmu.

V mnoha ohledech má Libera me charakter skladby ve skladbě, je v ní celá škála emocí, které si může sopranistka vychutnat společně se sborem, zatímco její kolegové už mají odzpíváno. Eleonora Buratto v tomto úkolu obstála impozantně, ať už ve zběsilém a vyděšeném chrlení rychlých veršů, ve kterých žadonila o vysvobození z věčné smrti v den, „kdy přijdeš soudit svět ohněm“, tak v neskonale dojemném procítění universálního přání, aby božská autorita poskytla nekončící odpočinutí všem.

Za koho přesně čtveřice sólistů a vynikající orchestr, sbor a dirigent Gatti sloužili zádušní mši, zůstává otázkou. Rozhodně to ale nebyl pohřeb festivalu, který má od letoška naopak nového ředitele Roberta Hanče a díky celému týmu v čele s uměleckým ředitelem Josefem Třeštíkem poslední roky zkouší nové formáty, jako jsou umělecké rezidence, veřejné masterclass, oper air akce či promyšlené programy pro děti.

Cyklus pokračuje a světlo – i když jen dočasné, jako všechno na tomto světě – festivalu nadále příznivě svítí.