Za sto let budeme obrázky na stěně. Vyšlo silné album projektu Leto s Monikou

Kromě vrásek a povinností k člověku s věkem přichází i veskrze úlevné zjištění, že věci nebývají černobílé, nejistota je součástí života a omluvit se za své chyby není slabost, ale úleva. Uvědomit si a přijmout lidskou zranitelnost tvoří však jen část cesty. Stejně komplikované je naučit se s ní žít. Na takto načrtnutém půdorysu postavila skladatelka a zpěvačka Monika Omerzu Midriaková své nové, v pořadí druhé sólové album pod hlavičkou autorského projektu Leto s Monikou nazvané Cítiť to všetko naraz.

Osm skladeb také otextovala i zprodukovala. Deska, kterou pokřtí 13. května v brněnském Kabinetu múz a 16. května v pražském prostoru Archa+, se hned v několika ohledech vymyká.

Už první nahrávka Leta s Monikou z roku 2018 prokázala vzácný talent převést pocity do slov bez patosu, frází i gest. Když tehdy hudebnice ve skladbě Výlet domov zpívala o cestě za milovanou babičkou, pojala text jako příběh o jejich společných zvyklostech včetně popisu vlastního neobratného vaření špaget. V kombinaci se silnou melodií nebylo těžké si takové výstřižky z cizího života zamilovat.

Na nové desce se o osm let starší a o hudbu k filmům jako Všechno bude zkušenější hudebnice dívá na svět očima nejen dospělé ženy, ale také výrazně vyspělejší skladatelky.

V patrně největším hitu alba, písni Asi ma máš, s odzbrojující upřímností v hlase popisuje, že je to pokaždé ona, na koho se čeká, když s partnerem vyrážejí ven. V refrénu přicházející vysvětlení může působit banálně, ve druhém plánu ale přináší zprávu, kterou by si přál slyšet každý z nás: Netrap se, protože právě ten, kdo na tebe „v bundě čaká“, tě má rád i s tvou nedochvilností.

Téma vnitřní, partnerské nebo obecně mezilidské nejistoty a s tím spojené zranitelnosti se objevuje napříč deskou. Například píseň Tiger načrtává příběh o nenápadném odcizování na základě odlišného vnímání světa: „Bojíš sa opýtať, čo volila kamoška / Ten vzťah nechceš ukončiť, ale lož ho zabíja / Z maličkých rozdielov stali sa zátoky / A tak v hlavě počítaš, čo všetko sa utopí.“

V závěrečné Zvony bijú na poplach – napůl ukolébavce, napůl modlitbě s příjemně zmodulovaným zvukem kláves – zase umělkyně zpívá o tom, jak pěkné by bylo žít ve vzpomínkách našich potomků. „Za sto rokov budeme obrázky na stene / pravda, ak sa na nás usmeje šťastie,“ uvažuje. Je v tom klid, ale i naléhavost, náznak přání.

Album vznikalo několik let v domácím studiu. „Byl to takový můj bezpečný prostor, zahrádka, kterou jsem si mohla v klidu opečovat. Nikdo mi nestál za zády a já si mohla v klidu dovolit objevovat nové cesty a dělat chyby,“ vysvětluje Monika Omerzu Midriaková v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Kytary i bicí nahráli Jakub Šindler z kapely Bert & Friends a Lukáš Klavrza ze skupiny Good Times Only. Oba však k písničkám pustila až v momentě, kdy si byla jistá jejich podobou. Posun v přístupu ke kompozici je i přes sólové promýšlení konceptu nepřeslechnutelný. Oproti debutu autorka nápady vrství výrazněji a sebevědoměji, atmosférami proplétá propracované melodie, zvuk tónů porůznu ohýbá a také víc než dřív pracuje s basy. Právě na nich je postavený například zádumčivý Tiger.

Hned v úvodní skladbě Miesta na mape se spolu s jemným hlasem zpěvačky ozývá i hlas vnitřní: ten, který dokáže nahlodat, zpochybnit, být krutější než okolí. V této písni je ale zároveň vtipný: odkazuje ke knize How to Write a Hit Song (Jak napsat hit), kterou měla hudebnice v době vzniku alba na stole. Takových drobností na desku skryla víc, například text Zvony bijú odkazuje k písničkáři Karlu Plíhalovi a jejímu oblíbenému filmu Pod vlivem úplňku s Cher a Nicolasem Cagem v hlavních rolích. V Tigerovi se zase prochází elegantní, ale záludná šelma z básně Tygr od Williama Blakea.

Není to náhoda. „V posledních letech jsem začala mnohem víc číst poezii a objevovat tak básníky, kteří jsou mi blízcí. Mezi slovenskými autory jsem pro sebe takové nenašla, ale v anglosaském světě ano,“ vysvětluje, proč kromě americké básnířky z 20. století Elizabeth Bishop, která se stala jednou z inspirací už na debutovém albu, cítí blízkost třeba k Mary Jane Oliver, jež žila v letech 1935 až 2019 a získala Pulitzerovu cenu.

„Přes poezii jsem se snažila pochopit práci s rytmem, protože v básni musí být každá slabika přesná. Navíc jsem zjistila, že mi četba básní pomáhá dostat se do jazyka. Pomáhá mi vyjádřit se co nejpřesněji na malé ploše,“ dodává Monika Omerzu Midriaková. Právě schopnost pojmenovat věci přesně, s něhou, vtipem i vážností, zkrátka všemi emocemi naráz, je to, co z osmičky jejích nových písní dělá jedno z nejzajímavějších alb, která zatím v Česku letos vyšla.