Recenze: Ukázali pyramidu a loď. Iron Maiden odehráli největší český koncert

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Spitfire prudce zatočí a rozstřílí nepřátelskou stíhačku. Těžko říct, jestli se pilot pousmál. Muž v kokpitu postrádá pleť a oči mu démonicky žhnou. Je to Eddie, zombie maskot britské kapely Iron Maiden. A digitálně animovaná bitva o Británii se odehrává na desítky metrů velké obrazovce, pod níž zpěvák Bruce Dickinson s leteckou kuklou na hlavě mocně řve slova písně Aces High, doprovázen pěticí muzikantů.

Nejaktivnější skupina takzvané nové vlny britského heavy metalu se po dvou letech vrátila do Prahy. Tuto sobotu na Letišti Letňany představila zbrusu novou show. Česká metropole se stala po Budapešti teprve druhou zastávkou koncertní šňůry Run For Your Lives Tour, kterou Iron Maiden slaví 50. výročí. Na podzim ho připomenou dokumentárním filmem.

Už dvouhodinové pražské vystoupení bylo naprosté retro: s jedinou výjimkou všech 17 písní pocházelo z 80. let minulého století, kdy Iron Maiden položili základy jedné větve metalu a prošlapali cestu skupinám jako americké Metallice.

Sázka na nostalgii ale zjevně funguje. Zatímco začátkem tisíciletí koncertovali v Malé sportovní hale na Výstavišti nebo na zlínském stadionu, nyní v Letňanech odehráli svůj suverénně největší český koncert, jak oznámil zpěvák Bruce Dickinson. „Je tu šedesát tisíc lidí, chápete to? A já myslel, že tenhle večer bude taková rozehřívačka,“ vrtěl nevěřícně hlavou. Publiku se odměnil, když v hitu The Trooper na pódiu mával českou vlajkou.

Že jsou půlstoletí po vzniku Iron Maiden alespoň v Česku populárnější než dřív, lze přičíst i setrvalé práci s fanoušky. Kapela včas pochopila změnu obchodního modelu a místo prodávání desek se přeorientovala na systematické koncertování, s nímž souvisí pravidelné obměny show a průběžná komunikace s posluchači. Mnohé z nich, nejčastěji muže v černých tričkách s logem kapely, bylo už v sobotu odpoledne možné vidět v Riegrových sadech, kde u této příležitosti dočasně otevřel podnik Eddie’s Dive Bar.

Dobře informovaní fanoušci věděli, na co jdou, a přesně to dostali: bombastický, energický, virtuózně hraný tvrdý rock postavený na souzvuku tří hřmících elektrických kytar, to vše doplněné zábavnou show.

Spektákl zajišťoval především zpěvák Bruce Dickinson, od začátku mávající stojanem na mikrofon a často lezoucí na horní část pódiové konstrukce. Postupně vystřídal černou koženou bundu, červený kabát vojáka z krymské války nebo masku s ptačím peřím na hlavě. Při melodickém úvodu skladby Fear of the Dark, který s kytarou Janicka Gerse nahlas mručely první řady, byla z frontmana vidět jen silueta. S obřím digitální měsícem za zády se Dickinson procházel po jevišti s viktoriánským cylindrem na hlavě a svítil si na cestu zeleně zářící lucernou.

Když hráli Iron Maiden v Letňanech před sedmi lety pro asi poloviční publikum, nad pódiem měli zavěšený skutečný letoun spitfire z druhé světové války. Tehdy je provázela pověst skupiny, která dává přednost opravdovým rekvizitám.

Letošní show naopak stojí a padá s digitálními animacemi, pouštěnými na velkoplošné obrazovce. Po mnoha letech dokonce v titulní skladbě z debutového alba Iron Maiden vydaného roku 1980 chybí nafukovací hlava maskota Eddieho, místo nějž z plátna vybafne digitální náhrada.

Dále je na obrazovce vidět průlet špinavými uličkami starého Londýna, velkolepá scéna s pyramidou a sfingami, nebo rozbouřené moře ve skoro čtvrthodinové písni Rime of the Ancient Mariner. Ta vychází z básně anglického klasika Samuela Coleridge o námořníkovi, jenž při plavbě bezdůvodně zastřelí albatrosa, načež z oceánu vyleze všelijaká havěť a příroda se krutě pomstí.

Příběhový song z roku 1984 naservírovali Iron Maiden českým posluchačům se vším všudy, včetně ztišené prostřední pasáže s mluveným slovem a atmosférickými ruchy jako praskáním lodního dřeva.

K vrcholům patřila oblíbená skladba Hallowed Be Thy Name, jež líčí pocity člověka mířícího na popravu. Bruce Dickinson ji zpíval uvězněný v kleci, která uprostřed kytarového sóla efektně vybuchla. Od frontmana se v tu chvíli na plátně oddělil jeho digitální dvojník a zkoušel prchat před smrtkou. Přízrak po něm ale tak dlouho natahoval ruce, až ho lapil.

Nemrtvá bytost Eddie, maskot známý z triček i obalů desek, se dvakrát objevil na pódiu také fyzicky. Čtyřmetrová postava zřejmě na chůdách jednou přišla se sekerou a umravnila Janicka Gerse, ze tří maidenovských kytaristů toho nejméně oblíbeného. Podruhé šermovala s jeho kolegy.

Majestátní show by neměla zastřít, že hudebníci neztrácejí energii. Přestože Bruce Dickinson je v šestašedesáti nejmladším členem Iron Maiden a letošní setlist klade na muzikanty značné nároky – od úvodní čtveřice ponurých, technicky nesnadných písní z 80. let. Složil je basista Steve Harris a na původních nahrávkách je zpíval ještě Paul Di’Anno, než ho kvůli závislosti na drogách a alkoholu nahradili Dickinsonem. Zařazením songů skupina připomíná původního frontmana. Di’Anno vloni zemřel, bylo mu 66 let.

V první písni Murders in the Rue Morgue, volně inspirované povídkou Edgara Allana Poea, vypravěč zřejmě spáchá dvě vraždy. Ve druhé Wrathchild hledá svého otce, patrně aby jej zamordoval. Třetí song Killers zdánlivě varuje před zabijákem, než přepne do první osoby, to znamená jeho perspektivy.

Band pojmenovaný dle středověkého mučicího nástroje tedy letošní show začíná ponuře. Z muzikantů však čiší jednoznačná radost, že hrají a jsou při síle. Zejména Dickinson, jemuž v roce 2014 lékaři vyoperovali nádory z hlavy a krku, svým místy až operně znělým tenorem stále zpívá fantasticky, teatrálně a patřičně dramaticky. Pražany neochudil ani o charakteristické kvílení.

Po hudební stránce vše zůstává, jak má být. Kytarista Dave Murray leccos včetně valivého riffu písně Killers, v němž užívá takzvané flažoletové tóny, hraje na obyčejný Fender Stratocaster. Zajímavěji vybaven tentokrát přijel druhý kytarista Adrian Smith. Muž s čelenkou na hlavě a červeným šátkem kolem krku, jemuž začátkem roku shořel dům v kalifornském Malibu, má podstatnou část večera nasazenou černou nebo šedou elektrickou kytaru ve tvaru písmena V. Jmenuje se Lado Earth a jedná se o málo známou kanadskou značku založenou chorvatským emigrantem a výrobcem nástrojů.

Smith na ně v 80. letech nahrál první desky Iron Maiden, avšak od té doby je používal zřídka. Stejně jako svou červenou kytaru Ibanez Destroyer je nechal opravit až kvůli současnému turné. A slouží dobře – co chvíli se Smith blýskne virtuózní pasáží, například sólo ve 2 Minutes to Midnight vystavěl s výrazným použitím takzvané vibrapáky.

Basista a skladatel Steve Harris, typicky oděný v kapsáčových šortkách, nejen v songu The Clairvoyant volil krásnou kresbu zvuku. Nikde naopak při kompozicích jako Powerslave nebyly vidět hlasité klávesy – mimo pódium na ně hrál Harrisův basový technik.

Největší pozornost nicméně vzbuzoval bubeník. Po čtyřech desítkách let v prosinci přestal naživo vystupovat Nicko McBrain, kterého také v Praze nyní nahradil Simon Dawson, basistův spoluhráč z hardrockového projektu British Lion. Dawson je už na první pohled jiný, používá menší soupravu. Přesto se hned zkraje uvedl mohutným vířením bicích a celý večer hrál intenzivně, stylem někomu připomínajícím dnes již nežijícího předchůdce Clivea Burra. Jiní fanoušci Dawsonovi nemohou přijít na jméno, po pouhých třech koncertech je ale příliš brzy na to soudit.

Přestože Iron Maiden přivezli samé staré skladby, některé opět znějí aktuálně. Třeba alegorie o jaderné válce 2 Minutes to Midnight inspirovaná symbolickými hodinami, které reprezentují odpočet k možné globální katastrofě. „Hodiny Soudného dne udržované jadernými vědci odtikávaly za dvě minuty půlnoc – two minutes to midnight. To znělo jako skvělý název písničky,“ vysvětlil zpěvák Dickinson v také česky vydané autobiografii nazvané Co dělá tenhle knoflík.

V sobotu to nebyl jediný případ, kdy jako by Iron Maiden varovali před návratem temných sil. Viz píseň o krymské válce The Trooper, inspirovaná básní dalšího anglického klasika Alfreda Tennysona, ve které už zase „mohutně řvou ruské pušky“.

Varování nelze brát na lehkou váhu, v případě Iron Maiden je ale přece jenom druhotné. V první řadě jde vždy o skvělou muziku a zábavu. Obojího nabídli Britové požehnaně.