Budova Chemapolu byla jako Amerika v Československu. Teď ji čeká demolice

Ve své době se vršovický komplex Chemapol-Investa v socialistickém Československu stal tak trochu zjevením. Díky spojení s podniky zahraničního obchodu se na stavbě mohla podílet firma ze Západu.

I vzezření trojice srostlých budov bylo spíš západní. Projekt dvou mladých žen Zdenky Novákové a Dagmar Šestákové připomínal poválečnou americkou tvorbu Ludwiga Miese van der Rohe. Klub za starou Prahu jej označil za jednu z nejkvalitnějších a nejsvébytnějších poválečných staveb u nás.

Stavba přežila požár i krach podniku Chemapol, teď se blíží její konec. Po diskusích a nesouhlasu části odborné veřejnosti je rozhodnuto, že půjde k zemi.

Jako hlavní důvod uvádí majitel, developer Daramis, přítomnost azbestu v budově. Ve spolupráci s hlavním městem Prahou a městskou částí Praha 10 vypsal mezinárodní urbanisticko-architektonickou soutěž, z níž vzejde projekt na nový městský blok na stejném místě. Vítězný návrh bude vybrán letos.

Komplex podniku zahraničního obchodu Chemapol-Investa vyrostl nevídanou rychlostí. Na jaře 1967 začaly buldozery hloubit základy, o rok později už stála na místě zastřešená konstrukce a po dvou letech byla skupina tří administrativních budov s fasádou z oceli, hliníku a skla hotova.

Výstavbu urychlilo použití modulového systému italské firmy FEAL pro plášť fasády i vnitřní příčky. Byla to v té době nevídaná spolupráce se západním dodavatelem, kterou dokázal prosadit zástupce investora – ředitel Chemapolu Zdeněk Mojžíšek.

Na služebních cestách do Itálie viděl kancelářské budovy stavěné zmíněnou firmou. Měly lehkost a eleganci, danou závěsným obvodovým pláštěm, který domácí produkce neuměla vyrobit. Závody stavební prefabrikace v Boleticích nad Labem vyráběly těžké obvodové panely a ani jiný podnik v Československu neměl s lehkými fasádami zkušenost.

Zelenou proto dostala firma FEAL, která montované konstrukce stavěla po celém světě a nedaleko Říma měla vlastní ocelářský závod. V něm vyrobila obvodovou konstrukci, díly obvodového pláště, vnitřní příčky a další konstrukční části, z nichž italští montéři ve Vršovicích smontovali tři budovy spojené parterem – osmipatrovou budovu A, podlouhlou desetipatrovou B a třípatrovou C.

Původně plánovaný rekordně krátký čas výstavby ovšem nakonec prodloužil rozsáhlý požár. Zachvátil budovu B těsně před předáním komplexu k užívání o Velikonočním pondělí roku 1969.

„Staveniště nádherné budovy Chemapolu, ze skla a z kovu, bylo obklíčeno davy svátečně oblečených Pražanů a požárními vozy a nad ním stál hustý černý sloup. Pět družstev pražských požárníků, která sem zavolal signál nouze krátce před patnáctou hodinou, se snažilo zdolat rudé plameny plazící se po klimatizačním zařízení ze spodních pater do vyšších,“ informovalo následující den 8. dubna Rudé právo. Požár zničil třetinu budovy B, celý komplex byl pak dokončen v létě roku 1970.

Projekt se do historie poválečné architektury zapsal nejen rychlostí výstavby, první spoluprací se západním dodavatelem a prvním zahraničním závěsným fasádovým pláštěm v Československu. Výjimečný byl i tím, že jej navrhly dvě mladé ženy – architektka Zdenka Nováková a stavební inženýrka Dagmar Šestáková. V anonymní soutěži v roce 1964 porazily zkušené kolegy.

Obě pracovaly v Krajském projektovém ústavu v Praze, v ateliérech, které vedli přední architekti Karel Prager a manželé Vladimír a Věra Machoninovi. Architektonická soutěž pro ně byla šancí, jak se vymanit z anonymní práce.

Soutěžní návrh původně na sídlo Energetiky na trojúhelníkovitém pozemku mezi ulicemi Kodaňská, Kavkazská a Moldavská vypracovaly ve volném čase. Porota jejich návrh vybrala jako nejlepší z 35 přihlášených, protože se nejlépe vypořádaly se svažitým terénem, požadovaným objemem budovy pro dva tisíce zaměstnanců a jejím zasazením do okolní zástavby.

„Byl to úžasný úspěch – naděje na realizaci velkého souboru budov, o takovou zakázku usilovali o dvacet i třicet let starší renomovaní architekti. Jiří Kadeřábek, který byl ze všech našich šéfů nejlaskavější, nás přirovnával k dvojici slavných architektů Honzík – Havlíček, kteří ve svém mládí, ale přece jen starší než my, postavili Ústřední radu odborů na Žižkově,“ vzpomíná Zdenka Nováková. V té době jí bylo 24 let, Dagmar Šestákové o čtyři roky více.

Na výstavbu budovy Energetiky však chyběly peníze. Projekt proto putoval „do šuplíku“ Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy.

Dlouho v něm ale neležel. Už o půl roku později se zalíbil zástupcům Ministerstva zahraničního obchodu, které plánovalo postavit reprezentativní sídlo pro dva podniky zahraničního obchodu. Tedy pro Investu, vyvážející textilní a obuvnické stroje do celého světa, a pro Chemapol – ten dovážel do Československa veškeré chemické produkty, včetně ropy.

Mladé tvůrkyně měly štěstí, že jim ředitel Chemapolu Zdeněk Mojžíšek dal volnou ruku. Mohly tak realizovat svůj projekt jako komplexní dílo s úpravou okolí a s interiéry, které propojovaly architekturu s uměním. V tom měla Zdenka Nováková zkušenosti, ve stejné době spolupracovala s architektem Františkem Cubrem na československé expozici na Světové výstavě Expo 1967 v Montrealu.

Interiéry dotvářela díla předních umělců konce 60. let – monumentální opukový reliéf sochaře Miroslava Chlupáče ve vstupní hale, kovové plastiky Věry Janouškové zasazené do vodní plochy v atriu či opuková plastika „Oblak“ Zdeňka Palcra mezi budovami B a C.

Reprezentativní prostory v přízemí představovaly obchodním partnerům z ciziny to nejlepší z umění konce 60. let 20. století – tapisérie, obrazy, obklady a reliéfy umělců, kteří uspěli v soutěži vypsané Českým fondem výtvarných umění.

V přízemí se nacházely prosklené salonky pro jednání se zahraničními partnery, prosklená byla i jídelna. Pro služební obědy mohli zaměstnanci využít pět atypických salonků, které šlo spojit podle potřeby. K dispozici měli též konferenční místnost, která sloužila i jako kinosál.

V přízemí u vstupu z Kodaňské měli ordinace závodní lékař a zubař. Celý prostor byl bezbariérový. Příjemné prostředí čekalo i na řadové zaměstnance – vzdušné a světlé kanceláře vybavené italským a německým nábytkem a koberci.

První lidé nastoupili do budovy A na podzim roku 1969, během jednoho roku se do Vršovic přesunuli i další zaměstnanci.

„Stěhovali jsme se postupně a v nové budově jsme si připadali, jako bychom cestovali časem do 21. století. Nejen pojetí budovy bylo moderní, ale i zařízení a vybavení, včetně velké světlé jídelny,“ popsal Vladimír Moural, který pracoval v původním sídle Chemapolu v Panské 9. Nové pracoviště hodnotil jako „Ameriku“ zevnitř i zvenčí.

Chemapol dodal lesk neatraktivnímu místu za továrními budovami Kooh-i-nooru a Tesly. Komplex se stal novou dominantou Vršovic, jak to předpokládala koncepce Útvaru hlavního architekta.

V roce 1983 se stala Investa součástí podniku Strojimport a do Vršovic nastoupili někteří zaměstnanci z jeho výškové budovy na Vinohradské třídě. Ačkoli zvenčí vypadaly budovy Chemapolu a Strojimportu díky fasádovému plášti od FEALu podobně, uvnitř se velmi lišily. Zatímco v Chemapolu byly oddělené kanceláře, Strojimport byl českým průkopníkem open space – každé patro byla jedna velká kancelář. Oddělené kanceláře v Chemapolu byly pro příchozí ze Strojimportu příjemnou změnou.

Sametová revoluce ukončila monopol podniků zahraničního obchodu pro nákup a prodej zboží v cizině. Chemapol se pod vedením ředitele Vladimíra Junka přeměnil na holding Chemapol Group, který podnikal nejen v chemickém sektoru, ale i ve finančním, realitním a zbrojařském.

Na široký záběr nakonec firma doplatila. Na začátku roku 1999 zkrachovala a budovy přešly do majetku svého věřitele – Investiční a poštovní banky. Když pak zbankrotoval i tento finanční ústav, připadla nemovitost státu.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ji v roce 2002 prodal. A nový vlastník, společnost Kodaňská Office Center, se rozhodl pro výraznou změnu fasády. Nově dostala tři sta odstínů barev, proti čemuž autorky původního projektu marně protestovaly.

V roce 2014 budovy koupila developerská společnost Daramis Group, která v roce 2021 zveřejnila záměr Chemapol zbourat a pozemek využít na výstavbu bytových domů. Tento plán narazil na nesouhlas části odborné veřejnosti, vznikla petice „Nebourejte Chemapol“.

Národní památkový ústav ve snaze areál zachránit podal v prosinci 2021 na Ministerstvo kultury návrh na udělení statusu památky. To ovšem řízení o udělení památkové ochrany nezahájilo se zdůvodněním, že podle stavebně-historického průzkumu budovy ztratily příliš mnoho ze své původní architektonické hodnoty a autenticity.

Chemapol tak čeká demolice, po níž bude v letech 2029–2032 následovat výstavba městského bloku s byty, obchody a městskými službami. Jeho podoba ještě není známá, vzejde z mezinárodní architektonické soutěže nazvané Kodaňská 1441.

„Naším cílem je vytvořit moderní, živý a udržitelný městský blok, který nabídne nejen kvalitní bydlení, ale také dobře fungující veřejné prostory přirozeně navazující na okolní část Vršovic,“ uvedl zakladatel firmy Daramis Omri Sivor v zadání soutěže, kterou společnost vypsala spolu s hlavním městem.

Menší část pozemků patří městu, součástí projektu bude i městský dům s nájemními byty a čtyřtřídní školka. Novou soutěž podporuje i Praha 10, která v ní vidí příležitost pro kultivaci a vhodné urbanistické dotvoření místa.

Historik architektury a předseda Klubu za starou Prahu Rostislav Švácha je k nové zástavbě naopak skeptický. Budova Chemapolu je podle něj jednou z mála architektonicky hodnotných staveb z 60. a 70. let minulého století na území Prahy 10.

„Když musela novostavbám ustoupit nějaká významná budova, hodnota nové stavby nikdy nepředčila hodnotu té zdemolované. Zda vznikne na místě Chemapolu nějaké kvalitní dílo, které by ho důstojně nahradilo, nepokládáme za jisté. Jsme si ale jisti, že Chemapol takovým kvalitním dílem byl.“

Po budově zbyde alespoň památka ve formě knihy, kterou připravuje kolektiv autorů k vydání koncem roku ve spolupráci s nakladatelstvím ČVUT.