Recenze: AC/DC zestárli, ale nezklamali. Na koncertu v Praze stříleli z děla

Tu uniformu mu poradila sestra. Jako kluk vždy přišel ze školy, hodil tašku do kouta, popadl kytaru a svalil se na postel, aniž by ztrácel čas převlékáním. „Když v tom můžeš hrát doma, hraj tak i před lidmi,“ řekla mu.

O více než půlstoletí později Angus Young, stále stejně oblečený, vybíhá na pódium v pražských Letňanech a zahajuje koncert své kapely AC/DC. Jediný světový kytarista trvale vystupující ve školní uniformě má červené kraťasy a sako. S modročervenou kravatou na krku, v košili a bílých ponožkách vypadá na první pohled jako kdysi, akorát že zpod modré baseballové kšiltovky koukají šedé vlasy.

Nemění se to, co hraje: hard rock s příměsí blues a rock’n’rollu, postavený na tvrdých riffech, konstantní hlasitosti a svižném tempu. S tou kombinací australští rockeři prorazili v 70. letech minulého století, načež jí následující dekády dali proporce stadionových show. Měl je také čtvrteční koncert, který na Letišti Letňany navštívilo více než 60 tisíc lidí.

Přestože část večera lehce pršelo, publikum vypadalo spokojené. Jak se stmívalo, na hlavách diváků často oblečených v černých tričkách s logem skupiny poblikávalo čím dál více červených satanských růžků, symbolu AC/DC. Jedny ostatně na jejich velký hit Highway To Hell, k němuž se svého času veřejně přihlásil tehdejší premiér Mirek Topolánek z ODS, nasadil i Angus Young.

Do Česka přijeli AC/DC popáté, přičemž tentokrát už to nikdo nemohl čekat. Když zde byli v roce 2016 naposledy, zpěvákovi Brianu Johnsonovi doktoři uprostřed turné zakázali dál vystupovat kvůli vážnému riziku ohluchnutí, a tak jej nahradil Axl Rose ze skupiny Guns N’ Roses. Krátce nato zemřel jeden ze zakladatelů AC/DC, druhý kytarista a klíčový spoluautor většiny hitů Malcolm Young. Následně odchod oznámil baskytarista Cliff Williams, načež se poroučel i bubeník Phil Rudd, obviněn z přechovávání drog a vyhrožování vraždou.

Sedmdesátiletý australský kytarista narozený ve Skotsku Angus Young je tak dnes posledním původním členem sestavy, kterou roku 1973 založil s bratrem Malcolmem. Od té doby se u mikrofonu vystřídali čtyři zpěváci, avšak vzezřením i zvukem expresivní kytarista také v Praze zůstává jasnou hvězdou večera.

Přestože skoro nepromluví, neustále na sebe strhává pozornost. Jednak fyzickým pohybem, když vybíhá na předsunuté molo k divákům a předvádí krokovou variaci přezdívanou kachní chůze, což je pocta průkopníkovi rokenrolu Chuckovi Berrymu.

Kšiltovku a nakonec i sako Young záhy odhazuje, většinu vystoupení se pohybuje jen v rozepnuté bílé košili. I když zrovna neběží, při hraní jako by neustále pochodoval. Dělá show. V jednu chvíli se dotýká hmatníku kytary kravatou, později hraje jen silou levé ruky.

Jeho největší chvíle přichází ve skladbě Let There Be Rock, kde vymyslí bez nadsázky čtvrthodinové sólo. Nejprve na vysokozdvižné plošině vyjíždí o několik metrů výš. Když do davu vystřelí konfety, předstírá pád na zem a při sólování na kytaru sebou plácá jako brouk mávající nohama. Následně vyleze po schodišti na vyvýšenou část pódia, kde u červeného zábradlí vždy zahraje na kytaru figuru a nechává lidi, aby mu na ni odpovídali křikem. Je to princip z amerických černošských kostelů, kde takto kazatel komunikoval s věřícími, což později přešlo do blues a odsud do hudby AC/DC.

Pro samou exhibici by nemělo zapadnout, jak je Young technicky zručný a vynikající instrumentalista. Celý večer si vystačí s trojicí elektrických kytar Gibson SG, na které hraje trsátkem bez výraznějšího použití efektů. Nástroj používá od konce 60. let, kdy si jeden koupil po vzoru Erica Claptona a Petea Townshenda. „Nejenže se mi líbilo, jak vypadá. Zjistil jsem, že na Gibson SG se fakt pohodlně hraje, i když nejste moc velcí. Prostě skvěle padne do ruky,“ vysvětluje v také česky vydané životopisné knize nazvané Angus Young a AC/DC, kterou napsal Jeff Apter.

Při čtvrtečním koncertu Young většinu skladeb končí fyzicky ve středu pódia. Až na jeho kraji někdy stojí druhý nejdůležitější muž sestavy, sedmasedmdesátiletý zpěvák Brian Johnson. V černé košili bez rukávů s logem Harley Davidson a šedou bekovkou na hlavě spíše chodí než běhá. Mikrofon drží v pravé ruce, tou levou gestikuluje, při zpěvu občas zatíná pěsti, krčí rameny, třeští oči, nebo si dává ruku v bok.

Johnson si dávno našel polohu, kdy svým barytonovým hlasem křičí vysoko, na hraně falzetu a forzírování. Technicky nebyl nikdy dokonalý, desítky let si ale udržoval slušnou kondici a tu má také na začátku pražského koncertu ve skladbách Demon Fire, Shot Down in Flames nebo Thunderstruck.

Zhruba v polovině vystoupení mu však hlas odejde a musí více povzbuzovat diváky, aby refrény zpívali s ním. Obratem reagují i zvukaři, kteří Johnsonův mikrofon hned stáhnou níž a více jej zapustí mezi nástroje. Díky tomu možná ne každý v publiku vnímá, že v písních jako Sin City už frontman běžně dokončuje frázi o oktávu níž, než kde začal.

Dobře to nepůsobí. Sedmasedmdesátiletému člověku, který dle doktorů mohl být už deset let hluchý, to však absolutně nelze mít za zlé.

Celou dobu mají AC/DC za zády stěnu z desítek zesilovačů značky Marshall. Od začátku večera jim také nad hlavami visí umělý zvon, který se v hitu Hells Bells spustí o několik metrů níž. Jinak se ale většina akce odehrává na trojici velkoplošných obrazovek, kam skupina přesunula většinu někdejších scénických fórů.

Brian Johnson už nezpívá jednu skladbu sedící na demoliční kouli, vlak v písni Rock ‚n‘ Roll Train už je pouze virtuální a stejně tak žena ve spodním prádle z Whole Lotta Rosie se proměnila z obří nafukovací panny, fyzicky přítomné na jevišti, jen v neonový digitální zjev.

Na začátku obrazovky promítají krátký animovaný film s červeným autem kapely mířícím do Letňan. Ve skladbě Shot Down in Flames obraz pohlcují digitální plameny, ve Thunderstruck mají zpěvák i kytarista přidělané efekty, jako by do nich udeřil blesk. Jediný „fyzický“ moment přichází v závěru, kdy na vyvýšenou část pódia vyjede šestice děl jako z napoleonských válek a před ohňostrojem se z nich střílí.

Koncert trvá více než dvě hodiny, po každé písni obrazovky na chvíli zhasnou, aby se muzikanti ve třicetistupňovém vedru mohli napít a osušit. Konstantní pohyb na pódiu jinak obstarávají ještě druhý kytarista Stevie Young, který nahradil svého strýce Malcolma, a nový baskytarista Chris Chaney. Oba vždy popojdou několik kroků k mikrofonům, aby pomohli zazpívat refrén, načež se zase vrací k novému bubeníkovi Mattu Laugovi. Ten zbytečně nesóluje, tak jako zpěvák dlouho nemluví k publiku. Není proč.

AC/DC přijeli v rámci turné k poslednímu albu Power Up z roku 2020, nakonec z něj ale zařazují jen dvě písně. Většinu z 21 položek tvoří starší hity, především z komerčně nejúspěšnější desky Back in Black, vydané roku 1980 po smrti původního frontmana Bona Scotta.

V knižním životopisu Angus Young vzpomíná, jak mu Scottova přítelkyně volala jako prvnímu. „Umřel Bon,“ řekla a zavěsila. Zpěvák se dožil 33 let, příčinou se stala otrava alkoholem.

Kytarista byl v šoku. „Bon se vždycky choval, jako by byl nesmrtelný. Chlastal jako doga, ale druhý den ráno jste to na něm nepoznali,“ vzpomíná v knize Angus Young, jenž pak se spoluhráči vypsal inzerát a rychle hledali náhradu. Tou dobou v hitparádách stoupalo jejich album Highway To Hell.

Na inzerát odpověděl mimo jiné Brian Johnson. Kapelu sice zažil a obdivoval, zároveň si ale nevěřil: rozvedený dvaatřicetiletý otec dvou dětí žil u rodičů a přivydělával si jako automechanik. Muzikanty však ohromil, dostal smlouvu na půl roku a záhy s nimi na Bahamách natočil desku Back in Black včetně titulního songu skládajícího poctu Bonu Scottovi chytlavým riffem. Také v Praze tento čtvrtek sklízí jeden z nejhlasitějších potlesků.

Samozřejmě by se hudbě AC/DC dalo leccos vytknout. Že je pořád stejná, bez stylové pestrosti, nuancí či vývoje. Ale právě pro její nadčasovost, jednoduchost, údernost, možná i odolnost vůči trendům si k ní našla cestu už několikátá generace.

Nemá smysl hledat v textech hlubší poslání, chtít po muzikantech, ať natočí baladu či vedou politické proslovy jako na stejném místě nedávno Bruce Springsteen. AC/DC jsou prostě zábava. Bezprostřední, nekomplikovaná, přímočará, ale pořád vzrušující. Kdo si nemyslí, že měli skončit po smrti Malcolma Younga, kdo překousl, že Brianu Johnsonovi už to nezpívá jako dřív, kdo dovedl vzít tohle jejich zmrtvýchvstání jako malý zázrak a prostě se z něj radovat, nemohl odcházet nespokojený.