Článek
„Neví se, proč někdy vyplavou na břeh. Říká se, že se to děje docela často, když se jim zrovna zlíbí, bez žádného zjevného důvodu.“
Citace pochází z knihy Historia Animalium, kterou napsal slavný řecký filosof Aristoteles ve 4. století před naším letopočtem. Ukazuje nám, že „sebevražedné“ chování velryb fascinuje lidi už od starověku a že už tehdy si naši dávní předci kladli otázku, proč k tomuto zvláštnímu chování mořských savců dochází.
O více než dva tisíce let později jsme se ve snaze najít odpověď dostali dál – ale možná o méně, než by se dalo čekat. Spojení „neví se“ totiž v odpovědích vědců stále zaznívá hodně často.
Co přesně tedy o příčinách tohoto podivného jevu víme – a co naopak netušíme?
Timmy jako jeden z mnoha
Začněme tím, že otazníky zůstávají právě i za velmi aktuálním a mediálně silným případem keporkaka Timmyho, uvězněného v mělčinách Baltského moře.
Timmy z nějakého důvodu skončil na mělčině opakovaně i poté, co se ho záchranářům podařilo vyprostit. Vědci v posledních dnech dokonce upozorňují, že v této fázi už mají další záchranné akce malou šanci na úspěch a s nejvyšší pravděpodobností keporkakovi jen prodlužují utrpení.
Příčinu chování zvířete zatím nikdo nezná a dost možná se jí ani nikdy nedovíme. Objasnit by ji mohla případná pitva, která by mohla odhalit, že keporkak byl například nemocný, zraněný nebo třeba pozřel nějaký nestravitelný lidský odpad.
Co když ale pitva ukáže, že na mělčině uvázlo úplně zdravé zvíře?
Pak se nabízí ještě hromada dalších potenciálních vysvětlení a bude hodně těžké zjistit, které z nich bylo v tomto případě to správné. A tady už se dostáváme k jádru problému celé otázky.
Fenomén totiž není záhadou v pravém slova smyslu. Nejde o to, že bychom vůbec netušili, proč k těmto úmrtím kytovců dochází. Ve skutečnosti je to vlastně naopak. Případy, kdy se vysvětlení podařilo najít, existují – jenže je jich tak moc a jsou tak rozmanité, že se v nich dají jen těžko najít nějaké trendy a zákonitosti.
„Důvodů, proč to velryby a delfíni dělají, je pravděpodobně asi tolik, kolik je případů uváznutí,“ upozornil na hlavní problém celé otázky s mírnou nadsázkou expert na mořské savce a ředitel skotské organizace Jednotka pro výzkum a záchranu kytovců (CRRU) Kevin Robinson.
Člověk určitě (není jediný) viník
Jistě víme alespoň to, že kytovci tímto způsobem umírají jak přirozeně, tak s přispěním člověka.
Kuriózním důkazem, že existují i čistě přírodní příčiny, je objev z roku 2014, který ukázal, že velryby umíraly na plážích už dávno před tím, než se lidský druh vůbec začal pohybovat po planetě. Šlo o fosilie z asi 40 kusů zvířat starých přes pět milionů let nalezených při stavebních pracích v Chile. Že tam zemřely po vyplavení na pláž, vědci vydedukovali z pozice jejich těl, a při detailní analýze došli dokonce k tomu, že nešlo o pozůstatky jediné události, ale rovnou čtyř, které od sebe dělily tisíce let.
Příčinou podle nich s nejvyšší pravděpodobností byla otrava jedovatými mořskými řasami, ale nevědí to jistě. K podobným případům dochází mimochodem i v současnosti. Některé řasy mohou tvory buď rovnou usmrtit, nebo také způsobit jejich dezorientaci, kvůli níž pak uváznou na břehu.
Dalším častým přirozeným důvodem k uváznutí jsou nemoci či paraziti. Kvůli silnému sociálnímu chování některých druhů mořských savců se přitom může stávat, že stačí, aby byl nemocný jen jediný člen hejna, a pořád to může skončit masovou událostí. Někteří kytovci jsou totiž tak soudržní, že i když se záchranářům podaří dostat zdravé jedince do hlubší vody, nemocný zaklíněný jedinec je může znovu přivolat a tvorové se za ním ochotně vrátí do smrtící pasti.
Když je řeč o pastích, můžeme zmínit i další přírodní problém v podobě zákeřných míst. Jsou totiž pláže, kde k masovým uváznutím dochází opakovaně a vědci u nich pozorují některé společné charakteristiky, které nejspíš přispívají k dezorientaci živočichů. Například na některých místech v Nové Anglii a USA se velryby podle dobových záznamů vyplavovaly na mělčinu na stejných místech jako dnes už v dobách puritánských osad v 17. století.
Předpokládá se také, že často hraje roli i lov, přičemž některé mořské savce může na mělčinu dohnat predátor, a jiné druhy tam naopak můžou zabloudit při pronásledování vlastní kořisti nebo při souboji se zástupci stejného druhu.
Nakonec dodejme jednu hypotézu, která sice ještě není úplně potvrzená, ale dobře ilustruje, o jak široké paletě možností se vědci baví. Od ledna 2016, kdy došlo k masovému uváznutí desítek vorvaňů obrovských na břehu Severního moře, se vědci vážně zabývají otázkou, zda na vině mohlo být narušení zemského magnetického pole v důsledku solární bouře. Časově totiž událost korelovala v tomto i dalších případech a vědci se už dlouho domnívají, že vorvani, stejně jako další zvířata migrující na dlouhé vzdálenosti, využívají magnetické pole Země k orientaci.
Příčinou může být i sonar
Škodit může i člověkem způsobený podmořský hluk. Už v roce 2002 americké námořnictvo přiznalo, že velryby umíraly v důsledku zmatení vojenskými sonary při námořním cvičení. Jak přesně k tomu dochází, se ale dosud neví.
„Nedá se říct, že veškeré využívání sonaru zabíjí velryby. Nemáme ani důkazy, že sonary velryby zabíjí přímo. Sonar se používá hojně nejen vojenskými, ale i komerčními plavidly, a není to tak, že bychom registrovali případy stovek a tisíců mrtvých velryb v důsledku sonarů,“ řekla k tomu už před lety světově uznávaná expertka Darlene Kettenová, která se osobně podílela na pitvě zvířat nalezených na pláži poblíž místa konání vojenského cvičení.
Lidský vliv je nicméně často o hodně prozaičtější. Značná část pitvaných uvězněných velryb totiž podle Kettenové mívá známky zranění naznačujících srážku s lodí nebo omezení mobility v důsledku zapletení se do rybářských sítí. Kvůli lodím ostatně podle odhadů umírá hodně velryb i rovnou v moři. Některé odhady uvádějí, že srážek můžou být i desítky tisíc ročně.
Člověk také ve velkém ovlivňuje výskyt potravy mořských savců, a to jak rybolovem, tak skrze klimatickou změnu, takže může vlastně nepřímo způsobovat i část případů, kdy se velryby dostanou na mělčinu při lovu. Změna klimatu mimochodem může přispívat i k výraznějším nebo častějším případům přemnožení nebezpečných mořských řas zmíněných výše.
Případů přibývá, ale nevíme proč
Kromě vysokého počtu příčin přehled v problematice komplikuje i šíře postižených druhů a jejich specifika. Různí mořští savci totiž používají různé způsoby navigace a komunikace a vyskytují se v různých hloubkách, takže to, co je pro jedny smrtící, nemusí jiným vůbec vadit.
Vodítkem k tomu, jak velký je vliv člověka, by teoreticky mohl být trend ve výskytu případů úmrtí, ale ani tady to není tak jednoduché. Masových i ojedinělých případů uváznutí alespoň některých druhů v některých lokalitách sice prokazatelně v posledních letech významně přibývá, ale může být zčásti dáno i tím, že se zvětšují velrybí populace.
Některé druhy byly rybolovem v minulosti dohnány až na pokraj vyhynutí, ale teď se po zákazech lovu začínají zotavovat, takže je těžké dobrat se k tomu, kolik případů uváznutí je pro ně vlastně „normální“.
Dnešní vědci tedy na rozdíl od Aristotela dokáží objasnit příčiny alespoň části případů umírajících velryb u břehů. K tomu, aby určili, jakou váhu která z nich globálně má, mají ale ještě pořád daleko.
