Recenze: Kapela, která přežila pád letadla. Lynyrd Skynyrd hráli v Praze

S tím letadlem byly problémy už dřív. Při předchozím letu motor chrlil oheň. Tentokrát dvoumotorový aeroplán převážející americkou kapelu Lynyrd Skynyrd vzlétl bez potíží. Na palubě se rozhostila dobrá nálada. Muzikanti hráli poker. Za okny zapadalo slunce. Zpěvák Ronnie Van Zant se natáhl na podlahu, aby mu vokalistka namasírovala záda. A pak zničehonic vypadly motory.

Pilot roztřeseným hlasem oznámil, že došlo palivo a že se pokusí o nouzové přistání. To už stroj nekontrolovaně padal z výšky několika kilometrů. „Všichni zmlkli a tiše se modlili. Bylo slyšet jen proudění vzduchu. A pak nárazy do korun stromů, jako kdyby vás zasáhly tisíce baseballových míčků,“ popisuje v dokumentárním filmu Lynyrd Skynyrd: If I Leave Here Tomorrow bubeník Artimus Pyle. Tvrdé přistání letadlu urvalo obě křídla. Zkroucený trup dopadl do močálu ve státě Mississippi. Psal se říjen 1977.

Při havárii zahynulo šest lidí včetně zpěváka Ronnieho Van Zanta, kytaristy Steva Gainese či jeho sestry Cassie Gaines. Dvacet přeživších se ještě roky zotavovalo ze zlomenin a vnitřních zranění. Nešťastná událost utnula činnost skupiny, zrovna když byla na vrcholu popularity a vydala album. Celou další dekádu nevystupovala. Až roku 1987 se vrátila v čele s Ronnieho mladším bratrem Johnnym Van Zantem. Ten stanul u mikrofonu také toto pondělí v pražské O2 areně. Na první koncert Lynyrd Skynyrd v české metropoli dorazilo několik tisíc lidí.

Johnny Van Zant se od začátku stará o to, aby byli spokojení. Nedisponuje sice takovým charismatem jako bratr, má ale podobný přízvuk a působí jako obyčejný bluesrockový zpěvák. Ležérně oblečený, s knírkem a vlasy pod ramena, celý koncert křižuje po pódiu s červeným stojanem na mikrofon, kde má přivázanou smotanou americkou vlajku.

Když se na chvíli zastaví, jsou vidět náušnice v uchu, kříž na krku, na pravé ruce verš z Janova evangelia, na levé podobizna Ježíše Krista a věta „nechť andělé bdí nad tebou“. Frontman si ji nechal zvěčnit na tělo poté, co mu dcera zemřela na rakovinu. „Chtěla si to tetování nechat udělat, ale už to nestihla,“ zdůvodnil.

Kapela nechává minimum prostoru pro potlesk. Zpěvák nezdržuje zbytečnými promluvami, jedna píseň rychle střídá druhou a člověk musí docenit, jak obdivuhodnou výdrž ta skupina má. Celá 80. léta skladby Lynyrd Skynyrd udržovala v povědomí americká rádia. Roku 2006 byli uvedeni do Rokenrolové síně slávy, dodnes prodali přes 30 milionů desek a přestože už několikrát oznámili konec, stále koncertují.

Formálně mají samozřejmě jen málo společného s původním ansámblem. Od jeho návratu v roce 1987 členové jeden po druhém odcházeli nebo umírali, až předloni zesnul i ten poslední, kytarista Gary Rossington. Formace, která nyní přijela do Prahy, je tak de facto tribute band. Nebo, jak vloni nehezky napsal časopis Rolling Stone, „zombie band“.

Už desítky let se nevyvíjí a prostě jen hraje staré hity pro fanoušky. Obměněná sestava sice vydala spoustu desek, koncertní repertoár však zůstává zakonzervovaný v 70. letech. Z této doby pochází s jedinou výjimkou také všechny položky pražského vystoupení.

Jde tedy o udržení „značky“. A ducha žánru zvaného jižanský rock. Lynyrd Skynyrd byli jeho průkopníky společně s bluesovějšími Allman Brothers nebo ZZ Top. Nešlo jen o to, že parta teenagerů z floridského města Jacksonville, která si začala říkat zkomoleným jménem svého tělocvikáře Leonarda Skinnera, hrála chytlavou kombinaci rocku, country a blues.

Od teatrálních hvězd 70. let jako Davida Bowieho nebo Kiss se odlišovali i vzezřením. Lynyrd Skynyrd vystupovali v obyčejných džínech a tričkách, bez make-upu či převleků. Nenaskakovali na trendy. Působili prostě, zemitě, autenticky. Jako kluci z venkova, pro které ten současný svět úplně není a místo rockových fantazií zpívají o holkách, pivu a hospodských rvačkách.

Jižanský rock, z něhož později čerpaly také české kapely jako Žlutý pes, byl ale v první řadě o hudbě. Lynyrd Skynyrd svou přímočarou muziku plnou vděčných riffů vždy hráli s gustem. Zněli o trochu tvrději než Allman Brothers a počínaje albem Second Helping z roku 1974 se pro ně stal charakteristický souzvuk tří kytaristů, kteří si vzájemně nechávali prostor a prohazovali sólové či doprovodné role tak, aby ani jeden nevyčuhoval.

Totéž platí o pražském koncertu. Je tu pětasedmdesátiletý Rickey Medlocke, kytarista pevně usazený v rocku s vědomím jeho kořenů v blues, mimochodem krátce i člen starých Lynyrd Skynyrd. Severoamerický indián s dlouhými bílými vlasy je oblečený ve vestě a košili poseté bílými hvězdami, s náramky na ruce a tyrkysovými korály na krku. Většinu večera hraje na kytaru Gibson Explorer ve tvaru podobném písmenu V, jako jeho předchůdci, i když ke konci třeba nasadí Gibson Les Paul s nápisem Stacy – což není typ nástroje, nýbrž křestní jméno manželky.

Třetím rokem po jeho boku působí šedesátiletý Damon Johnson, dříve známý jako kytarista Alice Coopera nebo kapely Thin Lizzy. V černých kožených kalhotách vystřídá v Praze také několik nástrojů Gibson včetně jednoho zlatého a druhého zeleného. Trojici doplňuje houstonský rodák se slovanským příjmením Mark Matejka.

Na pódiu je celou dobu úctyhodných devět muzikantů, ve skladbě Tuesday’s Gone na foukací harmoniku hraje i nepředstavený desátý. Rytmickou sekci tvoří bubeník Michael Cartellone s baskytaristou Robbiem Harringtonem a klavíristou v klobouku s černými brýlemi Peterem Keysem, který v písni Saturday Night Special využije i syntezátor Korg Nautilus. Vzadu vše podbarvují vokalistky Dale Krantz-Rossington a Carol Chase.

Velkoplošná obrazovka tu a tam promítne video plné aligátorů v bažinách, většinou ale jen snímá dění na pódiu. Kde si parta muzikantů prostě užívá společné hraní. A několikrát vyšle sympatický signál. Třeba když v songu Simple Man tvrdí rockeři zpívají o radách, které jim do života daly matky a babičky. „Chceme, aby naše mámy byly šťastné,“ zvolá zpěvák.

I jiné songy z koncertu mají pozitivní poselství. That Smell varuje před jízdou pod vlivem alkoholu, The Needle and The Spoon kritizuje používání drog a Saturday Night Special vyzývá k větší regulaci zbraní, přestože vyznění čas od času někdo zkusí překroutit. Stejně jako největší hit kapely Sweet Home Alabama, vystihující jižanskou hrdost a vzpurnost.

Nejen při něm v pražském publiku zavlaje několik konfederačních vlajek. Prapor z dob války Jihu proti Severu sice skupina kdysi používala na tričkách nebo hrnečcích, dávno se od něj ale distancovala. „Jsme nesmírně hrdí na naše dědictví a na to, že pocházíme z Jihu. Konfederační vlajku však jako svůj symbol občas používají různé nenávistné skupiny, což není fér a my to neschvalujeme,“ vysvětlil naposledy v roce 2012 dnes již nežijící Gary Rossington.

Politika stranou, Lynyrd Skynyrd odehráli zábavný koncert. Hodinu a půl připomínali tvorbu svých předchůdců ze 70. let, doplněnou o coververzi Call Me the Breeze od dnes již nežijícího JJ Calea. A vše završili svým největším hitem Free Bird, původně devítiminutovou oslavou volnomyšlenkářského života bez závazků. Budoucnost to asi nemá, pořád se to ale příjemně poslouchá.