Vondráčková na ledě a Sověti bez šance. Jedinečné zlato slaví 50 let

Hokejový potěr trénoval ještě v časech, kdy už měl dávno nárok na důchod. „Ale všem jsem říkal, že vydržím do sedmdesáti - a pak končím,“ praví Milan Chalupa.

Člověk míní, kamarádi mění, známý ho nakonec přemluvil aspoň na pár hodin denně, a tak slavný hokejista i ve dvaasedmdesáti v Jihlavě o dopoledních rozváží místním zubařům, co zrovna potřebují. „Ideální zpestření, dostanu se mezi lidi. A pardon, pokud mi doktor zrovna zavolá, budu muset odjet,“ posadí se dvojnásobný mistr světa do židle.

Naštěstí zrovna dentisté měli vše nutné, a tak ve svém domě s nádhernou lípou, která pamatuje ještě Rakousko-Uhersko, vzpomínal a vzpomínal. Zrovna dnes je to přesně padesát let od historické chvíle. Od časů, kdy Československo kralovalo hokeji.

Na mistrovství světa v Katovicích hokejisté ani jednou neprohráli při dominantním skóre 67:14 a 25. dubna 1976 dostali na krk zlato. Jen pár měsíců poté, co brali olympijské stříbro. A pár měsíců předtím, než na Kanadském poháru došli až do finále.

„Těžko říct, kdy jsme ten rok hráli úplně nejlíp. Ale nejspíš v Katovicích, tam nám vyšlo úplně všechno,“ poví Chalupa, někdejší výtečný obránce a neméně dobrý vypravěč.

Už půlstoletí tomu je! Čas kvapí a umí být krutý, kamarádi už umírají, jako Chalupův parťák z obrany Miroslav Dvořák, který uměl tak skvěle rozhodit sovětské protivníky. V Katovicích to ovšem byla nádherná jízda, na ledě i mimo něj. Však se v časopisu Stadion dočtete, že u toho v Polsku byla dokonce i Helena Vondráčková.

Vážně, pane Chalupo?

To si pamatuju velice dobře. Po základní části turnaje jsme měli dopoledne trénink a odpoledne bylo vystoupení. Josef Laufer tam jezdil na ledě a prolézal okny jako kaskadér, pak nám říkal: „No ty vole, nemysli si, že jsem neměl strach.“ No, a Vondráčková zpívala Malovanej džbánku. Já a Franta Kaberle, dva skoro nejmladší v týmu, jsme dali dvě hokejky vedle sebe jako sedačku, ona se na ně posadila a jezdili jsme s ní po ledě.

Hezký zážitek!

Pak jsme měli i společnou večeři, normálně jsme se s ní i s Josefem Lauferem bavili. Jen se mi nikdy potom nepoštěstilo dostat se k Heleně na koncert a zeptat se jí, jestli si na to pamatuje.

Tou dobou jste už měli v Katovicích sedm výher ze sedmi zápasů, skóre 54:7. Obrovská dominance. Vybavíte si, jaké to tam tehdy bylo?

Víc si vybavuju olympiádu v Innsbrucku, kde i v únoru bylo nádherně a všechno kvetlo. V Katovicích bylo počasí takové…

Polské?

No, hrubší. A Poláci hned v zahajovacím zápase porazili Rusy a tím se všechno rozjelo. Sledovali jsme to na pokoji a jen jsme čuměli. No, a druhý den jsme sami hráli proti Polákům.

Rozmetali jste je 12:0.

Já jsem dokonce taky dával gól, přitom jsme z toho měli před zápasem docela vítr. Vždyť oni udolali Rusáky! Tak jsme na ně vlítli, hned jsme dali první branku - a bylo po nich. Kromě remízy se Sovětským svazem ve finálové části jsme tehdy vyhráli úplně všechno.

Unikátní bilance. Čím to?

Měli jsme velice dobrý tým, který po mistrovství světa v roce 1972 omladil. Já hrával nejdřív za béčko, ale na soustředění už jsem jezdil s prvním týmem. A jakmile jsem se do něj dostal, vydržel jsem v něm až do roku 1984.

Pohled na soupisku je impozantní. Legenda vedle legendy.

Jako nejstarší tam byli Jirka Holík, Franta Pospíšil, Olda Machač, za další generaci Ivan Hlinka nebo Pepík Augusta - a pak my mladí, já, Míra Dvořák, Marián Šťastný, Jarda Pouzar. Měli jsme výborné brankáře, Jirku Holečka a Vlado Dzurillu. Dobře jsme se doplňovali, dobře jsme se snesli. A po olympiádě v Innsbrucku mezi nás naskočil ještě Peter Šťastný, velký, mladý, důrazný a silný kluk, okamžitě byl přínosem. A takto zůstal tým složený až do chvíle, než kluci Šťastní utekli do emigrace.

Je nutné připomenout, že do NHL se nesmělo. Tedy legálně ne.

A právě proto měla reprezentace takovou úroveň. Jednou za dva měsíce jsme jezdili na krátká soustředění a taky to pak bylo vidět na souhře. Hráli jsme jednotný systém, s bránícím levým křídlem. Styl hry byl jasně daný, jen se našly vhodné typy hokejistů. A to byl klíč.

Měli trenéři Gut a Starší, sami obrovské persony, sklony někdy mužstvu plnému osobností ulevit?

To neexistovalo! Vy jste se bál zranit, a když se to stalo, tak jste dělal, že zraněný nejste, protože byste vypadl jednou provždy. Já měl na zranění štěstí, jen zrovna v roce 1976 jsem si před Kanadským pohárem zlomil prsteníček. Bolelo to šíleně, doktor mi do prstu vždycky něco píchnul, svázal jsem si prsty v rukavici, ale hrál jsem. Když se mi to stalo, chtěli mě poslat domů, ale já jim tvrdil: „Vždyť mě nic nebolí.“ U toho mi tekly slzy jako hrachy. Mívali jsme soustředění ve Vysokých Tatrách - tři hodiny denně na ledě v Popradu, odpoledne posilovna a běhání. A hráli jsme pak dobře. (úsměv) Tři roky jsme byli top tým. Vyhráli jsme v Katovicích i na MS 1977 ve Vídni, o rok později v Praze nám to s Rusama uteklo o jeden gól, který sice padl, ale Vláďovi Martincovi ho neuznali. Suprová generace.

V jaké náladě jste do Katovic jeli?

Neexistovalo, že by někdo nechtěl jet na šampionát jen proto, že dva měsíce předtím byla olympiáda. Trénovali jsme nejdřív ve Vítkovicích, v Polsku jsme bydleli v komplexu, co vypadal jako motorest, dvacet minut autobusem od haly. Ráno trénink, večer se hrálo nebo jsme se jeli podívat na jiné zápasy. Hala byla na kraji města, do Katovic jsme se vůbec nedostali.

Žádné výlety o volných dnech s manželkami jako dnes?

Manželky? No to vůbec. Dneska je to až moc volné. (úsměv) Myslím, že lepší bylo být mimo dění a soustředit se jen na hokej.

A vám to na ledě náramně šlo. Ne jako na smolné olympiádě 1976 v Innsbrucku.

Tam bylo dobré všechno, až na tu podělanou chřipku. Vždycky skolila jednu pětku, hráli jsme pak na deset, dvanáct lidí. Troufnu si říct, že nebýt toho, vyhráli jsme i tam. Ten tým byl fakt skvělý. Však jsme to hned potom dokázali.

Na mistrovství světa jste slavili s velkým předstihem. Pomohli vám Švédové, když porazili SSSR 4:3.

A my jsme věděli, že je hotovo. S pár klukama jsme tam byli na tribuně a po zápase jsme se začali objímat.

Zařvali jste si, když Sověti padli?

No ježišmarjá! Jezdili s námi různí vedoucí, věděli jsme, že to jsou „oka“, ale že by nás hlídali na hokeji, jestli budeme křičet po gólu? To zase ne. Já neměl Rusy vyloženě jako nepřátele, ale samozřejmě jsme všichni věděli, co se stalo v srpnu 1968 a všechny další věci. Rozhodně jsme se s nimi nebratříčkovali.

V čem jste tehdy obávanou sbornou předčili?

V Katovicích za ně ještě naposledy hrála jejich stará parta - Michajlov, Charlamov, Petrov a další. Ale my jsme věděli, jak na ně. Hokej byl jiný než dnes, bylo nám jasné, že je nesmíme nechat před brankou volné, tak jsme je píchali do lýtek a podobné manýry. Oni se oháněli a sekali nás, jenže my jsme vydrželi. I to nám pomáhalo je rozhodit. Taky si pamatuju příhodu, jak nebožtík Mirek Dvořák začal křičet na Michajlova: „Ty ruská sabáka!“ A on si pak stěžoval trenéru Tichonovovi, že mu nadávají do psů. Vím, že z toho byl tenkrát průser.

Sověty jste sundali z trůnu. Jaká byla oslava? Prý vás kromě premiéra Lubomíra Štrougala vítala i Jiřina Bohdalová.

Jo, ona hodně žila hokejem. Před šampionátem jsme měli sraz v Průhonicích, kam za námi přišli i s Radoslavem Brzobohatým na besedu. Jenže vítání v Praze bylo kruté.

Pardon?

Protože jsme letěli ráno speciálem a někteří toho ještě měli plné trubky. Pár hráčům radši řekli: „Vy běžte z letadla poslední, ať si vás nikdo nevšimne.“ Ale jinak bylo přivítání skvělé, plocha na staré Ruzyni byla plná lidí. Zrovna Štrougal sportu fandil, hlavně hokeji, poděkoval nám a pak nás vzal i na Hrad.

Když už je to dávno promlčené, jak bujaře jste za to uměli vzít?

Dneska už tu říct můžu - Milan Kajkl měl u sebe vanu, měli jsme na chodbě automaty na led, tak jím vanu kompletně zasypal a dal do toho dvě basy plzní, po zápase vždycky kolovaly. Pili jsme hlavně pivo, on taky nebyl tehdy kdovíjaký výběr.

Z oslav jste se pomalu šli připravovat na další akci. Kanadský pohár 1976. Ve skupině jste porazili SSSR a hlavně šokovali výhrou 1:0 nad domácími.

Já byl v zámoří předtím s reprezentačním béčkem, viděl jsem západní pobřeží, Seattle, Portland, Vancouver, ale tohle bylo jiné. Nevěděli jsme, co nás s Kanadou čeká. Znali jsme sílu Sovětů nebo Švédů, jejich už ne. Bydleli jsme v Montrealu, od prvního dne jsme chodili do parádní staré haly Forum dvacet minut pěšky z hotelu Four Seasons po hlavní třídě, čuměli jsme na to jak telata.

Zase hokej a nic než hokej?

To byla perlička - jak jsme se prokousávali zápasy, všimli jsme si, že město je oblepené plakáty na koncert Nazareth. Den po našem zápase s Kanadou. My mladí jsme proto zašli za trenérem a doktor Gut říká: „Když porazíte Kanadu, tak si jděte.“ A my jsme je porazili. Pět nás sedlo do taxíku, užili jsme si dvě hodiny ze čtyřhodinového koncertu a pak jsme jeli nazpátek. Nádhera, pro mě první takový zážitek v životě.

Sověti už dávno věděli, co umíte. Co Kanada, tehdy tak arogantní?

Před prvním zápasem o nás říkali jedinou věc: Jo, ti mají hezké dresy. O týmu nic. No, pak to trochu změnili.

Nakonec jste proti nim hráli dva finálové duely. Prvotřídní senzace, že místo bitvy se SSSR šli na Československo.

Jenže první zápas se hrál v Torontu na malém hřišti - a tam nás úplně roznesli. První třetinu jsme prohráli 0:4, celý zápas 0:6. Snad tři naši kluci dohráli hned na začátku, vlítli na nás a rozsekali nás. Fyzicky nás umlátili, my jsme na menší led vůbec nebyli zvyklí. Ale druhý zápas v Montrealu už byl o něčem jiném. Najednou jsme stačili ve všem, neměli navrch.

A prohráli jste až v prodloužení. Už žádné vtípky o hezkých dresech?

To ne. Pochopili, že máme silný tým, když první zápas ve skupině Dzurilla nepadal na kolena, ale pořád stál a oni to stříleli celý zápas do něj. Šli jsme na Kanadu s chytrostí, kombinací, dobrým viděním hry. Dnešní Kanada už dávno převzala evropský hokej, ale tehdy to jeli celé na přímočarost. V situaci dva na jednoho pořád stříleli.

Tři turnaje, tři skvělé výkony, dvakrát stříbro, jednou zlato. Kde jste hráli nejlepší hokej?

Těžko říct. Asi v Katovicích. Tam nám všechno vyšlo, jak jsme chtěli. Ale i na Canada Cupu jsme udělali našemu hokeji dobré jméno. Konečně už neuznávali jen Rusy, ale i nás. Byl to můj první rok v národním mužstvu - a zpětně viděno ten nejlepší. První olympiáda, první titul mistra světa. Měl jsem fakt štěstí, že jsem nebýval vážně zraněný.

Až na moment, kdy vás jako na potvoru zradilo tělo ve vaší první a jediné sezoně v NHL za Detroit.

No, tam jsem měl smůlu. Pamatuju si, že jsme hráli doma s Montrealem přesilovku, vedli jsme 3:0, soupeř vyhodil puk, já se otočil, zabral - a prd. Konec. Utrhlo se mi tříslo a do konce sezony jsem nehrál. Sice jsem měl opci, ale Detroit ji kvůli zranění uplatnit nechtěl. Tak jsem se v Jihlavě v Hotelu Grand potkal se zástupci Freiburgu, kde byl prezidentem doktor Kouba, chirurg z Opavy. Ukecali mě a vydržel jsem tam osm let.

Jaká byla Amerika v roce 1984?

Blbé bylo, že mě pustili ven až v jednatřiceti, kdy už byla výkonnost přece jen trochu jinde. I když já se cítil dobře, hrál jsem první obranu; nebýt zranění, třeba jsem v NHL pár let vydržel. Byli jsme tam s Frantou Černíkem i s našimi rodinami, měli jsme v týmu bezvadné parťáky. Když se chodilo na večeře, jen jsme koukali. I když speciálně Detroit byl tehdy šíleně nebezpečný. Zdůrazňovali nám, ať v downtownu nikdy nevystupujeme z auta a máme vždycky zamčené dveře. Manželku s Frantovou paní zase na dálnici jednou začali černoši vytlačovat z cesty, naštěstí před nimi jeli policajti, tak se jich lekli. A policie doprovodila holky až do arény.

Byly to drsné časy i na ledě? NHL 80. let byla plná bitek, kluboví šéfové platili za autoritáře.

Se mnou hrál tehdy devatenáctiletý Steve Yzerman, jeden z nejlepších hokejistů historie, ale pořád ho zkoušeli. Jednou byl skvělý v první lajně, pak ho poslali do třetí, aby si otestovali, co vydrží. Franta Černík měl zase ve smlouvě bonus za 50 odehraných zápasů, v tom 49. dal gól a dvě nahrávky. Jeho útok rozhodl. Jenže o den později nenašel svoje jméno na tabuli, prostě ho nepostavili. Aby nemuseli vyplácet bonusy. A bylo to. Takhle se k nám chovali. Sám Stevie mi potom na mistrovství světa v roce 1985 v Praze říkal, jak ho mrzí, že jsem se zranil, že si myslí, že jsem byl jejich nejlepší bek. Hrál jsem všechno kromě oslabení. Na to měli v Detroitu speciální kluky. Gorily, co celý zápas nehrály, ale pak se v přesilovce soupeře sedřely.

Když vidíte, jak dnes v hokeji září pohybliví a ofenzivní obránci, nenapadlo vás někdy: Pane jo, kde já bych teď mohl být?

Prostě jsme žili v této éře a nebylo to špatné, naopak. Jenom jsme bohužel nemohli za moře dřív. A mně se v roce 1976 stala ještě jedna věc - na Kanadském poháru jsem měl na stole smlouvu od Montreal Canadiens. Jenže jsem měl před svatbou a mobily neexistovaly, takže jsem nemohl svojí budoucí manželce jen tak zavolat: Hele, sejdeme se v Jugoslávii. Trvalo mi týden, než jsem Montrealu dokázal říct, že to odmítnu. Ale tak to prostě bylo. V říjnu 1976 jsme se brali, to už jsme čekali první dceru Denisu.

Vidíte, kromě tří turnajů jste stihl i veselku.

A Denisa se narodila v roce 1977, kdy jsme vyhráli mistrovství světa i podruhé. Takže dvě zlata. No, byly to plodné roky.