Recenze: Lionel Richie zpíval hity 80. let, nechybělo We Are the World

Tuto neděli večer byl na jednu věc v Praze spoleh. Ať se v O2 areně stane cokoliv, šarmantní muž na pódiu se nezamračí. Americký zpěvák Lionel Richie má trvalý úsměv profesionálního baviče. I když zkusí rozezpívat publikum a neuspěje, stejně lidi pochválí a vyzve, aby si zatleskali. Úsměv na jeho tváři tak září, že mu ho člověk dříve či později oplatí.

Držitel čtyř cen Grammy, Oscara i Zlatého glóbu, který celosvětově prodal přes 125 milionů alb, přijel do Česka potřetí. Přišlo si ho poslechnout několik tisíc lidí. Přestože hala byla uzpůsobena na sezení, první řady si stouply ještě před začátkem. Na konci už tančila i část lidí v bočních sektorech.

Šestasedmdesátiletý Richie je původně hvězda černošského popu z generace dnes již nežijícího Michaela Jacksona, Prince nebo Whitney Houston. První úspěch měl v 70. letech minulého století coby člen kapely The Commodores, načež v následující dekádě zahájil sólovou dráhu. Ta po oslnivém startu kulminovala v polovině 80. let.

Od té doby se sice Richie do čela americké hitparády nevrátil, zůstává však uznávanou osobností. Před třemi lety v Kongresové knihovně USA přebral prestižní Gershwinovu cenu, předloni zpíval na korunovaci anglického krále Karla III. a loni byl k vidění v dokumentárním filmu Nejhvězdnější noc popu, kterým videotéka Netflix připomněla charitativní píseň We Are the World. Američané nadto vídali Richieho posledních osm sezon pěvecké soutěže American Idol, v jejíž porotě zasedal vedle celebrit jako Katy Perry.

Rodák ze státu Alabama, jenž žije v Beverly Hills, nyní vyrazil na další evropské turné. Pojal ho jako retro: V průběhu hodiny a tři čtvrtě Lionel Richie také v Praze zpívá s jedinou výjimkou výhradně hity ze 70. a 80. let. Naštěstí doprovázené zábavnou show.

Na začátku frontman vyjede na pódium, vystoupí z oparu kouře vytvořeného odpařováním suchého ledu a začne zpívat skladbu Hello z roku 1984. Že od té doby došlo ke generační výměně, si zjevně uvědomuje: Z dnešního pohledu sporný videoklip, kde Richie v roli učitele sváděl slepou studentku, nepřipomenou velkoplošné obrazovky ani jedním záběrem.

Místo toho kamery snímají frontmanovu tvář. Má charakteristické kudrnaté vlasy i knírek, na krku zlatý řetízek s prsteny, na sobě bílé sako, které později vymění za třpytivé černé a nakonec ještě zelené. Mikrofon drží v pravé ruce, druhou gestikuluje a ukazuje do publika. Na konci písní často vítězoslavně křičí „yeah“.

V tanečních funky skladbách už se tolik nevlní v bocích jako dřív. Jeho pomalejší pohyb po pódiu kompenzují spoluhráči, kteří s ním vždy jdou až na kraj předsunutého mola. Pozornost na sebe strhávají drobnými choreografiemi, kdy při hraní například kopnou nohou do vzduchu.

Rychlejší čísla, při nichž se rychle zpotí, Richie prokládá baladami. Několikrát kvůli nim usedá k bílému koncertnímu křídlu. Výsledkem je napůl kvalitní estráda jako z Las Vegas, napůl romantický večer.

Přízeň publika si showman ze staré školy Richie pojišťuje celou dobu: Co chvíli ukazuje kameramanovi, koho z posluchačů zabrat, s několika fanoušky málem rozvine dialog a dává si záležet, aby jeho šarm dolehl do nejzazších koutů O2 areny. Alespoň část jí konečně rozezpívá dramatickou písní Endless Love, původně duetem s Dianou Ross, jímž roku 1981 odstartoval sólovou kariéru. Richie ho v Praze uvádí žertovným líčením, jak jednaosmdesátiletou kolegyni zval na turné, ale ona odmítla.

Hudebně byl vždy nejpůsobivější jeho tříoktávový, uhlazený hlas. Do nějaké míry je stále medově sladký, vřelý, soulově prociťující emoce a udržující charakteristickou barvu. Zároveň ale s postupem let znatelně poklesl a pozbyl lesku. Několikrát se v Praze stane, že zpěváka zcela přehluší zvuk kapely.

Nejlépe tak Richie vyznívá v komornějších momentech, zejména klavírních „ploužácích“ Easy nebo Three Times a Lady. Složil je a zpíval už ve skupině The Commodores, kde působil mezi lety 1968 až 1982. Zatímco její repertoár měl stále základ v R&B, funku a soulu, na sólové dráze se pak Richie vydal jednoznačně popovou cestou.

Nejtypičtější se pro něj staly milostné songy. Pražský koncert ale připomíná, nakolik měl široký záběr: Od reggae, které zní v Se La, až po country-pop, s nímž koketoval ve Stuck on You. Tomuto žánru se zpěvák více věnoval na desce s nashvillskými hvězdami Tuskegee z roku 2012.

Stmelit repertoár The Commodores s jeho sólovou tvorbou v O2 areně pomáhá pětičlenná kapela. Vede ji klávesista Chuckii Booker, který dříve doprovázel zpěvačky Janet Jackson nebo Mary J. Blige. Ve skladbách jako Truly občas pouští až moc umělé smyčce, také ale umí rozesmát – třeba když v tanečním Dancing on the Ceiling ocituje syntezátorový riff skladby Jump od rockerů Van Halen.

Všichni muzikanti celý večer pomáhají s vícehlasy. Brazilský kytarista Grecco Buratto hraje přijatelně a například v Running With the Night moudře nezkouší napodobit sólo, které na původní nahrávku natočil respektovaný Steve Lukather z kapely Toto.

Funkční rytmiku tvoří bubeník Oscar Seaton s Ethanem Farmerem, který ve funky hitu Brick House takzvaně slapuje na baskytaru úhozem palce. Píseň z roku 1977 zestárla maximálně textem, citujícím dobové míry pro modelky 90-60-90. Zato fór s kratičkou pauzou mezi slovy „brick“ a „house“ funguje pořád.

Je dobře, že Richie převzal Brick House do repertoáru, byť na původní nahrávce The Commodores nezpíval, pouze hrál na saxofon. Tuto úlohu v Praze přenechává nejvýraznějšímu z muzikantů: Všestranný dlouhán s lysou hlavou, který skvěle ovládá vše od tenorsaxofonu po foukací harmoniku, se jmenuje Dino Soldo a Češi si jej pamatují jako doprovázeče Leonarda Cohena.

Proti hudbě Lionela Richieho lze samozřejmě leccos namítnout. Místy je hodně komerční, podbízivá, sentimentální a dramatická. Projekce na velkoplošných obrazovkách na ni vrhají zbytečně kýčovité světlo: západy slunce, rudě vyvedené slovo „lover“, hvězdná obloha, panenské vodopády. Mohlo by se s tím trochu šetřit.

Naštěstí Richieho muzika není prvoplánová. A jiné aspekty pražské show jí naopak svědčí: časté změny osvětlení, laserové paprsky sahající až ke střeše O2 areny, skutečné ohně a nakonec i vděčný okamžik, kdy na pódium vyjede ještě druhý, černý klavír, co do velikosti takzvané baby grand piano. Lionel Richie na něj hraje oscarový hit Say You, Say Me z filmu Bílé noci režiséra Taylora Hackforda, za nějž získal Oscara. V tu chvíli ho plošina s nástrojem vynese ještě o pár metrů výš.

Místy to je trochu odosobněné, ale snad lidé dostali, co očekávali. Někteří možná přišli jen kvůli charitativní písni We Are the World, kterou Richie v roce 1985 složil se zpěvákem Michaelem Jacksonem a producentem Quincym Jonesem. Americká odpověď na britské Do They Know It’s Christmas vybrala desítky milionů dolarů ve prospěch hladovějící Afriky. V jednom studiu se sešly největší dobové hvězdy Bruce Springsteen, Bob Dylan, Stevie Wonder nebo Tina Turner.

Už tehdy to na někoho bylo moc, stejně jako Richieho pokus skladbu oprášit v roce 2010, tentokrát na pomoc Haiti zasaženému zemětřesením. Když před pěti lety udeřila pandemie koronaviru, zpěvák oznámil třetí verzi We Are the World. Naštěstí nevznikla. A kdo si tak píseň nyní zpíval s ním, snad mu nezhořkla v ústech. Že v tu chvíli O2 arenu ozařovaly stovky mobilních telefonů, stejně jako celý večer dokázalo, že písně Lionela Richieho pro spoustu lidí stále něco znamenají.